Svatava Dušková

* 1943

  • „Jednou jsem se prostě nemohla dostat do domu. Protože jsem tam [v Praze] uvízla v deset hodin večer a do nočního rychlíku jsem nemohla, to jsem se bála. Telefon byl utržený, to tenkrát bylo normální, že prostě sluchátka nevydržely v té budce. A na domě zvonek nefungoval, domovník už tehdy neexistoval. I když tam byl zvonek, tak jsem na něj mohla mačkat, jak jsem chtěla. No a u domu bylo postavené lešení, protože ohazovali. A já jsem si přitáhla popelnici. Protože žebříček byl nahoře vyhozený. Tak jsem si přitáhla popelnici a s tou aktovčičkou jsem se vysápala nahoru do toho přízemku. A vždycky když šel někdo okolo, tak jsem se přitiskla ke zdi, aby nekřičeli. Oni byli druhé patro s mezaninem, takže tři patra jsem musela takhle vylézt. A pak jsem našla jejich ložnici a kuchyni a teď jsem to obcházela, abych nezaťukala někde na někoho cizího. No a v kuchyni bylo otevřeno, protože bratranec musel mít na spaní zimu ‚jako v Riegráku‘, jak vždycky říkal strejda. Tak jsem tam na něj zavolala, a on spal. Tak jsem tam na něj volala: ‚Zbyňku, Zbyňku!‘ On si sedl a koukal ke dveřím a říkal: ‚Co je?‘ A já jsem říkala: ‚Já jsem v okně.‘ Tak jsem mu tam hodila tašku, no, a on mi pomohl dovnitř. To bylo blbé, protože mezi lešením a domem bylo dobře 50 centimetrů prostor, aby mohli ohazovat. Tak to jsem musela nějak překonat. A teď jsem přišla do toho bytu, lodičky. No to jsem měla ještě lodičky, to jsem držela v ruce. A teď jsem tam přišla. Teta měla nohy ve vaně a koukala na mě jako na zjevení. No a bratranec to vyprávěl druhý den v práci, že jsem takhle lezla po okně. A zrovna toho jeho šéfa jsem si potom vzala. A dokonce se to tradovalo, tohle vyprávění. Když jsem provázela v muzeu, tak tam přišel nějaký mužský a říkal: ‚Já jsem s tím vaším bratrancem pracoval a ten měl sestřenici, která lezla po lešení.‘ A já jsem mu řekla: ‚To jsem byla já!‘ No prostě si člověk musí udržet nějaký humor, protože jinak by si musel asi zoufat.“

  • „Já jsem o tom, co se děje v Praze, vůbec nevěděla, protože jsem bydlela na Spořilově a tam tanky jen tak projely. Na tom sídlišti se nic moc nedělo, akorát Rusáci tam na tom sídlišti nějak obtěžovali. Nějaké ženské s kočárky tam byly, dokonce tam mezi nimi byla nějaká Ruska, a oni je tam začali děsit. To sídliště bylo ve výstavbě a zrovna tam přidělávali dřeva, na která se šroubovaly rolety. A to se natlouká takovým… to dělá strašnou ránu. A teď z těch domů se ozývaly ty rány a ti vojáci byli úplně celí vyděšení. A s těma flintama tam začali a na ty matky. No bylo to prostě úplně srandovní. Mně těch vojáků bylo spíš líto, protože byl srpen, a byla zima. A ti vojáci byli prckové, protože k tankistům berou jen prcky, aby se tam vešli. A oni měli takové tenké oblečení, takové jako plátěné. Těm musela být zima, no mně jich bylo úplně líto. On stál na rohu, oni ho tam třeba zapomněli, jednoho toho navigátora. A teď on tam stál s tím ukazovátkem a kolem něj se scházeli lidi a říkali: ‚On, chudák, nemá co jíst,‘ a přinesli mu v bandasce kafe. Takhle jsme my na ně byli špatní. A druhý zase říkal: ‚Nejezte to, to je otrávené.‘ No takhle ti lidé blbli prostě. A pak jsme se dozvěděli, že oni se domů nevrátí vůbec. Aby to tam nemohli povídat, co tady vlastně nebylo. Protože oni tady byli potlačovat revoluci, a my jsme je tady vítali s bandaskou kafe. To doopravdy bylo na hlavu postavené. Oni jsou si dodnes jistí, jak to tady všechno zachraňovali.“

  • „No a táta tedy aby vydělal hodně peněz, protože on si strašně vyčítal, že jsme trpěli a že jsme se nenajedli... To bylo na každé návštěvě: ‚A najíte se? A najíte se?‘ A maminka říkala: ‚Jo, já chodím na obědy.‘ Ale já jsem se trošku ofrněla: ‚No, ty tvý čvochy!‘ A táta si myslel, že maminka nejí nebo že se odbývá, a rozplakal se. Ihned jsme museli pryč! Byli jsme tam pět minut, jeli jsme na druhý konec republiky, a oni nás vyrazili, protože se táta rozplakal. Máma mi to potom trochu vyčítala, ale pak říkala: ‚No, já ti to nemůžu vyčítat, říkala jsi pravdu.‘ Takže to bylo prostě. Návštěva na druhý konec republiky na pět minut...“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 20.07.2021

    (audio)
    duration: 01:28:06
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Plzeň, 27.07.2021

    (audio)
    duration: 01:37:59
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Ti lidé okolo byli úžasní, až na ty kádrováky, kteří nám ničili život

Svatava Dušková
Svatava Dušková
photo: archiv pamětníka

Svatava Dušková se narodila 26. dubna 1943 v Plzni. Její matka Růžena Mádrová i otec Miloš Mádr pracovali jako učitelé českého jazyka a tělesné výchovy. Vyrůstala se starším bratrem Milošem v příjemném domácím prostředí. Bezstarostné dětství jí skončilo v prosinci 1951, kdy byl otec Miloš Mádr přímo v zaměstnání zadržen a následně odsouzen ve vykonstruovaném procesu na dvanáct let odnětí svobody za vlastizradu. Matka přišla o práci i byt a rodina žila ze skromných prostředků ve sdílené domácnosti s prarodiči. Kvůli špatnému kádrovému profilu pamětnice nemohla nastoupit na střední průmyslovou školu a vyučila se mlynářkou. V třetím roce studia nastoupila na praktickou výuku do parního mlýna v Plzni, v Prokopově ulici. Pamětnice dál snila o dálkovém studiu, což jí příslušné úřady přislíbily pod podmínkou, že založí Československý svaz mládeže na svém pracovišti. Vzhledem k tomu, že podmínku splnila, měla výborné známky a v práci ji chválili, nastoupila dálkově na průmyslovou školu v Pardubicích. Otce Miloše Mádra propustili na amnestii v roce 1960. Pamětnice se vdala do Prahy, kde strávila 24 let svého života. V Praze prožila události srpna 1968. S manželem měla dvě děti, ale svazek skončil rozvodem, po kterém se vrátila do Plzně za rodinou. V Plzni podle svých slov prožila nejkrásnější část života prováděním v Národopisném muzeu Plzeňska. V roce 2021 bydlela v Plzni.