Dagmar Emmerová

"Pionýři nás chodili kontrolovat. Vím, že my jsme měli kroje, naše zelené košile, a oni nám rozdali červené šátky. Němečkovi nás prosili, aby když na tábor někdo přijde, abychom si červené šátky nasadili. Kluci si s nimi ale spíše čistili boty. Když to teď vidím, Němečkovi z toho mohli mít velké problémy. My jsme byli takoví puberťáci, ale zkrátka jsme nemohli skousnout, že Skaut musel skončit."

"Vím, že tohle se tak nedělá, že tohle budu dělat jinak. Navíc jsem si v práci vždycky s lidmi rozuměla, i když jsem měla jiný názor, tak jsem se to snažila dát najevo příjemným způsobem. Abych nenarušila kolektiv. To mi Skaut dal, že každý člověk je jiný."

"Nebylo to úplně jednoduché. Začala jsem šilhat. Maminka se mnou chodila k lékaři na oční. Tam jí stále říkali, že kdyby měla více dětí, tak si toho ani nevšimne, že prý mě moc hlídá, byla jsem totiž jedináček. Až pak na to přišli, že šilhám, protože mi na oko tlačil nádor. Takže jsem asi v šesti letech byla na operaci v Jihlavě na očním. Tam mi vyndali nádor plný hnisu a řas, byl to nezhoubný nádor. Oko mi ale zapadlo, musela jsem nosit brýle, pak mi to museli reoperovat. Od té doby nemám to oko citlivé, neslzí mi."