Petr Esterka

* 1935  †︎ 2021

  • „Maminka to věděla a taťka taky. Oni nebyli hloupí. A tak jsem se připravoval. Taky jsem byl už vyslýchaný na StB, tak to bylo o hubu.“ Tazatel: „A kde jste měli sraz s klukama? V Hodoníně na nádraží?“ –„Myslím, že to bylo v Hodoníně, ano, a potom jsme jeli do Břeclavi. Vlakem, protože jsme se potřebovali dostat k hranicím. Ještě než jsme se dostali na Mikulov, tak byla Břeclav. A na vlaku, tam krve by se v něm nedořezal, protože byla otázka, jestli tam chodí ti policajti. Jednak bylo vidět, když se jelo tím vlakem, ty překážky. Tam se jelo kolem těch drátů, tak to jsme viděli, jak ty dráty jsou natažené. Tak jsme to museli nějak překonat. Já si pamatuju, že jsme se snažili nesedět spolu. Já jsem seděl sám a ti dva seděli v jiném kupé. Člověk se snažil být nenápadný, ale jak to bylo… ale prostě zřejmě se nám to podařilo, protože potom jsme vjížděli do Mikulova už a já si vzpomínám, že z toho jedoucího vlaku jsem vyskakoval, protože jsem nechtěl až do Mikulova, protože tam samozřejmě byly hlídky. A potom samozřejmě nemohli jsme hned k hranicím, tak jsme šli pod ten mikulovský zámek. Zastavil ten vlak, a protože ti lidi vystoupili a šli do města, museli jsme jít s nimi, nemohli jsme jít na druhou stranu, tam nebyly domy. A tak jsme šli víceméně s nimi a byla otázka, jak daleko máme jít. Pak jsme zabočili doprava do nějaké ulice. To už bylo za humnama, protože tam byly statky a slyšeli jsme řinčení řetězů. Tam jsme viděli jen světla rozsvícená a byla tam nějaká žena, která stála venku a mluvila s nějakou další ženskou, která se nakláněla z okna. Když jsme tam potom šli, tak zřejmě ty kroky byly slyšet a ty ženy zmizely. Tak jsme tam byli sami a co jsme měli dělat.“

  • „Byl to takový, tomu říkáme teď šok. Najednou v noci. Samozřejmě jsme taky chodili na záchod, tak někdo šel na záchod z těch kluků a teď přišel a říká: ‚Nemůžu na ten záchod jít, protože tam stojí nějaký chlap.‘ Oni přišli zřejmě večer, v noci, možná k ránu to bylo, a my už jsme pak neviděli ty naše představené, my jsme tam měli ty jezuity. To byli jednak kněží a pak ti, co se připravovali na kněžství, ti ještě nebyli vysvěcení kněží, ale už studovali teologii. Magistr jsme jim říkali.“ Tazatel: „Přišli tam chlapi, vy jste zjistili, že nemáte vedení. Co vám řekli?“ – „Neřekli nám vlastně nic, nechtěli. Ono se nemluvilo, teď jsme tam byli izolovaní. Nemohli jsme se dostat ven, protože to zavřeli všechno. A teď zřejmě ty představené odvezli. To jsme neviděli, jak je zavírali nebo jak je odváželi. Pak tam byli už jejich takzvaní vychovatelé, to byli zřejmě ti komunisti-papaláši. Tak samozřejmě, pokud jsme mohli, tak jsme tam několik dní ještě museli být. Teď ti jezuité byli zavřeni všichni, odvezení, nevěděli jsme kam, samozřejmě to se nevědělo dost dlouho, kam je odváželi. To bylo do nějakého sběrného tábora. My jsme tam zůstali jako sirotci, tak jsme tam jen přežívali. A pak přišli někteří kluci z Velehradu a říkali, že i tam přišli a zavřeli jezuity. Tak potom bylo otázkou, co s námi.“

  • „A já jsem věděl z toho, když jsem tam hrál ten fotbal, kde vlastně je to do Rakouska. Takže to mně bylo jasné, tak jsme se tam pak plížili obilím a dostali jsme se až k zakázanému pásmu. Tam byla tabule dokonce, to jsme četli: ‚Pozor, vstupujete do zakázaného pásma.‘ To už se potom stmívalo. To už se stmívalo, když jsme vyskočili z toho vlaku. To už jsme pak byli chráněni do určité míry, že nebylo na nás vidět úplně z dálky. A pak jsme byli za těmi domy, a tak člověk věděl, že jsou tam nějaké ty věže a že je tam zakázané pásmo. A to jsem dokonce někde psal, že tam byly tři ty ploty, takže to jsem musel stříhat. V tom jednom plotě bylo zřejmě vysoké napětí, a tak to bylo nebezpečné i v tom smyslu. My jsme měli ty kombinačky. Ty ploty byly asi metr od sebe, ale tři za sebou. V tom jednom byla elektrika, protože tam byly takové ty kalíšky. Museli jsme to přestříhat, tak vím, že jsme stříhali dva ty dráty, abychom tam mohli prolézt. Jak oni tam hlídají ty dráty? O tom se mluvilo, to bylo takové veřejné tajemství. Věděli jsme o tom, ale taky jsme věděli, že o tom moc nevíme a že se toho moc nedostane ven. A tak jsme šli do neznáma, říkali jsme s pomocí Boží: ‚Maria Panno, přišel čas, bolestná Matko, slyš náš hlas. V nebezpečí a strádání Tvá přímluva nás zachrání. Neoslyš proseb dítek svých k Tobě tak vroucně lkajících.‘ A potom jsme tedy zaútočili na ty dráty a tam byl ještě jeden drát, který nebyl vidět. A díky Bohu, protože už to bylo k ránu, tak jsme ho uviděli. Dodneška nevím, co to je, ale byl to zřejmě ten signalizační drát.“

  • Full recordings
  • 1

    Dolní Bojanovice, 10.06.2016

    (audio)
    duration: 03:01:56
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Oni by ho tady zavřeli a zabili

1963 - profilové foto
1963 - profilové foto
photo: archiv pamětníka

Petr Esterka se narodil 14. listopadu 1935 v Dolních Bojanovicích na Hodonínsku. Studoval na biskupském gymnáziu v Brně, kde prožil v dubnu 1950 takzvanou akci K, násilnou likvidaci mužských řádů. Po několika pokusech se mu podařilo odmaturovat v roce 1956 na jedenáctiletce v Hodoníně. Pracoval jako vychovatel v Lignum a pro své názory a postoje byl vyslýchán StB. V sobotu 15. června 1957 emigroval do Rakouska. Na podzim začal studovat v koleji Nepomucenum v Římě a v roce 1963 byl vysvěcen na kněze. Byl poslán mezi krajany do Texasu v USA. Roku 1966 se do Říma vrátil na doktorská studia. Dál jezdil na sever USA do Minnesoty, kde zahájil roku 1967 akademické působení. V letech 1974–1995 působil v Air Force jako vojenský kaplan v záloze. Od roku 1978 se věnoval práci mezi českými katolíky v USA a Kanadě. S rodiči a sestrou se viděl poprvé v roce 1968 ve Vídni. Roku 1987 dostal titul monsignor, v červenci 1999 ho papež Jan Pavel II. jmenoval titulárním biskupem cefalenským a světícím biskupem brněnským pověřeným duchovní péčí o české katolíky v cizině. V roce 1992 se přestěhoval do Kalifornie. Ve svém životě byl Petr Esterka u mnoha událostí – pastorační cesta kardinála Berana do USA, svatořečení Anežky České v Římě, sametová revoluce v Praze, pastorační cesta arcibiskupa Františka Vaňáka do USA, přesun sochy Panny Marie v Exilu v Exilu, cesta prezidentského páru Václava a Dagmar Havlových do USA a další. V roce 2013 získal pamětník cenu Gratias agit za pomoc při šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Od roku 2013 byl biskupem emeritním, žil v Kalifornii. Petr Esterka zemřel 10. srpna roku 2021.