Petr Erben

* 1921  †︎ 2017

  • „Já jsem mu řekl, že bych chtěl poslat dopis do Ostravy. Tak mi povídá, že není problém, že má kluka z Ostravy, který pracuje vedle, civilní dělník. Tak jsem napsal dopis a poslal jsem ho do Ostravy. 24. prosince, Štědrý večer, a já dostal pozvání ráno přijít dopoledne na komandaturu. Tak jsem volal, ajajaj, oni chytli ten dopis. Ale co, když to muselo být, tak to muselo být. Tak jsem se rozhodl a šel jsem. U brány stojí nějaký voják na komandatuře a povídá mi: ‚Doleva.‘ Já jsem vzal ten lístek a šel jsem doleva. Najednou vidím nahoře – pošta. Neměl jsem šajn, já jsem věděl, že tam jsou výslechy, ale já jsem nevěděl, že tam je pošta. Tak jsem šel a dostal jsem ten bochník chleba. Tak jsem donesl ten bochník chleba, 50–60 centimetrů v průměru. Říkal jsem si, co s tím budu dělat... Vánoce. Deset kluků. Tak jsme to rozdělili na deset, měli jsme Vánoce, Štědrý večer, a sežrali jsme ten bochník.“

  • „Ten rozdíl mezi všemi ostatními ghetty a koncentráky byl v tom, že Terezín bylo město. Vidíš ten rozdíl? Protože kdekoli jinde byla židovská správa, která se měla jen starat o ty lidi. Edelstein dostal město a městskou správu. Musel se starat o hajzly, o vodovod, o elektřinu, musel se starat o všechno. On byl starosta obce, sionista, který skutečně vedl to město. Já jsem si představoval Izrael tak dobře vedený, jako byl Terezín. Úplně něco mimořádně výborného. Samozřejmě, trochu protekce bylo, trochu šmeliny bylo, to všechno bylo.“

  • „Potom jsem přišel do Auschwitzu. To byl šok mého života. V pětistupech jsme šli k Mengelemu, ten se nás ptal, kdo, co, jak. Podle toho ukázal vpravo nebo vlevo. Mně ukázal tak a já jsem šel tam. Zůstal vedle mě Fricek Weiss, ten známý dirigent a komponista jazzu, a ten šel na druhou stranu. Já jsem šel dál a přišel jsem najednou do nějaké umývárny, jakéhosi sálu, tam mě oholili a vzali mi všecko. Když jsem přišel zpátky, ještě vlhký, tak na mě hodili nějaké hadry a já jsem si to oblékl. Vyšel jsem ven a viděl jsem mé boty. Ty boty pro mě byly velmi důležité, protože v botech jsem měl to potvrzení, jménem, ne číslem, ale mým jménem, myslím, že dokonce s fotografií, že mám právo jít s dvěma sty mladistvými ven z ghetta. Zkrátka, na tom mi záleželo, protože jsem nevěděl, co teď bude, tak já, abych měl nějaké potvrzení, kdo jsem, tak jsem si našel ty boty s tou legitimací, rychle jsem je hodil na sebe a běžel jsem ven.“

  • Full recordings
  • 4

    Aškelon, Izrael, 15.05.2014

    (audio)
    duration: 02:19:57
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

V životě jsem měl štěstí. I v Terezíně a Osvětimi

Petr Eisenberg v květnu 1940
Petr Eisenberg v květnu 1940
photo: Archiv pamětníka, dodala Jitka Radkovičová

Petr Erben se narodil 20. března 1921 v Ostravě jako Petr Eisenberg do židovské rodiny jako starší ze dvou synů. Otec vlastnil stáčírnu piva a matka, velmi aktivní v sionistickém hnutí, byla v domácnosti. Rodina se přestěhovala do Frýdku, kde pamětník navštěvoval obecnou školu a později gymnázium. Od svých dvanácti let byl členem sionistické organizace Tchelet Lavan ve Frýdku, účastnil se letních táborů hnutí a později pracoval jako vedoucí skupiny. V roce 1936 odešel do Brna na německou průmyslovou školu, odkud po dvou letech kvůli židovskému původu přešel na českou průmyslovku, kde v roce 1940 složil maturitu. Také během pobytu v Brně se aktivně účastnil akcí Tchelet Lavan - táborů, přeškolovacích kurzů hachšara, vzdělávání mladých. Jeho mladší bratr odešel před válkou do Palestiny. Otec zemřel v roce 1941 a Petr Erben se z Brna přestěhoval za matkou do Frýdku a později do Ostravy. Dne 30. září 1942 byl deportován do ghetta Terezín, kde měl na starost přidělování mládeže na pracovní místa. Dne 28. září 1944 odjel do Osvětimi, kde zůstal až do evakuace tábora v lednu 1945. Následovala deportace do Mauthausenu, pak pamětníka přidělili na práci v táboře Gusen, kde se 5. května 1945 dočkal osvobození. V létě 1945 se vrátil do Prahy, studoval na pražské technice a na poddůstojnické škole. Zároveň zůstal aktivní v sionistickém hnutí a v roce 1948 rekrutoval dobrovolníky do bojů o nezávislost Izraele. V roce 1948 se svou budoucí manželkou Evou emigroval do Francie, odkud brzy odešli do Izraele. Petr Erben pracoval ve stavebnictví a s manželkou žil v Aškelonu. Zemřel 5. dubna roku 2017.