Václav Duda

* 1933

  • „Nějak kolem toho 9., 10. května se tady objevily nějaké takové primitivní noviny, kde bylo psané, že už je po válce. Rádio nefungovalo, nešla elektrika, a tam [v novinách] bylo, že už je po válce, že Německo kapitulovalo. Ale tady se zdržovalo těch sovětskej vojáků poměrně dost. Ale o moc dál se, myslím, nebojovalo. To už se objevil ten konec války. Ale Rusi se tady pohybovali dost dlouho, nejsem schopen říct, jak dlouho, ale žili tady dlouho. A to násilí na ženách, to trvalo jenom jeden den, přímo při tom osvobození. Ale potom se to nějak uklidnilo. U nás vepředu v místnostech bydleli taky Rusi, ale potom už se chovali kulturně Ale to násilí, to dělali, řekl bych, přímo v tom osvobození, v té válce.“

  • „Skutečnost je ta, že jsme na ty Rusy čekali. Můj otec je šel vítat, vzal poslední kousek chleba, kterej jsme měli, kousek špeku, sklenku slivovice a šel je vítat. A jeden mu zebral chleba, druhý špek, třetí slivovici a čtvrtý mu říká: ,Kotoryy seychas chas?‘ Otec vytáhl hodinky – měl kapesní – a povídá mu kolik je, a on říkal: ,Day mne na pamyat'.‘ Zebral mu hodinky a to bylo naše první setkání s ruskejma vojákama. Toto je skutečnost, to se nebojím říct, to je pravda.“

  • „Velice dobře si to pamatuju, bylo mě 12 roků a strašně jsem se bál. Jak tady bojovaly ty sovětský letadla, po zemi jsme to sbírali, takový nábojnice velký, to mělo ráži dvaadvacet milimetrů. A oni, jak těma kulomatama stříleli, to bylo hrozný. Pamatuju si, že jsem se bál, doopravdy jsem se bál. Jak začaly ty letadla střílet, tak jsem se úplně třepal strachem, co teda se stane. To byly, řekl bych, nejhorší chvíle té frontové doby, kterou jsme tady prožívali. A konkrétně k nám na dvůr spadl jeden dělostřelecký granát a vybuchl tady. Můj otec šel k dobytku a jak šel, tak dostal střepinu na zádech do lopatky. Tenkrát šel k tomu doktorovi Sovadinovi a on mu ji vytáhl a otec zůstal v provozu, byl pohyblivý. Ale ve vratech máme dodneška průstřel, jak to tady vybuchlo a ty třepiny letěly, tak tam máme průstřel jak půl palce. Je to tam dodneška. Nevadí to, tak jsme to nijak nelikvidovali.“

  • „Přímo z mé rodiny nevím, že by někdo narukoval. Ale měli jsme tady v našem domě na mlatě ustájených několik koní a spávalo tady několik vojáků při té mobilizaci. Dokonce jsme s nima udržovali kontakt ještě aji po válce. Stavili se tady a popovídali, jak tady spávali na mlatě někde ve slámě. Nemůžu to přesně určit, ale je to pravda. U nás na mlatě bylo ustájených několik koní, nevím kolik, nebyl jsem velkej, byl jsem malej kluk, ale pomatuju si to velice dobře. A s jedním z těch synů těch vojáků jsem se stýkal donedávna. Byl tady z Brna, z Obřan. A jeho otec tady bydlel a ti k nám chodili celá rodina. Ten z těch Obřan se jmenoval Šoman. A chodili k nám, ještě v 50. letech se tady sem tam stavili.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostopovice, 08.07.2021

    (audio)
    duration: 01:47:15
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Kulomety střílely, bylo mi 12 roků a třepal jsem se strachem

Václav Duda v roce 2021
Václav Duda v roce 2021
photo: Post Bellum

Václav Duda se narodil 5. prosince 1933 v Brně. Strýcové z otcovy strany, Eduard a Stanislav Dudovi padli v první světové válce. Václav Duda strávil prakticky celý život v obci Ostopovice v okrese Brno-venkov, kde rodiče, Václav a Marie Dudovi, vlastnili hospodářství, což jim pomáhalo ustát válečné časy. Václav Duda pamatuje každodenní život v Ostopovicích na pozadí vyhlášení mobilizace, nacistické okupace i osvobození doprovázeného ostřelováním a násilím. Po válce dokončil základní školu a poté pracoval na rodinném hospodářství, o které nuceným vstupem do družstva v 50. letech rodina přišla. V roce 1953 se oženil s Marií roz. Navrátilovou, týden nato přišli novomanželé o úspory a finanční dary vlivem měnové reformy. V letech 1953–1955 absolvoval povinnou vojenskou službu ve Frýdku-Místku, v rámci které se účastnil i I. celostátní spartakiády (1955). Po vojně pracoval v ostopovickém jednotném zemědělském družstvu (JZD), po sloučení v 70. letech JZD Bobrava Moravany. V družstvu zpočátku jezdil traktorem, poté působil jako funkcionář – přesto nikdy nevstoupil do KSČ. Do důchodu odešel v roce 1993. V době natáčení rozhovoru (2021) žil Václav Duda v Ostopovicích.