Jindřich Fencl

„Tatínek jel do Škodovky. Bylo 6. května, Praha volala o pomoc. Tak se domluvili, že pojedou škodováckým autem na pomoc. Tatínek přijel na kole. Nakázal nám, abychom nikam nechodili. A jel na kole na pražskou silnici. Tam ho naložili a jeli do Prahy. Někde v blízkosti Olšanských hřbitovů byla barikáda. Převrátili auto, dali do něj kostky a tam čekali, co bude dál. Byl tam taky jeho bratranec. A chvilku po tom, co za ním přišel, ho záškodník zezadu za barikádou střelil do zad a zabil. Pak se tam rozběhli a zastřelili ho. Tatínek si potom vzal na barikádě volno a s kolem jel za svojí tetou Magdalenou do Prahy, kde bydlela se svým synem Petrem. Zabalili peřiny a věci a na kole to všechno potom v noci odvezli za druhou tatínkovou sestrou Maruškou do Podolí. Tam byl klid. Tam o povstání nic nevěděli. A tam se zdržovala až do doby, kdy se Praha osvobodila.“

„Když byl velký nálet v dubnu 1945, my jsme měli malý sklep. Utíkali jsme s maminkou do sklepa. Tatínek byl na noční směně ve Škodovce. [Dne 17. dubna] byla bombardovaná Doubravka, Letná. Bomby měly být určené pro nákladové nádraží, ale netrefili se úplně a bylo hodně mrtvých. Tatínek šel z noční a přivedl k nám domů svoje rodiče a řekl mi: ‚Vezmeš si motyčku, já si vezmu velkou motyku a jdeme vyhrabávat lidi z domu, kde bydlí teta Živná.' Byl to roh Spolkové ulice a roh další ulice. Tam už plno lidí vyhrabávalo, takže jsme pomáhali. No vyhrabali jsme ji. Teta se venku zhroutila, tak jsme čekali, až se trošku vzpamatuje. Tatínek jí vyfoukával omítku z vlasů, otřepali jsme jí oblečení. V ruce měla taštičku, ve které měla doklady a peníze. A odvezli jsme ji taky k nám domů. No, a protože maminka měla v Podlesí bratrance a ten bydlel s rodiči a měli na zahradě časovanou bombu, tak taky přišli k nám. A tak v domku 1+1, [kde byla] podkrovní místnost a půda se senem, bylo dohromady osmnáct lidí.“