Milan Enc

* 1936

  • „Když jsem dělal tady v Boleslavi, tak jsem bydlel v Zelenči, kousek před Strnadovými. Dělal jsem tam na těch brzdách, najednou v neděli nebo v sobotu přijeli tři chlapi k nám. Vyšel jsem a ptám se jich, co jako chtějí, a on mi povídají: 'My jsme ze Státní policie.' Něco mi ukázali, a: 'Chtěli bychom si s vámi promluvit, můžete jet s námi?' Tak jsem akorát manželce řekl, že za chvíli přijedu. A odjel jsem šestsettrojkou do Klánovic, hospoda U Smolíků, tam mě odvedli do jedné místnosti. Na stole stála aktovka, koukal jsem, že je v ní magnetofon, a ptali se mě na ty bezpečnostní věci. Například jestli je možné, aby si někdo ten motor, tam byly právě motory do těch jedenadvacítek [Mig-21] a některé ty motory byly tajné. Jestli je možné, aby si je někdo ofotil a tak. A já jim povídám tenkrát klidně: 'Kdokoliv tam přijde, tak tu plachtu takhle odhrne a může si je vycvaknout, tam si ho nikdo nevšimne.' To jsem jim tenkrát řekl. A ještě chtěli, jestli bych s nimi nechtěl spolupracovat. Já jsem jim řekl, že tátovi se hrozně nelíbili tihle gestapáčtí donašeči, tak já donášet taky nebudu. A měl jsem pokoj od nich.“

  • „V osmašedesátém roce, 21. srpna, když sem vtrhli Rusové, ten den si pamatuju, že jsem ležel u otevřeného okna, spal, slyšel jsem pořád letadla. Protože do Kbel, když sedala letadla, tak létala přes Zeleneč, to byla trasa. Celou noc byla slyšet letadla, tak říkám: 'To je nějaké cvičení, to není možné!' A ráno, když jsem vstal, tak jsem se dozvěděl, že nás napadli. Okamžitě do práce a tam byla první věc, že jsme dali dohromady radiovůz, který jsme dali k dispozici rozhlasu. Protože Rusové šli po rozhlasu, tak jsme jim to dali k dispozici. Vím, že to auto, radiovůz, byl potom někde u Českého Brodu, blízko vysílačky, co jsou tam ty dvě, mucholapky jsme tomu říkali. A jinak jsme se okamžitě vrhli na letadla, která byla provozuschopná, a vymontovali jsme z nich takové součástky, bez kterých nemohl odstartovat, neexistovalo, aby se odlepil ze země.“

  • „V tom pětačtyřicátém roce, to bylo začátkem ledna, byl sníh, svítilo sluníčko a já jsem vezl od pana Materny, klempíře, kotlík na piliny. To byl takovýhle průměr, takovýhle válec, a do toho se pěchovaly dřevěné piliny, v prostředku byla tyč, která se pak vytáhla, zespodu se to zapalovalo v kamnech a to hořelo celou noc. Nebylo uhlí po válce, nic, a tohle byla výborná věc. Takže ten kotlík jsem vezl domů a viděl jsem, jak najednou štěká kulomet a jak létají letadla a viděl jsem, jak se honí a najednou od toho jednoho ulétlo křídlo. A to křídlo se takhle točilo, spadlo až u Čelákovic. A ten pilot letěl, já myslel, že spadne do Zelenče. Letěl dolů, takhle se točil, měl povytaženou kabinu asi takhle, měl ruku venku a takhle dělal. A já to viděl, viděl jsem i tu kuklu jeho, takhle jak dělá, jak mává a pak to bouchlo. A on spadl mezi Dehtáry a Zelenčem, asi tak v polovičce. Nedávno jsem tam z Historického ústavu vedl nějaké lidi, kteří to místo hledali a našli ho. Já jsem tam utekl hned, nechal jsem kotlík před barákem a utekl jsem tam. A když jsem tam přiběhl, tak už to hořelo a viděl jsem, jak lidé vytahovali akorát padák rozcuchaný, jak ho tahají ven. A najednou tam přijeli Němci na motorkách a jeden ten Němec, takový tlustý, hnal k nám a hnal nás pryč. My jsme tam byli asi čtyři nebo pět kluků. A on nás hnal kousek do té škarpy u cesty, tam jsme si museli lehnout, a on nad námi stál a držel nás, nesměli jsme koukat ven. A jen jsme si lehli, tak to začalo bouchat, protože tam byly i ostré patrony, do kulometu, do kanonu, pak to začalo bouchat. Tak on nám vlastně zachraňoval život.“

  • Full recordings
  • 1

    Zeleneč, 19.11.2021

    (audio)
    duration: 01:01:21
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Letadla jako celoživotní láska

Milan Enc dvacetiletý, 1956
Milan Enc dvacetiletý, 1956
photo: Archiv pamětníka

Milan Enc se narodil 10. července 1936 v Zelenči. Jeho otec provozoval obchod s rádii a elektrem a věnoval se i jejich opravám. Za války měl povinnost vymontovat ze všech rádií krátkovlnné cívky, aby na přístroji nebylo možné poslouchat zakázaný rozhlas. Základní školu nastoupil Milan Enc v Zelenči, později pokračoval v sousedních Svémyslicích. Vzpomíná na pád stíhačky kousek pod Zelenčem v lednu 1945 a na bombardování Prahy v březnu 1945. Byl svědkem příjezdu Rudé armády do Zelenče a odzbrojování německých vojáků ve Svémyslicích. Po válce jezdil s otcem do pohraničí, kde v prázdných domech po odsunutých Němcích sbírali rádia, opravovali je a dávali lidem, kteří žádná neměli. V září 1948 jej babička, náčelnice Sokola v Zelenči, vzala do Prahy na pohřeb Edvarda Beneše. Po absolvování základní školy se díky otcovým známostem vyhnul profesi horníka a hutníka a vyučil se strojním zámečníkem. Pracoval v Mladé Boleslavi v autobrzdách a pražském Motorletu, v roce 1956 odešel na vojnu k ženistům do Střelských Hoštic u Sušice. StB se jej neúspěšně pokusila přemluvit ke spolupráci. Milanův otec pracoval na letišti ve Kbelích jako zkušební pilot a Milana přijali do kbelských leteckých opraven jako technika. Vzpomíná na okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968, kdy spolu s kolegy dali dohromady radiovůz pro Československý rozhlas a z provozuschopných letadel vymontovali klíčové součástky, bez kterých letadla nemohla vzletět. V roce 1989 se účastnil několika protirežimních demonstrací ve Vysočanech. Těsně před odchodem do důchodu v roce 1996 strávil rok v letecké škole v Ghaně, kde učil studenty opravovat letadla. V roce 2021 žil v Zelenči.