The following text is not a historical study. It is a retelling of the event of the witness’s life based on the memories recorded in the interview. The narrative was written by external collaborators of the Memory of Nations.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Esterka (* 1935  )

Oni by ho tady zavřeli a zabili

  • narodil se 14. listopadu 1935 v Dolních Bojanovicích na Hodonínsku
  • 1950 akce K na biskupském gymnáziu v Brně
  • 1956 složil maturitu na jedenáctiletce
  • v červnu 1957 emigroval do Rakouska
  • 1957–1963 studoval na papežské koleji Nepomucenum v Římě
  • 1963 byl vysvěcen na kněze
  • 1963–1966 působil jako kněz v Texasu, USA
  • 1966–1967 studoval v Římě a získal titul ThDr.
  • 1967 zahájil akademické působení v Minnesotě, USA
  • 1974–1995 vojenský kaplan v Air Force
  • 1987 získal titul monsignor
  • 1992 přestěhoval se do Los Angeles v Kalifornii
  • 1999 papežem Janem Pavlem II. byl jmenován biskupem s pověřením péče o krajany
  • 2013 získal cenu Gratias agit
  • 2013 papež František přijal pamětníkovu rezignaci, stal se emeritním biskupem
  • 2016 žije v Kalifornii

Příběh mladého muže, který se dostal přes ostnaté dráty z Československa a později se stal uznávaným biskupem, už několikrát doslova „obletěl svět“. Petr Esterka se narodil 14. listopadu 1935 v Dolních Bojanovicích na Hodonínsku manželům Anežce a Pavlovi Esterkovým. Petr má mladší sourozence Anežku a Františka.

Akce K na biskupském gymnáziu v Brně

Od roku 1942 navštěvoval Petr obecnou školu. V roce 1948 nastoupil na biskupské gymnázium v Brně. „Gymnázium mělo velice dobrou pověst. Vedli to tam jezuité, učili spoustu předmětů a byli vychovateli. Líbilo se mi tam, byl to dobrý život.“

Na gymnáziu prožil takzvanou akci K, nezákonnou násilnou likvidaci mužských řeholních řádů v dubnu 1950. „Byl to takový… tomu říkáme šok. Oni přišli v noci, možná k ránu to bylo, a my už jsme pak neviděli ty naše představené.“ Přišli cizí muži a chlapci zůstali izolováni ve škole. „Neřekli nám vlastně nic, nechtěli.“ Mezitím se zpráva o odvezení představených dostala k Petrovým rodičům. Na událost vzpomínala sestra Anežka: „Spali jsme a nad ránem u nás zabušili dva kluci a říkali: ‚Rychle vstávejte a jeďte si pro Peťu, jsou tam estébáci a dělají tam strašné věci, rozbíjejí svatostánky, vysypávají hostie. Mladí klečí, adorují, modlí se. Estébáci je hlídají, rychle si jeďte pro něho.‘ Rodiče se vypravili a jeli.“

Trnitá cesta k maturitě

Po návratu z Brna Petr nastoupil do obecné školy a žil životem vesnického chlapce. Chodil v kroji, účinkoval v amatérském divadle, hrál fotbal a byl vynikající v atletice. Chtěl získat maturitu, ale nikde nebyl přijat. Díky tatínkovi dostal Petr možnost se vyučit v továrně Lignum. A i když byl v Hodoníně, jen několik kilometrů od Bojanovic, musel být na internátu: „Oni mě chtěli vytrhnout z rodiny. Od jezuitů jsem měl zřejmě hrozný kádrový posudek, tak mě pořád nějak kontrolovali.“ Vyučil se lisovačem dřevitých hmot a začal pracovat jako instruktor. Pamětník každý rok žádal o přijetí na studium na několik škol.

Pak se začalo mluvit o nedostatku inteligence a do továren chodily nábory, aby se dělníci hlásili do škol. Narazil tehdy na profesorku Kubánkovou, která jeho přijetí podpořila. „Já jsem při studiích byl jediný, kdo nebyl ve svazu mládeže, a měl jsem to pořád na talířku, ale učitelka Kubánková byla na mě hodná.“ Pamětník byl pod dozorem. „Vyslýchání bylo na četnické stanici v Hodoníně. Zavolali si mě, ale nic to nebylo.“ Pamětník nakonec v roce 1956 odmaturoval na jedenáctiletce v Hodoníně.

Přípravy na útěk za hranice

„Dlouho jsem se připravoval a byl jsem i vyslýchaný na StB a taťka mě kryl.“ Svůj úmysl nikomu příliš nesvěřoval. Utíkat s ním měl Josef Šupa, kamarád ze školy. „Chystali jsme se na ilegální přechod hranic, ale nikdo nic nevěděl. Tak nakonec to byl vlastně risk.“ O plánovaném přechodu věděli rodiče i sestra: „Taťka jezdil na hranice. Měl kamarády a jezdil tam jako na návštěvu, aby to nebylo nápadné a vozil informace.“

Petr přes tatínka získal kontakt na údajného převaděče ze Slovenska. Cena za převedení byla vysoká, takže Josef Šupa odešel pracovat do ostravských dolů. O pár měsíců později se měl přechod uskutečnit. Z převaděče se vyklubal podvodník, spolupracovník StB. Kvůli odhalení bylo rozhodnuto o okamžitém odchodu. V těch dnech byl u Šupy na návštěvě kamarád Vladimír Syrovátka. „Kdyby se nám přechod podařil, tak tajná policie by šla po tom, kdo tam ještě byl a proč. Syrovátka musel s námi.“

Ilegální přechod hranice

V pátek 14. června 1957 se chlapci vypravili na vlak do Hodonína. „Počasí bylo pěkné, nepršelo. Z Hodonína jsme jeli do Břeclavi, protože jsme se potřebovali dostat k hranicím.“ V Břeclavi čekali na spoj do Mikulova. Na nádraží se k chlapcům přidala skupina děvčat kolem Petrovy spolužačky. „Vlak do Mikulova byl odstavený na zvláštní kolej a muselo se tam přejít přes prohlídky. Ale tím, že jsme byli skupina mladých lidí a bavili jsme se spolu, tak jsme se tam dostali, aniž by nás někdo zastavil.“ Chlapci nastoupili do vlaku. Aby byli nenápadní, seděli každý v jiném kupé. „Z vlaku jsme najednou viděli ty překážky, ostnaté dráty. Kostky byly vrženy, zpátky už to nešlo.“

Chlapci nechtěli jet až do stanice, protože tam byly hlídky. Vyskočili tedy z jedoucího vlaku v zatáčce před Mikulovem. Byl podvečer, přesto nemohli hned k hranicím, bylo by to nápadné. „Pamatuju si, že jsme šli kolem zdi zámku a přemýšleli, jak daleko máme jít. Pamatuju si, že tam před domem stála žena a mluvila s další, která byla v okně. A tam asi bylo zakázané večer se pohybovat na ulici, protože si pamatuju, že asi byly naše kroky slyšet a ty ženy, když to uslyšely, tak zmizely. Najednou jsme tam byli sami.“

Chlapci se dostali do polí a plížili se k hranicím, k zakázanému pásmu. To už byla tma. Dostali se k drátům. „Byly to tři řady, mezi nimi prostor asi metr. Dva jsme stříhali. Museli jsme si hlídat, abychom do něčeho ještě nekopli.“ Z dálky slyšeli hlídku, ale zaútočili na dráty. „Byl tam drát, který nebyl vidět. Asi už to bylo nad ránem, protože jsme si ho všimli. Zavadit o něj by znamenalo spustit signál.“ Esterka se Šupou stříhali, Syrovátka hlídal zavazadlo. Ve spěchu a stresu zůstalo podepsané zavazadlo mezi dráty. Důležitější bylo dostat se na druhou stranu.

„Přišli jsme do první vesnice – Drassenhofen – doprostřed obce, tam byla kašna a v ní jsme se trochu umývali. Přišli chlapi z hospody, někteří uměli česky a povídali: ‚Neříkejte, že jste se dostali přes hranice.‘ Ještě jsme měli v rukou kleště. Dali nám coca-colu a zavolali místního četníka.“ Ten se skupinkou sepsal protokol a odvezl mladé muže do okresního města Mistelbach, kde zůstali ve vězení asi dva týdny. Během této doby úřady zjišťovaly, jestli jsou skutečně političtí uprchlíci. „Vzpomínám si, jak jsme přijeli do Mistelbachu, byl nádherný den. Byli jsme jako v Jiříkově vidění. Představ si, že tam byla auta, která nebyla šedá. Byla červená a modrá.“

V den, kdy Petr Esterka utekl, ležela jeho sestra Anežka v nemocnici. „Ráno přijeli rodiče a pověděli mně, že Petr utekl, že musel narychlo, protože je zradil jeden kluk. Maminka byla od té doby nemocná na srdce, protože estébáci u nás strašně řádili,“ vzpomíná pamětníkova sestra. Tatínek Petra v útěku podporoval, pro maminku to bylo horší. „Oni by ho tady zavřeli a oni by ho zabili. Oni mu říkali: ‚My tě zlikvidujeme.‘ On pořád proti nim bojoval.“ Jak dlouho trvaly ataky estébáků, si Anežka už nepamatuje. „Já jsem přišla z nemocnice a bylo strašné napětí, protože jsme čekali, kdy se nám ozve. Ale on se nemohl ozvat, nikdo nám nemohl dát vědět.“ Až mnohem později se podařilo Petrovi poslat pohlednici z Vídně kamarádce, která poznala jeho písmo. Tak se rodina dověděla, že je naživu.

Pobyt v Rakousku a odchod do Říma

Když se kamarádi Petr, Josef a Vladimír dostali z vězení v Mistelbachu, neměli kam jít. Chlapci dostali možnost pracovat u jednoho velkostatkáře a vydělat si šilinky na cestu do Vídně. Odtud se dostali do Salcburku a do uprchlického tábora Glassenbach. V průběhu pobytu dostal Petr nabídku odjet do Říma studovat teologii a filozofii. „To bylo zajímavé, já jsem nikomu neoznamoval, že bych chtěl být knězem, ani jsem nevěděl, jestli bych chtěl být. A v tom lágru byl nějaký Hasoň, který taky utekl a dostal se do vedení tábora, a on mě upozornil na to, že v Římě je nějaké Nepomucenum, a napsal tam o mně.“ Nabídku na vzdělání pamětník přijal a v říjnu 1957 zahájil svá studia na lateránské univerzitě v Římě.

Rodina bez práce a pod dozorem

Když se Petr Esterka dostal za hranice, rodiče i sestra okamžitě přišli o práci. „To bylo hrozné,“ říká jeho sestra. „Tatínek dělal dvacet šest let v Lignum, a jak se to stalo, propustili ho. Já jsem tehdy dělala v Naftě, protože jsem se do školy nikam nedostala. Přišel za mnou jeden pán a říkal: ‚Máme tě tady velice rádi, ale máme tě propustit. Máš bratra za hranicemi a ty bys mu mohla podávat nějaké zprávy.‘ Tak jsme zůstali na dlažbě. Neměli jsme na chleba, bylo to strašné.“

Přes známé nakonec tatínek získal práci u nádraží v Hodoníně, tam potřebovali stolaře a údržbáře. Anežka to měla horší. Tatínek chodil po všech známých a nakonec jí zajistil místo průvodčí ČSAD. Těžká doba trvala docela dlouho. Když měl Esterka v Římě primici, neměla rodina ani na to, aby si udělala buchtu. „Když jsem se vdávala, neměla jsem nic. Měla jsem muže, který byl tehdy movitější, ale já jsem neměla nic.“

V Dolních Bojanovicích bylo několik příslušníků StB, kteří je sledovali. „Chodili k nám lidi, co byli kamarádi, a nakonec jsme zjistili v papírech, že byli vedeni u estébáků a chodili k nám na výzvědy. My jsme vždycky mluvili o obyčejných věcech, ne o Petrovi. (…) Mělo to vliv na děti i na bratrance. Ti nešli na vojnu, ale rovnou k PTP (pomocné technické prapory – pozn. ed.). A naši synové se taky nedostali na školy. Dostali se tím, že taťka byl dobrý opravář aut a opravoval i pro komunisty, kteří ho uznávali.“

Studentská léta v Nepomucenu v Římě

Na podzim 1957 nastoupil Petr na římskou kolej Nepomucenum. Odtud už komunikoval s rodiči formou dopisů. V době jeho pobytu v Nepomucenu byl spirituálem Tomáš Špidlík, pozdější kardinál. „Byl duchovním rádcem. Byl to jezuita, tady z Moravy. Velice přívětivý člověk a taky šprýmař. Stali se z nás kamarádi.“

V Nepomucenu se o zemích sužovaných komunismem příliš nemluvilo. „Já jsem to věděl, protože jsem utekl v době, kdy si komunisti zasedli na církev. Ostatní to ani moc nezajímalo. Snažili jsme se to říct a snažili jsme se to vysvětlit. Ale nebylo to organizované, to jsme byli do určité míry zklamaní, protože jsme říkali, že máme zkušenosti s pronásledováním církve. Tam to byl Řím a to je daleko od všeho.“ V březnu 1963 Esterku vysvětil na kněze kardinál Traglia. Po získání licenciátu teologie v červnu 1963 byl poslán mezi krajany do Ameriky.

První roky v Americe

Esterka byl přidělen do farnosti svatého Pavla v San Antoniu v Texasu. Anglicky neuměl. Ze začátku si vystačil s latinou, anglicky se učil postupně. Jedna irská sestra mu doporučila psát anglicky své životní zkušenosti. Díky tomu se zachovaly detailní vzpomínky na události odchodu do Ameriky. Později vyšly v knize Never Say Comrade („Nikdy neříkej soudruhu“). Protože toužil po dalším vzdělání, rozhodl se vrátit na doktorská studia na lateránskou univerzitu.

Na podzim roku 1966 se pamětník vrátil do Říma. Po třech letech práce v Texasu neměl úspory a ubytování se od jeho studií zdražilo. Využil tedy nabídky stihnout studium za jeden rok. Práci na téma „The Unionistic Congresses at Velehrad“ o rok později skutečně obhájil. V době doktorského studia se v Římě setkal s kamarádem Josefem Šupou. V této době byl v Římě kardinál Josef Beran, který byl v roce 1965 vyslán pro titul kardinála a nesměl se už vrátit. Kardinála Berana pamětník doprovázel při pastorační cestě po Americe.

Definitivní odchod do Ameriky a kontakt s rodinou

V době doktorského studia dostal pamětník pozvání přednášet na koleji svaté Kateřiny v Saint Paul v Minnesotě. Přednášel teologii a dogmatiku, v roce 1980 zde byl jmenován řádným profesorem. S rodinou se snažil pamětník udržovat co největší kontakt. Anežka vzpomíná: „Jak je v Bojanovicích obchodní dům, tak tam byl nějaký Franta Blaha a měl jediný telefon v dědině. On vždycky zavolal a my jsme tam na určitou hodinu přišli. Všecko bylo kontrolované. My, když jsme si psali dopisy, tak tady byly pošťačky, které měly babské místo, kam chodili estébáci. Všecko, co jsme psali, si přečetli. Dělali si z toho smích, to jsme se pak všechno dověděli. A potom, když už se Petrovi dařilo, tak posílal mamince na Vánoce bony. To bylo vždycky vykradené.“

Vánoční setkání po jedenácti letech

V roce 1968, v době pražského jara, se situace v zemi uvolnila a rodina dostala možnost vycestovat do Vídně. Tam se s Petrem po jedenácti letech setkali. „Jeli jsme maminka, tatínek, můj manžel, já a Jarek, nejstarší syn. A ještě jsme měli tříletého syna Petra a toho jsme museli nechat doma jako záruku.“ Pamětník zval svoji sestru s rodinou do Ameriky, ale Anežka odmítla s ohledem na nejmladšího syna a rodiče, o které se chtěla postarat.

Maminka do Vídně také cestovala, zdravotní stav se jí zlepšil. Dokonce byla za Petrem v roce 1977 v USA. O rok později, v roce 1978, se podařilo rodině setkat se s pamětníkem na společné dovolené ve Splitu v bývalé Jugoslávii. Korespondenci postupně nahradily návštěvy krajanů – když přijížděli z Ameriky za svými rodinami do Československa, zastavovali se u Petrovi todiny s různými vzkazy a fotkami.

Podplukovníkem v Air Force

K Air Force nastoupil Petr Esterka v dubnu 1974. Jako kaplan měl na vojenské základně na starosti mše svaté, duchovní vedení, porady a další běžné činnosti kněze ve farnosti. Na základně bydlely totiž celé rodiny vojáků. Tady působil až do roku 1995.

V roce 1986 byl Esterka jmenován biskupským vikářem pro USA a Kanadu (v roce 1994 se jeho působení rozšířilo i na Austrálii). Roku 1987 mu byl udělen titul monsignore a roku 1992 byl jmenován čestným prelátem. Pamětník také přednášel na univerzitách o české historii, sportu a kultuře. Rád vzpomíná na Moravské dny v Chicagu, kde se dodnes schází několik stovek lidí na velkých slavnostech.

Návštěva komunistického Československa

Od roku 1968 měl pamětník americké občanství. Do Československa se dostal až v roce 1984. Příslušníci StB o jeho návštěvě věděli. Anežka vzpomíná: „Dostal zprávu, že má být v jednu hodinu na náměstí u kostela, že si pro něho dojede nějaký pán a že s ním potřebuje mluvit.“ Pamětník se na setkání vydal se sestrou a jejím manželem. Skutečně tam na něj čekali dva muži. Nechali ho nasednout do auta a odvezli. „Kde my bychom jim stačili. Oni měli policejní auto a jeli jak šílení. My jsme oba dva myslím tehdy zešedivěli, a jak jsme potkávali obyvatele Bojanovic, tak jsme říkali, že nám odvezli Peťu. Za půl dne ho pak přivezli a říkal, že ho vyslýchali a že ho tam přesvědčovali, aby dělal vyzvědače. Tehdy to bylo strašné, měli jsme hrozný strach. Později jsme se ještě dověděli, že tam byli i nějací estébáci z Bojanovic, kteří pomáhali.“ Do Československa se Esterka dostal ještě v roce 1988.

V roce 1989 byla ve Vatikánu svatořečena Anežka Česká. Z Bojanovic jelo několik autobusů a zcela náhodně se tam setkal Petr se sestrou a dalšími přáteli. Anežka s dojetím vzpomíná: „Bylo to nádherné setkání, tolik Bojanovčáků kolem něho. A naše děcka byly v kroji, bylo to nádherné. Pak jsme dostali audienci u Svatého otce – já, manžel, bratr a jeho nejbližší.“

Sametová revoluce všechno změnila

Po svatořečení Anežky České se pamětníkova rodina vrátila domů. Nemocná maminka do dvou dnů po návratu Anežky z Říma zemřela. Pro Petra to byl důvod jet do Dolních Bojanovic. Doma se pak dověděl o událostech a revoluci v Československu. Anežka dodává: „Petr říkával, že maminka musela umřít, aby se on dostal domů. Díky tomu se pak zúčastňoval demonstrací a zástupci z Občanského fóra ho vozili po přednáškách.“

Esterka udržoval blízké kontakty s českými a moravskými biskupy. „Všechny jsem je pozval do Ameriky. Hlavně to byl olomoucký arcibiskup Vaňák, ten byl výborný. Jezdili jsme po těch našich krajanských farnostech.“ Arcibiskup František Vaňák strávil v Americe s pamětníkem a jeho sestrou Anežkou celý měsíc. Pád železné opony přinesl nové události, u kterých pamětník nemohl chybět. V letech 1993–1994 byl u přesunu sochy Panny Marie v Exilu.

Jmenování biskupem

Dne 5. července 1999 jmenoval papež Jan Pavel II. Petra Esterku pomocným biskupem brněnským a pověřil ho duchovní péčí o české katolíky v cizině. Anežka dodává: „On nám to neřekl a pořád sháněl nějaké fotky, tak jsem mu dala alba, aby si vybral. On to nikomu neřekl, až naráz my to uslyšíme na těch slavnostech. No, to bylo něco, já jsem se k němu cpala. No, kde bych se k němu dostala.“ Biskupské svěcení přijal monsignore Petr Esterka 11. září 1999 v katedrále svatého Petra a Pavla v Brně od svého sídelního biskupa Mons. Vojtěcha Cikrleho. V Dolních Bojanovicích pak následovala velká oslava.

Rozhodni se pro risk

K 50. výročí útěku přes hranice vyšla pamětníkovi kniha Rozhodni se pro risk, rozhovor Aleše Palána s Petrem Esterkou. V roce 2010, po dovršení věku 75 let, nabídl pamětník do rukou papeže Benedikta XVI. svoji rezignaci na funkci pomocného biskupa. Ke dni 9. prosince 2013 papež František rezignaci definitivně přijal. V témže roce Esterkovi ministr zahraničí Karel Schwarzenberg předal prestižní cenu ministerstva zahraničí Gratias agit za pomoc při šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Emeritní biskup Petr Esterka nadále sídlí v Českém centru v Kalifornii.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století