Marie Dubská

* 1921

  • „Toho střelili, přinesli ho zezdola, on tam nebyl sám, s ním ty jeho spolupracovníci. Já jsem s ním šla ošetřit ho dolů, jak zvracel všechno z vnitřku – střeva, všecko ven. Bylo to hrozný. Umřel. Ještě byl naživu, když jsem s ním byla. Doktoři se o něho starali ohromně. Střeva venku, to víte, že mu je zandali a břicho zašili, ale zemřel. Osmnáct let.“

  • „A tam jeden, ne tenhle, ale jeden z mých spolužáků z Anglického ústavu jako partyzán. Dostala jsem novou spojku, Jiřího Polidara. Věděla, jsem, že se jmenuje Jiří, až pak Polidar. Nevěděla jsem, že tahle odbojová skupina je komunistická. Nestarala jsem se o to. Dodnes se nestarám o strany. Každý má nějaký nápad, jak si představuje upravit život. Já je respektuji, pokud nikomu neubližují. Tak jsem chodila s Polidarem. To bylo v odboji. Dostávala jsem práce, jednou jsem psala letáky u kamarádky na blánu... Já jsem stroj neměla, ona byla zaměstnaná v kanceláři. Tam vždycky když skončila práce, tak jsem to tam napsala a šla to roztočit, kde se roztáčí blána. A pak se to roznášelo po Praze.“ – „Vzpomenete si na nějaký svůj text, co se tam konkrétně objevovalo?“ – „Objevovalo se tam, že musíme bojovat, co dělat. Když šli vyhazovat koleje, tak to mě nevzali. Já byla nešťastná, to šli jen kluci.“

  • „Když zabírali [pohraničí], tak já jsem byla v Praze, manifestovali jsme. Šel jeden mladík s praporem a za nim my dva, já se spolubydlícím za ním. Než jsme došli na hrad, tak nás byly mraky. Došli jsme tedy na hrad a proti nám slzný plyn, jízdní policie. Pan prezident Beneš nevyšel, nemluvil k národu. Lidi tam vedli různý řeči. Jako taková naše vzpoura. Nechtěli jsme samosebou dát pohraničí, pochopitelně.“

  • „A potom, když nás jako vybombardovali – kdy nám začalo hořet tam poschodí – tak jedna místnost, tam co jsem já měla telefon a službu, tak tam padala zeď. A můj velitel na mě zařval: ‚Děvče, uhni,‘ já jsem odskočila a tam všechno padlo. A protože jsem měla službu… to nebyl dostatek oblečení, tehdá ani kalhoty dívky nenosily. Měla jsem sukýnku a bundu. Tak chlapci objevili ve sklepě, že jsou nějaké černé uniformy. Tak že když jsem mezi chlapci a v noci mám službu, tak abych měla teda ty kalhoty. Takže jsem se převlíkla. A to oblečení mi tam viselo – tak to shořelo samo sebou. Doklady v batohu, všechno shořelo. A my jsme se museli sesunout dolů.“ – „Do sklepa té radnice?“ – „Ano. Úplně ne do těch míst, co byly ty matky s dětma. To jsem já pak… když nám tam rozbili telefon – a jak jsem lítala chlapcům pro to jídlo a dolů se zraněnýma – tak jsem objevila, že tam je někde tajně telefon. Takže jsme nebyli bez spojení, víte? Ale tam dole, co jsme byli, tak tam jsme se všichni loučili, to jsme čekali, že tam vtrhnou a všechny nás postřílej. Jenomže oni se strašlivě báli, Němci, gestapo, sovětské armády, takže oni se všichni snažili včas utéct vstříc Američanům.“

  • „Potom přišla navštívit jednu Němku, která byla se mnou v klášteře, její sestra a přinesla něco. Všechny Němky se shromáždily, bavily se, smály se. A já jsem viděla, že mají leták. A teď odešla ta sestra té schovanky a ona si rovnala ve výchovně věci do zásuvky. A ten leták dala na stůl a já po něm skočila a přečetla jsem si ho. Tam bylo, že Masaryk lže a přece má heslo ‚Pravda vítězí‘. A Češi – ti všichni půjdou do pekla! A my máme potom zemi, lid a vůdce. No tak já jsem se hned rozhodla, že až půjdu na hodinu, že to oznámím na četnické stanici. Ale sestra vychovatelka mi ten leták vzala. Ale do školy chodila dívenka, která dojížděla, která nebyla schovanka. Ta mi zjistila, kde jsou četníci. A já když jsem šla na hodinu, jsem to šla oznámit. A to byl potom už květen.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 28.12.2018

    (audio)
    duration: 44:50
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 03.11.2021

    (audio)
    duration: 02:36:47
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 16.11.2021

    (audio)
    duration: 01:02:24
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Moje role byla předávat rozkazy střílejícím chlapcům

Marie Dubská
Marie Dubská
photo: Archiv autora

Marie Dubská se narodila 26. října 1921 ve vesnici Zběšice poblíž Bernartic v jižních Čechách, vyrůstala v nedalekém Srlíně. V září 1937 nastoupila do penzionátní klášterní školy v pohraničních Poběžovicích. Národnostní spor mezi Čechy a Němci se nevyhnul ani klášterním schovankám – v květnu 1938 Marie na četnické stanici nahlásila výskyt štvavých protičeských letáků v klášteře. V září 1938 se účastnila demonstrací proti plánovanému odstoupení pohraničí Německu. Za války pracovala v odboji, jako spojka předávala zprávy a šířila letáky. Během Pražského povstání se účastnila bojů o radniční budovy na Staroměstském náměstí: 6.–8. května 1945 spolu s ostatními členy čety „Matylda“ přímo v budově radnice vzdorovala nacistické ofenzivě. Předávala rozkazy, ošetřovala raněné, zajišťovala zázemí bojujícím mužům. Hořící trosky radnice opustila teprve po definitivní kapitulaci nacistů. 10. května 1945 obdržela osvědčení, že byla „bojovníkem revoluční gardy – útočné roty Matylda“. Brzy po válce odešla k divadelnímu souboru do Náchoda – i za války hrála s ochotníky a chtěla se divadlu věnovat. V Náchodě zůstala dva roky, únor 1948 ji už zastihl v pražské Společnosti přátel Lužice, která usilovala o připojení historického území Lužice k Československu. Po komunistickém převratu organizovala divadlo a společenský život v rámci Revolučního odborového hnutí. V roce 1955 se jí narodila dcera, později pracovala na Ústředním výboru Československého svazu tělesné výchovy. 26. října 2021 pamětnice oslavila 100. narozeniny. V době natáčení (listopad 2021) žila v Praze.