The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Tomáš Fedorovič (* 1976)

• narozen 28. května 1976 v Ústí nad Labem

• maturoval v roce 1996, v roce 2000 vystudoval pedagogickou fakultu

• krátce působil ve skanzenu v Zubrnicích

• v roce 2000 nastoupil do Památníku Terezín, kde pracuje dodnes

• Památníku Terezín a 2. světové válce zasvětil svou badatelskou činnost

• v roce 2018 obhájil disertační práci Mezi eutanazií a holokaustem – židovští duševně choří pacienti z českých zemí a Slovenska v konečném řešení židovské otázky

• v roce 2005 vydal knihu Historie židovské komunity v Ústí nad Labem

• v roce 2017 vydal knihu Židé v Čechách

• v roce 2022 žil v Ústí nad Labem

Jedno rozhodnutí krátce po škole nasměrovalo jeho život. Kdyby se Tomáš Fedorovič tehdy, před více než dvaceti lety, rozhodl zůstat ve skanzenu v Zubrnicích, národní kulturní památka Památník Terezín by dnes dozajista nebyla tím, čím je. Badatelsky se věnuje mnoha tématům, vyzdvihuje ta méně populární nebo opomíjenější. Odkaz místa, které je svým způsobem stále živoucí kulisou a zdviženým prstem druhé světové války a útlaku Židů, se snaží zprostředkovávat veřejnosti. 

Z Ukrajiny až do Čech

Tomáš Fedorovič se narodil 28. května 1976 v Ústí nad Labem. Maminka byla zdravotní sestra a otec dělník. S židovstvím není jeho rodina nijak spojena, ale i tak ví z rodinného vyprávění, co znamená perzekuce a protivenství vůči režimu. „Můj děda se původně jmenoval Fedorišin a pocházel z ukrajinské Haliče. Ve dvacátých letech utekl před bolševiky, na Slovensku se oženil a po druhé světové válce šel do českého pohraničí,“ vypravuje Tomáš Fedorovič. „Změna jména z Fedorišin na Fedorovič rodině možná zachránila život, aby je NKVD nezatáhlo do Sovětského svazu,“ říká Tomáš Fedorovič. 

Sám však pro sebe objevil křesťanskou víru, která ho provází životem. Po sametové revoluci šel na koncert country skupiny, kde se hovořilo o víře, jemu to dávalo smysl a dal se na evangelickou víru. Ale až do osmnácti let mu otec nedovolil se nechat pokřtít, musel si víru na něm doslova vydobýt. „Taťka měl špatnou zkušenost s církví z dětství. Pro něj byla víra vtělena do osoby faráře, který přišel za maminkou a ona mu podstrojovala, přestože sami nic neměli. Třeli bídu, ale farář dostal to nejlepší a k tomu motal lidem hlavu. To na otci zanechalo stopy,“ vzpomíná Tomáš Fedorovič. 

Hlavně recitovat básničky

Dětství v Ústí nad Labem považuje za extrémně radostné. „Dětství jsme strávili venku, v novostavbě v paneláku, tehdy to byl výkvět bydlení, bydlela tam spousta mých spolužáků. Jinak si toho moc nepamatuju, jen že byly nějaké besídky, tam se něco recitovalo. Otec vždycky říkal, že to byl tak blbej režim, že jsem ještě ani nevěděl, jak se jmenuju, ale už jsem uměl recitovat básničku o Leninovi,“ směje se Tomáš Fedorovič. Babička byla komunistka, ponechala si víru v komunismus po celý život, věřila tomu. Sametovou revoluci si moc nevybavuje, bylo to období „toho lítání s klukama po sídlišti“. 

Kde se v něm vzal zájem o historii? „Rád jsem četl, čtyřikrát jsem přečetl řecké pověsti, na střední škole se to prohloubilo, a tak jsem šel na pedagogickou fakultu.“ Maturoval v roce 1996, v roce 2000 si udělal pedagogickou fakultu a po krátkém intermezzu ve skanzenu v Zubrnicích nastoupil do Památníku Terezín. A je tam už dvaadvacet let. 

Zápas o lepší místo pro přežití

Památník Terezín se tak stal jeho životním tématem, lidsky i badatelsky. Co to tedy byl Terezín? „Terezín byl vedlejší produkt něčeho většího, co si ani nedokážeme představit. Nejdůležitější je, že ghetto Terezín mělo být jen na chvilku, v plánech bylo koncipováno jako průchozí a přesidlovací tábor. Mělo to být jen místo, kde se ty ‚cizorodé elementy‘ shromáždí a odkud se odvezou dál. Terezín byl součást celého toho germanizačního balíku, depopulačních snah. Nakonec se z toho stalo židovské sídelní území. Moment té původní dočasnosti je opomíjen a to mi přijde škoda,“ vysvětluje na úvod Tomáš Fedorovič a připomíná, že Terezín je unikátní také tím, že to je jediné ghetto, které bylo osvobozené. Všechna ostatní ghetta v Evropě byla zlikvidována. 

Terezín byl vybrán proto, že to bylo urbanisticky vhodné místo – uzavřený prostor, který se však mohl uvolnit, protože tam byly kasárny a blízko vedla železniční trať. „Paradoxně lidé byli za Terezín svým způsobem nejdřív rádi, protože věřili, že se tam bude žít a uchrání je to před deportacemi na východ do Lodže a dál. Naděje však zhasla 6. ledna, kdy se ohlásil první transport,“ přibližuje tehdejší atmosféru Tomáš Fedorovič a dodává, že tento první a následující transport byly jediné dva, kdy se vědělo, kam se jede. U ostatních se již mlžilo a v tom byli Němci mistři. Drtivá většina vězňů tak nikdy netušila, kam dál pokračují. Domnívali se, že je to jen horší místo pro žití nebo že jedou na práci do sirných dolů, brali si s sebou kufry. Ale existují také vzpomínky, ze kterých je zřejmé, že věděli, o co jde. 

Staří lidé z obrazu vypadávají

Židovská obec musela předložit vnitřní strukturu, jak bude ghetto fungovat, Židé věřili, že si povládnou, ale praxe nakonec ukázala, že tomu vládne komandatura SS. „Nerad mluvím o židovské samosprávě, je to klamavé, vyvolává to dojem moci, což nebyla pravda. Oni museli jednat podle nařízení Němců. Používám spíš židovská správa.“

Terezín se postupně zaplnil všemi možnými národnostmi. Byli tam Židé ze Sudet, z Německa, Rakouska, Holandska, Dánska, Slovenska, Maďarska a na podzim 1943 přišly málo známé „bělostocké děti“. „Němečtí a rakouští Židé byli nejbezbrannější vrstva terezínských vězňů. Byli ve dvou mlýnech. Český živel je považoval za nepřítele. Vedení bylo v českých rukou, které ho nepřepustily nikomu jinému, funkce totiž chránila před transporty,“ vysvětluje Tomáš Fedorovič. Z českých zemí byly deportovány celé rodiny, mladí i staří, z Německa to byli hlavně starší lidé, kteří v hierarchii spadli na spodní příčky. Byli namačkaní na půdách, bez sanitárního zařízení, typický je obrázek, jak žebrají o jídlo. Češi stále mohli udržovat i spojení s domovem, dostávali balíčky. Němci, až na výjimky, tento „luxus“ neměli. „Dnes se úplně neukazuje skutečná tvář ghetta, díváme se na něj prizmatem kultury a péče o děti, ale bylo to město hladových a starých. Nekritizuji tu péči o děti, byla samozřejmě nutná a bylo třeba pro něco žít. Ale je mi sympatická práce Anny Hájkové, která se věnuje i lidem starým a na okraji, kteří nám z celkového obrazu vypadávají,“ upřesňuje Tomáš Fedorovič. 

Udržet chod ghetta

A ještě jedno smutné prvenství si válečný Terezín připisuje. Bylo to největší masové likvidační místo na území Čech. Počet zemřelých v Terezíně mezi roky 1941 a 1945 byl 33 500. 

Židovská správa měla vnitřní a vnější kritéria, cílem bylo udržet chod ghetta, nemohla si dovolit přijít o klíčové lidi, práceschopné, aby mohla zachránit i co nejvíce ostatních. „Takže třeba pokrývač, který udržoval střechy, prostě nemohl jít do transportu, zatímco Němci by jej tam třeba klidně naveleli, těm bylo jedno, koho posílají,“ popisuje Tomáš Fedorovič mechaniku výběru do transportů a nevděčnou úlohu židovské správy.

Komu připadne kontraband

Přestože světy Čechů a Němců byly oddělené, Tomáš Fedorovič rád připomíná méně známou akci Pomocná ruka. „Tam zafungoval velký mezigenerační přenos, děti se tam postaraly až o polovinu starých německých vězňů. Něco jim přinesly, přečetly, statisticky to byla významná akce.“

Zvláštní kapitolu v historii Terezína sehráli čeští četníci, bez jejichž pomoci by žití v ghettu bylo nepoměrně horší. Pašovalo se jídlo, léky, cennosti. „Vystřídalo se jich tam několik stovek. Obecně se nedají popsat, spíš se dají rozdělit na ty, co pomáhali, co škodili, a na ty, kterým to bylo lhostejné. Několik bylo zatčených, většinou za pomoc, ale byla odhalena i skupina sedmi četníků, kteří v prostoru „šlojsky“, místa, kde se přijímal transport, kradli odložené věci. Ti byli pak potrestáni za to, že okrádali německou říši, protože to byl zabavený kontraband,“ popisuje Tomáš Fedorovič. Pomoc četníků, to byl prakticky obchodní kontrakt, někdy se ti lidé znali, ale většinou si spíš nechávali platit. 

Malá pevnost jako největší trest

Vězni byli nejprve pohřbíváni do jednotlivých hrobů, pak do hromadných a od září 1942 fungovalo krematorium, které mělo celkem čtyři pece. Hromadné hroby byly vykopané, ale problém byl, že se tam objevila vysoká spodní voda, takže se mrtvoly kladly do vody, což vyvolalo odpor a obavy ze znečištění vod. I to vedlo k tomu, že se postavilo krematorium. Plynová komora v Terezíně je zahalena tajemstvím, dokumentace je jen kusá a ze vzpomínek, není opravdu průkazná dokumentace dokládající záměry o vytvoření plynové komory. 

Více se ví o vzájemné interakci ghetta a Malé pevnosti. Vztah to byl spíš volný, ghetto patřilo pod Ústřednu pro židovské vystěhovalectví, později pod Ústřední úřad pro vypořádání židovské otázky v Čechách a na Moravě, zatímco pevnost patřila pod gestapo. „Vztahy ani koordinace tam prakticky nebyly, kromě toho, že tam občas šel nějaký vězeň z ghetta, když porušil nějaká pravidla – být odveden na pevnost patřilo k největším trestům,“ popisuje Tomáš Fedorovič. Na Malé pevnosti byl ale ještě dálnopis, takže z něj se předávaly vzkazy do ghetta, svého druhu to byla taková kurýrní služba. 

Z bělostockých dětí nepřežilo jediné

Málo se dnes také ví o tzv. bělostockých dětech. Do ghetta přišlo v rámci výměny se spojenci cca 1200 dětí z polského tábora Bělostok. Měly být vyměněny za vězněné Němce. „Děti přijely i s doprovodem, od kterého byly odloučeny, přišly v dezolátním stavu. SS nařídilo očistu, ale ty děti měly povědomí, že ve sprchách jim může hrozit nebezpečí, křičely ‚gas gas‘. Terezínští vězni tehdy nechápali, co tím myslí. Děti byly umístěny do infekčních baráků naproti sokolovně, která tehdy sloužila jako tyfová stanice. Bylo určeno padesát terezínských vězňů, aby se o ně starali. Izolovali je od ostatních, zcela eliminovali styk a jídlo se jim nosilo. 

Děti přijely v srpnu 1943 a odjely v říjnu i se svými terezínskými pečovateli. Místo aby jely do neutrální ciziny, možná do Švýcarska, neví se přesně, a byly vyměněny, tak skončily na rampě v Osvětimi. Nepřežil z nich nikdo. Zůstaly po nich seznamy, jména jsou známa,“ říká Tomáš Fedorovič.  Výměna tehdy nakonec neproběhla, protože nesouhlasili spojenci Německa z arabského světa. Báli se jejich následného exodu do Palestiny. 

Věci mohly být jinak...

Terezín během války sehrál až propagandistickou roli, připomíná Tomáš Fedorovič návštěvu Červeného kříže v červnu 1944. Němci návštěvou chtěli vyvrátit pověsti o špatném zacházení s vězni jak mezi svými spojenci, tak před neutrálními státy. Tomáš Fedorovič se domnívá, že tehdy se spojily tři tlaky. Na samotný Červený kříž tlačili Židé, dánská vláda chtěla navázat kontakt s dánskými vězni a ve Slovenském státu se množily informace o vyhlazování Židů a slovenská vláda naléhala na ověření zpráv. Výsledná zpráva tehdy byla pozitivní a byla medvědí službou. Pisatel zprávy Maurice Rossel se údajně bál, že by negativní zprávou vězňům uškodil. „Ale spekuluje se, že kdyby tehdy vyburcoval svět, mohly se věci dít i jinak,“ krčí rameny Tomáš Fedorovič.

Ještě jedno opomíjené téma Tomáš Fedorovič vyzdvihuje, týkala se ho i jeho disertační práce a je to téma duševně chorých pacientů v protektorátu. Za okupace byli přesunuti na speciální židovská oddělení, segregováni v každém ohledu, včetně třeba oddělení nádobí. Po roce 1942 zbyly už jen dva ústavy, v Praze-Bohnicích a na Moravě, v Kroměříži. Od roku 1942 docházelo k hromadným transportům do Terezína. Tam je umísťovali v místě zvaném Kavalírka. Pacienti přicházeli z různých evropských zemí a většina byla deportována dále, v největší míře do Malého Trostince v Bělorusku. 

Památník původně bez Židů

Terezínem prošlo zhruba 140 000 vězňů, deportováno z Terezína bylo 88 000, z nich přežilo 3800 lidí. Ghetto bylo zrušeno 11. května, do konce května se však překonávala epidemie tyfu, která za sebou nechala stovky mrtvých. Až do srpna 1945 trvala karanténa, po které následovaly repatriace. Poslední repatrianti odjeli v srpnu 1945, poslední nemocní byli převezeni do nemocnic. V srpnu je oficiální konec válečné historie terezínského ghetta. „Bývalé vedení ghetta se snažilo vězňům pomoci, bylo tam i několik anglických lékařů a velkou roli sehrála Rudá armáda, bez jejíž pomoci by všechno bylo daleko horší,“ popisuje Tomáš Fedorovič. 

„O poválečném Terezíně toho víme velmi málo, máme dobře zmapován vznik památníku, probíhají tam jednotlivé manifestace, národní pohřeb, vznik národního hřbitova, jednotlivé tryzny. Co se týká židovské problematiky, o tu se stará poválečná židovská obec,“ přibližuje poválečné dění v Terezíně Tomáš Fedorovič. „Je zajímavá korespondence ke vzniku Památníků národního utrpení, že se nebralo za automatické začlenění židovských věcí. Teprve na žádost židovské rady to ministerstvo schválilo. Konkrétně chtěla, aby do památníku bylo začleněno i krematorium a židovský hřbitov, což původně být nemělo. Později se tam začlenilo i pietní místo u Ohře, kde se vysypával popel. Je to předzvěst toho, že židovská historie Terezína bude vždycky na druhé koleji,“ konstatuje. 

Terezín po roce 1945

Přes zimu 1945 byla v Terezíně armáda, následující rok se obyvatelé začali vracet zpátky.  Osidlování šlo ale pomalu. Ministerstvo rozhodlo v roce 1947 o vytvoření Památníku národního utrpení v Malé pevnosti, ale až do roku 1948 tam byl internační tábor pro Němce. Zpočátku nevykonával žádnou odbornou činnost, vedl to bývalý voják a bývalí vězni sloužili často jako průvodci. V roce 1949 vzniklo Muzeum útisku, které připravoval Vojenský historický ústav. 

V padesátých letech bylo jen minimum informací o Terezíně, potažmo o holokaustu. Změna nastala v šedesátých a sedmdesátých letech, začala odborná práce na památníku, vzniklo historické oddělení, revitalizoval se židovský hřbitov, péče se dostala pietnímu místu u řeky Ohře. Nicméně odborné výstupy a komunikace směrem k veřejnosti byly stále minimální. Perličkou je, že podle jedněch plánů se mělo udělat ve škole muzeum ghetta, to ale neprošlo a udělalo se tam Muzeum SNB, Sboru národní bezpečnosti. 

Nesměla se použít ani Davidova hvězda

„Percepce holokaustu a ghetta veřejností do roku 1989 byla poplatná době. Přijel jste do Terezína a byl jste seznámen s utrpením československého lidu a lidu mnoha národností Evropy. Že to bylo ghetto, to jste se sotva dozvěděl,“ líčí Tomáš Fedorovič ještě poměrně nedávné směřování. „Proti snahám židovské obce se stavěl Svaz bojovníků za svobodu. Po celou dobu komunistického režimu se pod mnoha záminkami nic nepodařilo prosadit. Nicméně toto je příznačné obecně pro mnoho dalších míst, nejen na území bývalého komunistického bloku, ale i na území třeba Rakouska. Nesměla se dokonce použít Davidova hvězda na židovských hrobech, byl tam křesťanský kříž,“ vyjmenovává Tomáš Fedorovič. 

Tomáš Fedorovič nastupoval do památníku v roce 2002, a byl tedy u jeho dalšího významného rozvoje. „Ty povodně Terezínu tehdy pomohly, sice se některé věci ztratily, ale nyní je barevný, Památník má nějaké objekty v péči, dobře nyní kooperujeme.“ Většina lidí dnes historii ghetta podle něj spíše nevnímá, město je ale spíše prázdnější, má 2000 obyvatel. Na záchranu stavebního fondu by bylo potřeba daleko víc prostředků, než si stát může dovolit, a tak mnoho budov, které by si zasloužily zachovat, chátrá. 

Unikátnost Terezína vidí Tomáš Fedorovič v tom, že se člověk prochází přímo v místě dávných dějů. „To místo jako takové se však zase tak moc nezměnilo. Dnes je spousta možností, jak propojit reálnou procházku s informacemi, různé interaktivní aplikace atd. Chceme historii přinést lidem blíž.“