The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Azra Drozdek (* 1986)

• narodila se 11. května 1986 v Sarajevu

• otec Muris (Sule) Čaušević pracoval v továrně TAS, filiálce německého Volkswagenu, matka Nefisa byla urbanistkou na městském úřadě v Sarajevu

• rodina žila v sarajevské čtvrti Vogošća, která byla od prvních dnů války silně bombardována

• v polovině května 1992 se rodině podařilo ze Sarajeva utéct

• přes Bělehrad, Záhřeb a Slovinsko se na jaře roku 1993 rodina dostala do Česka

• dětství a dospívání prožila Azra v Mladé Boleslavi

• vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

• po dostudování se začala věnovat cizineckému a migračnímu právu, a to v rámci vlastní advokátní kanceláře EXPATLEGAL

• v roce 2025 žila se synem Teodorem v Praze

Z obléhaného Sarajeva přes Bělehrad, Záhřeb, slovinské Alpy až do Čech. Taková byla roční cesta rodiny Čauševićových, hledajících po opuštění všech životních jistot nový domov v cizí zemi. Jednou z osob, které nakonec nalezly útočiště v panelovém bytě v Mladé Boleslavi, byla i toho času šestiletá Azra Drozdek. O jedenatřicet let později pomáhá lidem, kteří jsou v podobné situaci, jako byla tehdy ona. „Vzhledem ke své zkušenosti a odhodlání pomáhat jsem se vždy chtěla stát cizineckou advokátkou,“ říká právnička Azra Drozdek.

Evropský Jeruzalém

Azra Drozdek, rozená Čaušević, se narodila 11. května 1986 v tehdy ještě jugoslávském Sarajevu. Její maminka Nefisa Čaušević je vystudovanou urbanistkou a v Sarajevu pracovala na odboru plánování. Otec Muris Čaušević, kterému nikdo neřekne jinak než Sule, pracoval až do roku 1992 v sarajevské automobilce Tvornica Automobila Sarajevo, ze které v době největší slávy vyjížděly vozy značky Volkswagen do celého východního bloku. 

Rodina Čauševicóvých byla, stejně jako celá Bosna, etnicky a nábožensky rozmanitá. Oba rodiče sice měli muslimský původ, z matčiny strany však do rodiny pronikly i katolické vlivy. Azra však podotýká, že náboženství nehrálo v životě rodiny zásadní roli. „Víra je v Bosně úzce spjatá s etnikem. Byť třeba někdo nepraktikuje víru ve smyslu, že by chodil ať už do kostela, do mešity, nebo do synagogy, bude o sobě prohlašovat, že patří... přísluší k té víře. (…) Vlastně asi nepamatuju jedinkrát v dětství, že bych šla do mešity,“ popisuje kulturní rozdíly Azra Drozdek. Mnohost vlivů se však v rodině projevovalo – vzpomíná třeba na to, že se v rodině slavily jak pravoslavné, tak katolické Vánoce, stejně jako svátky muslimské.

O Sarajevu, kde vyrůstala, mluví Azra jako o evropském Jeruzalémě. S rodiči a se svojí o čtyři roky mladší sestrou Amrou bydlela v předměstské čtvrti Vogošća, kde spolu v relativní harmonii po desetiletí žili pravoslavní Srbové vedle muslimů. Azra trávila spoustu času také u babičky v průmyslovém městě Novi Travnik v centrální Bosně, kde do etnického mixu přibývali ještě katoličtí Chorvati. Ze zprostředkovaných vzpomínek jejích rodičů však plyne, že z tohoto nastavení před rokem 1990 žádné tlaky nevznikaly. „Byl to harmonický život, trávili hodně času s rodinou a s přáteli. Trávili tolik času pospolu, že už se stíral rozdíl mezi tím, jestli je ta osoba součástí rodiny, nebo je to přítel. Taky se hodně slavilo, slavilo se všechno. (…) Sešli se všichni ze všech etnik bez ohledu na víru a uctívali svátky těch ostatních. Bylo to období plné veselí, hudby…“ Čauševićovi neměli výraznější problémy s jugoslávským socialistickým režimem. Otec Azry měl možnost cestovat a v roce 1968 navštívil také předsrpnovou Prahu. „Pamatoval si Prahu jako takové hippie, svobodnější, veselejší místo, než které potom navštívil po převratu. Byť je to paradoxní, tak i pro moji mamku, pohledem urbanistky, byla Česká republika hrozně šedivé místo, ošklivé, plné nesourodých a zchátralých staveb… To pro ni ze začátku byl velký šok.“ Sarajevo, o jehož podobu se maminka svou prací přičinila, prý takové nebylo: „Snažili se o to, aby to bylo koncepčně dobře podchycené, aby ty věci dávaly smysl, aby ulice byly dost široké, domy nebyly šedivé… Určitě to nebylo to, co tady zažila v devadesátých letech.“ 

Hlas lidu to vyřeší

Přelom osmdesátých a devadesátých let přinesl do zemí tehdejšího východního bloku velké změny. Ne všude však toto období vonělo nadějí a svobodou. Asi nejhůře v tomto ohledu dopadlo jugoslávské soustátí, které se pomalu a bolestivě bortilo přes patnáct let.

Začátek tohoto procesu však přicházel poměrně nenápadně. „Dlouho si nikdo neuvědomoval, co se děje. Rodiče plánovali rodinu, narodilo se jim druhé dítě, vůbec neměli v myšlenkách nějaké temné zítřky. (…) Když vypukly první boje v Chorvatsku, všichni si mysleli, že do týdne je to pryč, že je to jenom přechodná záležitost a že se nic neděje.“ Zatímco v mnoha dalších státech byl proces vzniku nových států většinovou společností vítán, v Bosně panovala spíše skepse. „V té době nebyl možná rozpad důvodem k oslavě. Nacionalizace nebyla pro mnoho obyvatel to, co chtěli; mnoho osobností (včetně, troufám si tvrdit, našich) se považovalo více za Jugoslávce než za Bosňany.“ Azra vzpomíná na to, že ještě těsně před válkou proběhl velký koncert „Ne válce“, plný tehdejších jugoslávských popových hvězd. (Pravděpodobně odkazuje na koncert „YUTEL za mir“, který se uskutečnil v Sarajevu již 28. července 1991.) Všichni si prý mysleli, že „hlas lidu to vyřeší“. Ale opak byl pravdou. 

Na začátku dubna 1992 začaly na Sarajevo dopadat první srbské granáty. Vzhledem k poloze okrajové čtvrti Vogošća, vsazené do hlubokého údolí stejnojmenné řeky, nemálo z nich mířilo právě do blízkého okolí bydliště rodiny Čauševićových. Azra Drozdek vzpomíná na několikeré útěky do sklepů a skrývání se před výbuchy, to vše v okruhu sousedů bez ohledu na etnikum. Speciálně vypichuje jeden okamžik, kdy pospolitost a touha vyhovět přání dítěte byly silnější než obava o vlastní život. „Jedna naše sousedka pekla takovou hrozně dobrou čokoládovou buchtu, kterou jsem měla moc ráda. Pak byl poplach, všichni jsme vlezli do sklepa a já jako malé, nechápající dítě jsem se o buchtě doslechla a hrozně jsem ji chtěla. Buchta však zůstala ve čtvrtém nebo pátém patře, kde oni bydleli. Ona to ale byla taková rázná žena, která se nebála ničeho. Řekla: ‚A já jdu pro tu buchtu‘, a opravdu šla do toho pátého patra i přes riziko toho, že mohlo dojít na nejhorší, a přinesla ji do toho sklepa, kde já jsem si pak na ní pochutnávala, zatímco kolem se útočilo,“ uzavírá Azra Drozdek nyní již úsměvnou historku.

Dramatický útěk ze Sarajeva

Rodina nikdy nebyla politicky aktivní, kvůli otcově exponované pozici v Němci vlastněné firmě však nikdy nebylo nebezpečí daleko. I to byl jeden z důvodů, proč rodina přibližně v polovině května 1992 nasedla do jednoho z mála autobusů opouštějících obléhané město a vydala se vstříc nejisté budoucnosti. Azra přiznává, že vzpomínky na okolnosti odjezdu ze Sarajeva jsou mlhavé; myšlenkovou oporou se jí však staly zápisky její maminky, náhodou nalezené na pevném disku vyhazovaného počítače. Ty popisovaly mimo jiné i dramatické okolnosti cesty do Bělehradu: pouhé dvě hodiny na rozmyšlenou a na sbalení, všehovšudy dvě zavazadla pro celou rodinu a zejména moment, kdy rodina jen o vlásek unikla nucenému odloučení. „Po cestě jsme se dostali k checkpointu, kde byli vojáci, a mamka mi řekla, ať vstanu (protože jsem seděla s ní na dvousedačce, ještě i se sestrou) a ať si okamžitě přesednu k tátovi, který seděl pár sedaček před námi, a ať si sednu na něj, ať ho zakryju. V těch jejích vzpomínkách bylo to, že důvod, proč mi to řekla, bylo, abych se jako víc lísala na toho tátu, abych ho objímala a aby ten voják se nad mým otcem slitoval a pustil ho, protože to vypadalo, že já jako malé dítě mám pouze jeho. Díky tomu se povedlo vlastně projít přes tenhle checkpoint, kde několik mužů z toho autobusu vyvlekli a vtáhli do bojů, nebo je zajali, to už netuším,“ líčí Azra Drozdek s tím, že jí zápisky po letech dodaly celý kontext této zásadní situace. 

V Bělehradě, kam autobus nakonec dorazil, strávila rodina pouze přibližně týden. Zázemí jim poskytl byt otcovy sestry, která v hlavním městě žila. „Jedinou vzpomínkou, kterou tam mám, bylo, že jsem chtěla spát pod kuchyňským stolem. Možná to bylo ještě zpracovávání nějakého traumatu z toho, jak jsem slýchala ty výbuchy v Sarajevu,“ popisuje Azra. Poté přišel přesun do Záhřebu, následovaný přejezdem do ubytovny ve slovinských Alpách. S příchodem zimních měsíců se pak rodina přestěhovala do Lublaně, kde si otec našel práci a Azra zde, i přes svůj tehdy již školní věk, nastoupila do školky. Důvod tohoto rozhodnutí však byl prozaický: „Rodiče mě nechtěli zapisovat do školy, protože věděli, že je to jen přestupní stanice.“ 

Nový domov v mladoboleslavském paneláku

Slova rodičů o přestupní stanici se naplnila v květnu roku 1993. Otec totiž díky napojení na německý Volkswagen dostal nabídku, aby se za prací přesunul do německou automobilkou čerstvě privatizované mladoboleslavské Škodovky. Rodina tak po roce stráveném na útěku konečně nalezla nový, stálý domov. Podobnou možnost dostalo ještě několik bosenských rodin, na jednom z boleslavských sídlišť se tak během několika týdnů zrodila malá bosenská komunita.

Přesun do nového prostředí s sebou však přinášel mnohé strasti a nedorozumění. Azra Drozdek vypráví, že jim při ubytovávání bylo vysvětlováno, jak se zapíná televize, což zejména její maminka nenesla dobře. „Byla vzteky bez sebe. Říkala, že ji uráželo, že jí někdo vysvětluje, jak se zapíná televize, když ona měla doma televizi s dálkovým ovládáním a videopřehrávačem.“ Obecně se však rodina v českém prostředí velmi rychle integrovala. Otec pracoval v automobilce, Azra se díky svému talentu na jazyky prakticky přes léto naučila plynně česky, a nic tedy nebránilo jejímu nástupu do základní školy. Pouze maminka zůstávala dlouhou dobu v domácnosti, než se jí na přelomu tisíciletí podařilo najít si práci v mladoboleslavské celnici. 

Do školy nastoupila sedmiletá Azra v září roku 1993. Vzpomíná na to, že v kolektivu byla vždy nejstarší; vyčnívala však i tím, že už při příchodu do první třídy uměla obstojně číst a psát. S učivem víceméně neměla problém a bývala učiteli označována za premiantku. Největší potíže jí tak podle jejích slov působilo pro české maloměsto neobvyklé jméno. „Byla jsem jediná v širokém dalekém okolí, kdo měl zvláštní jméno a zvláštní původ. Zhruba v té třetí třídě si toho ostatní spolužáci začali všímat, a jak jsou děti zlé, tak opravdu byly zlé. Utíkaly přede mnou, nechtěly se se mnou bavit, smály se mi…“ zmiňuje Azra Drozdek tehdejší šikanu. I proto se po prvním stupni přesunula do nového kolektivu mladoboleslavského Gymnázia Dr. Josefa Pekaře. Zde již tolik nevyčnívala a její „exotický“ původ se alespoň částečně proměnil v přednost. „V té mé generaci mnoho dětí a teenagerů slyšelo o nějaké Azře, protože prostě byla jediná v Mladé Boleslavi.“

Nedostatek čerstvého špenátu

I v novém prostředí se rodina snažila udržovat si alespoň část své bosenské identity. V domácnosti se i nadále mluvilo srbochorvatsky, v prostředí malé mladoboleslavské komunity se každoročně oslavoval pro Bosňany významný Svátek práce. Zároveň neustále probíhala snaha udržovat kontakt s bosenskou částí rodiny. Čauševićovi tehdy ve svém mladoboleslavském bytě neměli telefon, a obvolávat známé tak museli v určený čas z veřejné telefonní budky. V tomto ohledu Azra speciálně zmiňuje nyní již úsměvný moment z telefonátu s babičkou Kanitou a na její reakci na to, že se v Česku nedá sehnat čerstvý špenát. „Babička, která sama byla o hladu, se do telefonu rozbrečela, že my tady nemáme špenát,“ vzpomíná Azra Drozdek. Během války babička za rodinou do Česka dokonce přijela, po roce se však do válkou zmítané země vrátila. „Říkala, že raději zemře ve svém domě, ve svém městě, než v cizí zemi.“  Babička válku přežila, zbytku rodiny se však neštěstí nevyhnulo – jednu ze sarajevských sestřenic v průběhu obléhání zastřelil odstřelovač, strýc z otcovy strany se účastnil bojů a část války strávil v srbském zajetí.

Zpátky do Bosny se rodina poprvé vydala po konci války v roce 1996. Svůj byt, který nalezli zdemolovaný a vyrabovaný srbskými jednotkami četniků, velmi rychle prodali. I přesto bylo kam jezdit. Léta byla pro Azru rozdělena mezi prarodiče v Sarajevu a Novém Travniku, jezdila také za svými sestřenicemi do Záhřebu. „Vítali nás s plným stolem jídla a s dárky. Když si to dnes uvědomím, vůbec nechápu, kde na to vzali peníze, aby nás hostili, a ne my je,“ přibližuje tehdejší návštěvy Azra Drozdek. „Cítila jsem se tam ještě víc doma než v Česku, kde jsem zažívala šikanu od dětí.“ O trvalém návratu do rodné země přemýšlela rodina prakticky denně – šlo o typickou reakci na dennodenní frustrace. Oba rodiče se nakonec z Česka přesunuli blíže ke svému rodišti, konkrétně do Chorvatska. Kvůli starosti o budoucnost obou dcer však tento krok pozdrželi až do doby, kdy, slovy Azry Drozdek, „vylétly z hnízda“.

Češka s bosenským původem

Po absolvování gymnázia se Azra v roce 2006 přesunula do Prahy, kde nastoupila na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Od počátku studií měla před sebou jasnou vizi, že se bude věnovat cizineckému právu a bude pomáhat lidem, kteří jsou v podobné situaci, ve které jednou byla i ona. Po dokončení vysokoškolského studia v roce 2012 se vydala cestou advokacie se zaměřením na cizinecké a migrační právo, v roce 2015 založila spolu s Eliškou Flídrovou advokátní kancelář EXPATLEGAL, ve které působí dodnes. Společná zkušenost jí podle jejích slov v kontaktu s klienty pomáhá. „Vlastně jim můžu dodat i nějakou odvahu,“ říká Azra Drozdek. „Možná jsem trošku lidštější, nesolím jenom paragrafy.“

Nyní má již Azra Drozdek české občanství, vztah ke svému rodnému regionu však neztratila. Vývoj v zemi, kde má stále část rodiny a mnoho přátel, však pozoruje s obavami: „Je mi líto mladých lidí, kteří tam nemají žádnou vizi pro budoucnost, pokud se nerozhodnou, že se odstěhují.“ S otázkou vlastní národní identity se podle svých slov vyrovnává celý život – v pubertě dělala všechno pro to, aby byla Češka, na vysoké škole se však o svůj původ začala více zajímat. V dnešní době o sobě mluví jako o Češce s bosenským původem. Bosenské dědictví se pak snaží předávat i svému, v době natáčení pětiletému synovi Teodorovi. S ním po vzoru svých rodičů mluví v domácnosti výhradně bosensky.