Dr. Stanislav William Robert Faix

„Když jsem byl vysvěcen na kněze [1963], poslední, co jsem si myslel, bylo, že Sovětský svaz zanikne ještě za našeho života. Nikdy jsem si to nemyslel, nikdy. Myslel jsem si, že železná opona bude trvalým rysem politického klimatu na dalších sto let. Byl jsem o tom naprosto přesvědčen. Co se týče válek, bylo to v šedesátých letech, všechny africké země získávaly nezávislost, opouštěly imperiální systém – Francouze, Brity, Nizozemce... Kolonie se stávaly nezávislými národy. Byla to doba zmatků, byl to antikolonialismus, docházelo k masakrům, byly páchány strašné činy proti bývalým koloniálním mocnostem. Hnutí za občanská práva v USA nabíralo na síle, válka ve Vietnamu v USA, skončili jsme válku v Koreji, pak byla válka ve Vietnamu, byly nepokoje a pochody v ulicích, pochod na Washington. Nic se vlastně nezměnilo. Co se změnilo, je technologie, která se v tomto časovém rámci vyvinula. Technologie, schopnost komunikovat se všemi částmi známého světa jen s pomocí telefonu, což je nemyslitelné. Vzestup terorismu... Jistě, byl tu terorismus, byly tu některé neklidné oblasti, které jsou stále neklidné. Svět se v podstatě nezměnil – stal se rafinovanějším, mohu-li to tak říci, krutějším. Ty drony – dovedete si představit, že nemusí nikoho posílat do vesmíru a mohou poslat dron a zničit vesnici. Tyhle věci... A můžu říct – když jsme se dozvěděli o atomové bombě v Nagasaki a Hirošimě, byla to jedna z nejsrdceryvnějších, nejděsivějších zpráv, které jsme prožívali v počátečním strachu, že nám někdo jiný udělá totéž. Víte, život jde dál a zlovolná vlna v globálních kulturách zůstává. Čelíme tomu samému, ale v rafinovanějším stadiu destrukce.“

„... příběh, který se v naší rodině stal legendou. Vždycky jsem si všímal, že můj dědeček se o Velikonoční neděli postil. Moc toho nejedl a mně to vždycky připadalo divné – Velikonoční neděle je přece velký svátek, kdy se neomezuje, co se dává na stůl, je to jako o Vánocích a o Velikonocích ještě víc. Když jsem byl v roce 1963 vysvěcen na kněze, maminka mi řekla: ‚Teď ti můžu říct důvod dědečkovy skromné stravy o velikonoční neděli. Na Velikonoční neděli se postil, aby byl v rodině kněz.‘ A tak jsem si uvědomil, že to není pravda. Řekla mi to v den, kdy jsem byl vysvěcen na kněze, 9. února 1963.“

„Bylo to po druhé světové válce. Vzpomínám si na to nadšení, na pocit národní hrdosti, že válka skončila, že jsme ve Spojených státech amerických byli ušetřeni bombardování a krveprolití... Televize se teprve rozjížděla a byly tam záběry zničených měst a destrukce – něco, co mě ohromilo v letech 1970 a 1971, kdy jsem žil v Polsku jako Fulbrightův stipendista. V některých městech, například ve Vratislavi, byly ulice plné hromad cihel. Bylo to prostě zničené, někdy se pracovalo jen velmi málo, a to na okrajích, a dokonce i v centru některých měst. Krakov nebyl bombardován, byl ušetřen. Ale vzpomínám si, že byla tma, mlha, protože Polská lidová republika postavila závody, které chrlily kouř. Zataženo. Pojivo vnitřního města korodovalo. Varšava byla úplně... říká se, že osmdesát sedm procent města bylo za války zničeno. Když jsem tam byl v sedmdesátých letech, byly tam ještě ulice, kde z budov zbyla jen fasáda s dřevěnou podpěrou, aby se nezřítily do ulice. Bylo to hodně ponuré. Ale něco na té době bylo cítit. Silný, štiplavý zápach čehosi, co jako by nikdy nezmizelo, a i když byl hezký den, pořád jste byli v tom oblaku. Takže moje první vzpomínky na Polsko během pětadvaceti let po válce byly takové, že se stále ještě pracovalo na tom, aby se z té fáze války dostalo. Rekonstrukce se zdála být nekonečná...“