Hermína Eliášová

* 1932

  • „Když jsme přišli ze školy domů, převlíkli jsme se a museli jsme krávy vzít a na pastvu s nima. No a pak, kolikrát se nám stalo, že my jsme něco pekli, brambory, a ony nám utekly do zelí, to jsem vám říkala. Ale to nebylo jenom za barákem, to bylo třeba kilometr, jsme tam museli. V zimě jsme měli lyže, to jsme lyžovali. To byly jenom prkýnka, šněrovací, takový nějaký úzký, aby to tak nějak drželo.“

  • „Potom jsem zažila jednu věc, o které bych vám nechtěla... to nebylo hezký. Když to opravdu obsadili všechno Češi a Němci museli odtáhnout. Tam byli Němci taky, ty museli odtáhnout. Tak oni některý chlapi dostali nějakej lepší post, jak se říká, zaměstnání, a trošku jako s těma Němcema, nedá se říct drželi, prostě aby byl klid... Ale potom, když Němci museli odejít, tak určitý typ lidí se na těch, co byli s nima, trochu vyřádil. A víc vám o tom neřeknu, protože to by nebylo hezký.“

  • „Ale mám jednu ošklivou vzpomínku. Když bylo po válce a přijeli k nám za strejdou nahoru, táta můj už nežil. Vzali ho ven, posadili ho na židli. Oni přijeli s koňma, ty kluci, říkali si partyzáni, takzvaný. To byli sedmnáctiletí parchanti, osmnáctiletí. Vzali ho dolů, drželi v ruce [?], furt si takhle s ním hráli a chtěli na něj něco vědět. Něco z něho chtěli dostat. Seděl tam a já vám řeknu, to je hrozný pocit. To je hrozný pocit teda. Ale snad dvakrát třikrát to vrazili, protože mu potom tekla krev. Pak zase nasedli a zase odjeli. Takhle, to byli ty naši zachránci. To nebylo hezký.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha 8, 25.04.2017

    (audio)
    duration: 01:47:10
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Určitý typ lidí se na Němcích vyřádil. Ale víc vám k tomu neřeknu, protože to nebylo hezký

dobove_foto.jpg (historic)
Hermína Eliášová

Hermína Eliášová, rozená Hietlerová, se narodila 6. prosince 1932 v Pohoří v Novohradských horách (německy Buchers, dnes téměř zaniklá obec Pohoří na Šumavě), kde také strávila své dětství. Její německá rodina měla velký hostinec a řeznictví. Po válce zažila protiněmecké nálady a v roce 1946 se její rodina musela vystěhovat do Rakouska. Za dva roky se ale pamětnice sama vrátila do Československa, do Prahy, ke své tetě a až v této době se naučila česky. Stále ale navštěvovala své příbuzné v Rakousku, což pro ni znamenalo neustále žádat o povolení k výjezdu. Pracovala v ČKD, kde také poznala svého manžela, se kterým má dvě děti.