The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Svatava Dušková (* 1943)

• narozena 26. dubna 1943 v Plzni

• oba rodiče učili tělesnou výchovu a češtinu

• otec Miloš Mádr byl zatčen v roce 1951 za vlastizradu

• v roce 1960 byl otec propuštěn v rámci amnestie

• kvůli špatnému kádrovému profilu nemohla svobodně studovat

• vyučila se mlynářkou

• vystudovala střední průmyslovou školu

• v roce 1965 se vdala do Prahy

• v Praze zažila srpnovou okupaci roku 1968

• 32 let pracovala v provozech spojených s mlynařinou

• po rozvodu se vrátila do Plzně

• v důchodu se stala průvodkyní v muzeu

Svatava Dušková se narodila 26. dubna 1943 v Plzni. Její matka i otec pracovali jako učitelé českého jazyka a tělesné výchovy. Vyrůstala se starším bratrem Milošem v příjemném domácím prostředí. Bezstarostné dětství jí však skončilo po únorovém převratu v roce 1948. Otec Miloš Mádr, bývalý člen protifašistické odbojové skupiny Přemyslovci, nesouhlasil se směřováním republiky. Dál se scházel se svými přáteli. „Povídali si o tom, jak by to mělo být, a hlavně, jak to není,“ vzpomíná na přátelské rozhovory vedené v jejich obýváku Svatava.

V roce 1951 došlo k rodinné tragédii. Otce přímo v zaměstnání zatkli příslušníci StB a odvezli jej do vazby na policejní ředitelství v Plzni. Rodině zakázali návštěvu, nesměla mu ani posílat dopisy. Její členové pouze mohli odpovědět na dopis z vazby, pokud v něm bylo výslovně požádáno o odpověď. Postupně zjistili, že muž, který u nich jednou přespal, byl agent provokatér jménem Doležal, který předstíral, že je pronásledován StB. Tím, že jej u sebe Miloš Mádr nechal přespat, si vysloužil rozsudek: dvanáct let ve vězení za velezradu. Rodina tedy byla roztržena. Matka se dvěma dětmi zůstala v Plzni. Vystěhovali je z bytu, v němž musela rodina ubytovat přiděleného nájemce, a bydlela tak v malém bytě i s prarodiči. Miloš Mádr putoval po československých pracovních táborech a věznicích na Mírově a v Leopoldově.

Táta byl tělocvikář, tak to všechno vydržel

„Když přišli do Leopoldova, tak jim bylo řečeno, že se tam odtud dostanou pouze patami napřed. Dělali s nimi dřepy, chodili, skákali na bobku. A ti staří pánové to prostě nevydrželi. Můj táta byl tělocvikář, takže ten to vydržel,“ vzpomíná Svatava. V roce 1953, po nástupu Nikity Chruščova do funkce prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, naštěstí došlo k částečnému uvolnění podmínek nejen ve společnosti, ale i ve věznicích. V Leopoldově tak byli vězni převeleni na fyzicky lehčí práce, jako například draní peří. To ovšem přinášelo jiné potíže, například silné astma, které otce provázelo do konce jeho života.

Příbuzní mohli hlavě rodiny jednou měsíčně zaslat dopis a každé tři měsíce jej směli navštívit. Dopisy však chodily cenzurované a návštěvy byly pro rodinu finančně velmi nákladné, šlo totiž o cestu vlakem přes celou republiku. Maminka přišla o dobře placenou práci ve škole a pracovala v mzdové účtárně. Z těchto peněz živila sebe a dvě děti. Každý „výlet“ za otcem byl tedy velkým zásahem do rodinného rozpočtu. „Máma přišla domů a řekla: ‚Tak, teď budeme kupovat jenom do sebe a na sebe. A nikam jinam se peníze nesmí dát. A teď doopravdy musíte obracet každou korunu.‘ Samozřejmě, když jsem si koupila nějaký mejdlíčko nebo bonbony a máma to našla, tak jsem dostala vyhubováno,“ říká pamětnice.     

Rodina měla velké štěstí na sousedy a známé. Pamětnice chodila na bruslení a sportovní klub se usnesl, že nebude platit plnou cenu. Stejně tak učitelka piana, paní Kostincová, nevybírala plnou částku. Rodina dostala od psychiatra, spolužáka maminky Růženy Mádrové, doporučení chodit do divadla na veselohry – aby její členové neztráceli nervy a udržovali si dobrou náladu. Maminka s dětmi tedy začala chodit do divadla na stání. Sousedé pracovali v divadle, a když viděli rodinu stát, uvolnili jim svá místa pro personál, aby si mohli divadlo lépe užít. „Opravdu, ti lidé okolo byli úžasní, až na ty kádrováky, kteří nám ničili život.“

Růžena Mádrová pravidelně zasílala několik dopisů ročně s žádostmi o prominutí manželova trestu prezidentovi republiky, krajské prokuratuře i na další místa. Všechny se však vrátily se zápornou odpovědí. Otec pamětnice tak ve vězení zůstal až do amnestie v roce 1960. „Nebyli lidi,“ vzpomíná Svatava. Jednoho dne v květnu 1960 tak soused hlásil: „Máte tatínka doma.“ Návrat z věznice byl sice pro rodinu šťastnou událostí, pro bývalého vězně ale nebyl vůbec jednoduchý. Nebyl zvyklý chodit mezi lidi. Když měl jít do města, vždy žádal někoho, aby šel s ním. Měl puchýře po celých nohou – protože v posledních letech pouze seděl a dral peří.

Po návratu z vězení Miloš Mádr pracoval v městských podnicích jako řidič tramvaje a následně trolejbusu. Vězení se na něm však výrazně podepsalo. Až do konce života trpěl na astma a potýkal se i s psychickými problémy. Vyčítal si, že byl ve vězení a nedokázal uživit rodinu, a proto bral směny navíc, aby jim to alespoň částečně vynahradil. Rodina tak musela brát ohledy na jeho dospávání přes den. „S bráchou se nepotkali na dobré vlně, protože byli oba palice. Se mnou to bylo lepší. Já, vždycky když se táta objevil, tak jsem vyběhla. Takhle z výšky hodil klíče na skleněný stůl – tak to cvaklo. Jak jsem to slyšela, tak jsem vyběhla a hned jsem vzala džezvu a už jsem vařila kafe a snažila jsem se si s ním povídat, aby přišel na jiné myšlenky,“ říká pamětnice.

Člověk úplně změní životní styl, když dře

Pamětnice chtěla jít studovat na gymnázium a stát se učitelkou českého jazyka a dějepisu. Kvůli kádrovému profilu to ale nepřipadalo v úvahu. A tak se vrátila ke kořenům rodiny a šla se učit mlynařinu. Ve třetím roce studia nastoupila na praktickou výuku do parního mlýna v Plzni v Prokopově ulici. Její spolužáci směli již během tohoto ruku nastoupit dálkově do navazujících škol, pamětnici to však umožněno nebylo. Pouze jí přislíbili, že pokud založí Československý svaz mládeže na svém pracovišti, bude se moci o další studium ucházet příští rok. Vzhledem k tomu, že podmínku splnila, měla výborné známky a v práci ji chválili, nastoupila dálkově na průmyslovou školu v Pardubicích. Každé dva týdny tak cestovala do školy přes Prahu, kde často přespávala u příbuzných. Vzpomíná, jak jednou v noci nefungoval telefon ani zvonek, a tak musela vylézt po lešení na dům a vzbudit bratrance, aby jí pomohl dovnitř. Ten se o tuto humornou historku podělil v práci s kolegy a s šéfem a právě za tohoto nadřízeného se pamětnice později provdala.

„Já jsem pracovala v Plzni tři roky v provozu. Člověk úplně změní životní styl, když dře. Já jsem tahala sedmdesát kilogramů těžké pytle, když mi bylo čtrnáct let,“ vypráví pamětnice. Po úspěšném absolvování maturitní zkoušky chtěla pracovat ve výzkumném ústavu. Kvůli kádrovému profilu ji však nepřijali, a proto musela pracovat v provozu mlýna v Holešovicích. Dále tak nosila těžké náklady. Na této pozici zůstala i v těhotenství s prvním synem a po krátké mateřské dovolené v roce 1967 se vrátila. Na manželovo přemlouvání a kvůli synovu špatnému zdravotnímu stavu se snažila přesunout do projekčního oddělení. To se povedlo, a tak již nemusela operovat s těžkými náklady. Kvůli finanční situaci se přesunula do mlýna na Pankrác, kde byl malý počet zaměstnanců a šéf si neuměl udržet kázeň. Mlýn byl špinavý a neefektivní. „Tam si každý dělal, co chtěl, klidně si vzali pytel na velín a položili si ho na zem, že budou spát. Tam se nikdo neodvážil nic říct, protože to byl personál sehnaný z celé republiky – vyučený,“ vzpomíná Svatava. Po důkladném vyčištění se povedlo tento mlýn znovu uvést do provozu. Bylo potřeba se ale zbavit molů a prachu. Čistírna obilí však neměla aspirační zařízení. Zaměstnanci tedy chodili se šátkem přes obličej, aby byli schopni dýchat. „Přišla jsem domů a všude na sobě prach.“ Práce v tomto prostředí se jí nelíbila a brzy odešla na mateřskou dovolenou s druhým dítětem. Na tu nastoupila v roce 1971 a v roce 1973 se jí konečně podařilo dostat se na vytoužené místo ve výzkumném ústavu. Díky praxi v provozu měla více zkušeností než většina zaměstnanců a v mlynářském prostředí se vyznala. Stala se tak ceněnou posilou, ač finančně si podle vlastních slov příliš nepomohla.

Těch vojáků mi bylo spíš líto

Srpnové události roku 1968 zastihly pamětnici v pracovním procesu. Když ráno odcházela za povinnostmi, zastavil ji soused se slovy: „Už jsou tady!“ Pamětnice nechápala kdo, pokračovala tedy na konečnou autobusu jako každý jiný den. „Přijdu na konečnou a tam plno lidí. Autobusy nikde. Prostě autobusy nejezdily ten den. Tak jsem šla domů a v práci nám potom řekli, že ten den budeme mít hrazený,“ vzpomíná. Další den jela pamětnice do práce taxíkem. Ulicemi chodili lidé, šířili cyklostylované letáky a vládla v nich svornost. „V práci jsme tehdy pořád podepisovali nějaká prohlášení. Lidé tehdy chtěli manifestovat, ale šéfové jim říkali: ‚Prosím, nedělejte to!‘ Někdo chtěl vyjet s vlajkou do ulic, ale všechny je pochytali,“ navazuje pamětnice.

Nejsilněji na ni však zapůsobilo chování vojáků k civilistům a opačně. V roce 1968 bydlela s manželem a dítětem na pražském sídlišti Spořilov. Tam zažila příhodu, kdy skupina vojáků měla konflikt se skupinkou maminek, které jezdily s kočárky. Sídliště bylo totiž ve výstavbě a aktuálně probíhalo přidělávání rolet. Právě přitloukání dřevěných základů vydávalo hlasité zvuky podobné střelbě. Vojáci přijeli do Československa v očekávání vojenského povstání, a nervózní atmosféra tak vyústila do konfliktu se skupinou matek na procházce.

Další vzpomínky má Svatava na průjezd tanků Prahou. Zažila totiž situaci, kdy projíždějící jednotky zapomněly na křižovatce svého navigátora. Část přihlížejících Pražanů nabízela vojákovi občerstvení, druhá část se jej snažila přesvědčit, aby si raději nic nebral, protože by to mohlo být otrávené. „Takhle jsme my na ně byli špatní... oni tady byli potlačovat revoluci, a my jsme je tady vítali s bandaskou kafe.“

Dědeček se za mě v nebi přimluvil

Kvůli bouřlivému rozvodu se pamětnice přestěhovala i s mladším synem zpět do Plzně k rodičům. V Plzni nastoupila do dalšího mlýna. „Kádrovák si mě pozval, a ten mě tak jako opleskával. Já jsem se odtahovala, takže jsem nedostala místo v Plzni, ale dostala jsem místo až v Nové Huti,“ říká Svatava. V tomto mlýně nastoupila na místo stárka – vedoucího technologa. Ve výlučně mužském kolektivu se jí dobře dařilo, protože zaměstnanci dokázali ocenit její znalosti a zkušenosti.

Sametovou revoluci v roce 1989 pamětnice prožívala v Nové Huti. Mlýn se zapojoval do stávky. „Sedli jsme si na hodinu do kantýny, a to byla stávka,“ vzpomíná Svatava. „Když to skončilo, tak jsem měla strašnou radost.“ Pamětnice odešla z mlýna v roce 1994 a tři měsíce byla bez práce. V tomto volném čase začala chodit na esperanto, vzpomněla si totiž na dědečka, který byl předsedou esperantistů v Plzni. Mezi esperantisty potkala muže, který vlastnil účetní firmu, a právě v této firmě pamětnice našla další pracovní uplatnění. „To esperanto mi v podstatě zachránilo existenci, ten dědeček se za mě v nebi přimluvil.“

V důchodu Svatava nastoupila jako průvodkyně do Národopisného muzea v Plzni. Kromě provádění třídila staré šaty a klobouky, uskladňovala staré deštníky a pomáhala s prací ostatním zaměstnancům. Podle jejích slov šlo o nejkrásnější období v jejím životě. Jako mladá chtěla studovat historii a literaturu, ale nebylo jí to umožněno. V důchodu se tak konečně mohla svobodně věnovat oboru, který jí byl v minulosti odepřen.