Helena Dufková

* 1936

  • „(Pan farář Ignác Černík) byl velice oblíbený, takže za vlády komunistů, nevím, v kterém roce, se říkalo, že musí odejít. On se ovšem nechtěl vzdát svého postavení. Nevím, jak se to lidi dozvěděli, bylo to večer, když pro pana faráře přišli. Lidé, kteří o tom věděli, utíkali po vesnici, bouchali lidem na okna, ať jdou pana faráře bránit, že ho chtějí unést. Lidi se shromáždili před farou, panu faráři se nějak podařilo utéct zadními dveřmi, tam byla ještě zahrada, tak tamtudy nějak utekl. Pak se prý u někoho schovával a po letech jsme se dozvěděli, že je v Argentině.“

  • „Nevím, jak to tehdy lidi na vesnici poznali, že někdo umírá a odchází, zavolali ne doktora, ale pana faráře. Ten přišel s ministrantem, ministrant šel před panem farářem a zvonil. Všichni, koho potkali, klekli a modlili se za toho umírajícího. Pan farář přišel za tím umírajícím, dal mu požehnání a odešel. Člověk, když umřel, byl většinou pak dva tři dny doma, podle počasí. Svítily u něho svíčky a všechny tetičky z okolí se k němu chodily modlit. Já jsem se chodila modlit s maminkou a vždycky jsem se musela s mrtvým rozloučit tak, že jsem mu podala ruku. Jako děcko jsem si vždycky říkala, proč má tu ruku tak studenou.“

  • „Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka, já s maminkou a bratrem. Nikdy nezapomenu na ten obrázek, na ten pohled, kdy na břehu potoka klečeli lidi, umývali se vodou a všichni se modlili.“ – „To byl nějaký zvyk?“ – „Ano, to byl katolický zvyk. Říkalo se: ‚Voděnko čistá, studená, bystrá, tečeš od Jeruzaléma od Pána Krista, omýváš břehy, kořeny, umyj i mě, hříšné stvoření.‘ A pak jsme si omývali ruce a obličej a vzali jsme vodu do konvičky pro babičku, která byla stará, aby se také omyla.“

  • Full recordings
  • 1

    Zlín, 27.06.2022

    (audio)
    duration: 01:04:57
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Zlín, 29.06.2022

    (audio)
    duration: 40:27
    media recorded in project Příběhy regionu - Střední Morava
Full recordings are available only for logged users.

Když nám odváděli krávy, maminka se utekla vyplakat za humna

Helena Dufková při natáčení pro Paměť národa, Zlín, 2022
Helena Dufková při natáčení pro Paměť národa, Zlín, 2022
photo: Paměť národa

Helena Dufková, roz. Dufková, se narodila 10. března 1936 v Hluku u Uherského Hradiště jako prostřední ze tří dětí manželům Janovi a Františce Dufkovým. Maminka měla malé hospodářství, otec dojížděl za prací do Zlína, kde pracoval ve firmě Baťa. Maminka byla silně věřící a v tomto duchu vychovávala i děti, tatínek byl členem místní Orelské jednoty. Do Orla jako dítě chodila i Helena. Po nástupu komunistů k moci bylo rodině v rámci kolektivizace zabaveno hospodářství, odvedli jim krávy a pole přešla pod státní statek. Otec už tou dobou pracoval v továrně Autopal v Hluku. Aby se děti dostaly na školu, odešel pracovat do ostravských dolů. Helena Dufková vystudovala střední zdravotnickou školu, obor porodní asistentka. Studium zakončila maturitou roku 1954. Roku 1953 přišla rodina o úspory, určené na studia dětí, při měnové reformě. Pár měsíců před maturitou se jako čerstvě osmnáctiletá vdala za Jaroslava Dufku, který později pracoval ve Stavoprojektu Gottwaldov. Vychovali spolu dvě děti. Helena Dufková pracovala jako porodní asistentka, zdravotní sestra dětské lékařky ve Zlíně (Gottwaldově), vrchní sestra v domově pro seniory v Lukově a v domově Burešov. V roce 2022 žila ve Zlíně.