The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Drong (* 1925)

Zažil jsem boje o tunely v Jablunkovském průsmyku

  • narozen 21. 2. 1925 v Mostech u Jablunkova

  • srpen 1939 - část jejich domu obsadila polská armáda

  • z 25. na 26. srpna 1939 byl svědkem jablunkovského incidentu

  • 1. září 1939 byl jedním ze svědků při bojích o Jablunkovský tunel

  • 1940-1941 - totálně nasazen

  • 1942-1943 - služba u Reichsbahnu

  • 19. 2. 1943 – 11. 5. 1943 - služba u Reichsarbeitsdienstu

  • 19. 5. 1943 - povolávací rozkaz k wehrmachtu

  • leden 1944 - odvelen na východní frontu do Minsku

  • počátek června 1944 - povýšen na svobodníka

  • od srpna 1944 působil jako kulometčík

  • 21. 2. 1945 - zraněn střepinou do ruky u Zobte, při nočním průzkumu

  • v květnu 1945 - internován v přerovském zajateckém táboře

  • 10. června 1945 se vrátil domů do Mostů u Jablunkova

  • 26. června 1945 začal pracovat u dráhy

Antonín Drong

 

„Zažil jsem boje o tunely v Jablunkovském průsmyku.“

 

Dětství a předválečná doba

 

Pan Antonín Drong se narodil 21. února 1925 v Mostech u Jablunkova. Jeho otec se jmenoval Pavel Drong a byl zaměstnán u drah jako brzdař na nákladních vlacích. Za 1. světové války bojoval otec v rakousko-uherské armádě a také třeba na Piavě. „Moje matka byla za svobodna Kufová a narodila se v Mostech na Tunelu. Jmenovalo se to tam Do Dragona. Kdysi tam jeli dragouni a tam byla děvečka na poli. Jednomu z těch dragounů se zalíbila a on tam potom po válce nebo po dezerci za ní přišel a oženil se s ní. Jak se psaly německé Ahnenpasy, tak to jméno tam bylo zmiňováno.“ K ranému dětství Antonína Dronga se váže příhoda: „Jako malý chlapec jsem měl na mále, prý mi uvařili jakési kaše nebo cosi. Já jsem to snědl a potom jsem prý strašně řval. A kdosi poradil, ti staří lidé, nalijte do džbera vody, dejtě tam děvět bylin želin, okupejtě go a von hned vyndě z tego, nebo hned umře.“

 

Antonín Drong je ze sedmi sourozenců. Nejstarší byla Anna narozená 1914, provdaná Šagatová. Během války se narodila Hedvika, František a Josef, tito sourozenci zemřeli v rozmezí jednoho roku na tzv. španělskou chřipku. Po narození Antonína Dronga následovala Rozálie v roce 1926, pak Marie v roce 1929. Nejmladší ze sourozenců byl Rudolf, ročník 1930, který tragicky zahynul při převážení dřeva. Doma se mluvilo slezským nářečím, tzv. po našimu. Toto nářečí se vyznačuje tím, že využívá německých a polských slov. „Doma se mluvilo slezským nářečím, to se jinak ani nemluvilo. Ještě jak jsme chodili do školy, tak filfedra bylo plnící pero. Když se řeklo: spadla mu keta u bicykla, tak to znamenalo, že mu spadl řetěz u kola. Podej mi ten hamer čili kladivo, to se také říkalo. Waserwoga se říkalo vodováze. Vánočnímu stromečku se říkalo kryzbaum a hřbitovu kierchov. Takže se používaly různé výrazy.“

 

V blízkém okolí měli Drongovi dvě rodiny, a to rodinu Pantlíkovu a Muchovu. Pantlíkovi byli české národnosti a Muchovi polské. „Mezi rodinami nikdy žádná národnostní třenice nebyla, otcové se handrkovali jen skrze půdu a pole.“ Není bez zajímavosti, že v rodině Muchově mnoho synů narukovalo. Nejstarší syn František Mucha byl zedník, měl manželku a dceru a padl ve Francii v roce 1940. Nejmladší z Muchových synů se jmenoval Josef Mucha, toho jednou obklíčili Američané a byl posléze vzat do čsl. armády.

 

Rodina Drongova bydlela kousek od železnice a jablunkovských mostů. Železnice velmi Antonína Dronga poznamenala: „Už jako dvouleté děcko jsem se rád díval na vlaky a čekal jsem na ně i celé hodiny. Pozoroval jsem také dělníky pracující na kolejích.“ Se železnicí se pojí i největší strach, jaký kdy v životě pocítil. „Největší strach, co jsem zažil, to jsem měl asi osm roků a šli jsme přes ten nový tunel. Ze zvědavosti. Šel jsem tam spolu s Žofií Pantlíkovou a dvěma sestrami Rozálii a Marií. Prošli jsme ten tunel a pak jsme se vraceli. V půli tunelu se však najednou objevil nákladní vlak od Čadce. Já jsem měl tehdy panický strach, že nás přejede, ale náhodou jsme objevili komůrku. Já měl stále strach, že nás ten kouř či pára zadusí, že se prostě něco stane. Nic se nestalo, vlak projel a my došli šťastně domů a nikdy, za celé ty roky, nepadlo o tom ani slovo.“

 

Dědeček Antonína Dronga pocházel z Istebné v Polsku. „Můj děda Josef Drong přišel jako malý chlapec do Mostů u Jablunkova a tam sloužil u jedné vdovy, kde pásl krávy. Ta paní byla starší a měla tři syny. Děda povyrostl, pak se s tou vdovou oženil a měl s ní mého otce a tetu. A děda se dožil 101 roků, 4 měsíce a 4 dni, narodil se 18. 8. 1863.“ Do obecné školy začal Antonín Drong chodit v roce 1931 a v roce 1934 vstoupil do tamějšího Sokola. Po absolvování pěti tříd obecné školy začal Antonín Drong studovat na čs. reálném gymnáziu v Jablunkově.

 

Pan Antonín Drong zažil, když Mosty u Jablunkova projížděl vlak s prezidentem Edvardem Benešem. „Pamatuji si na příjezd Beneše do Mostů, pravděpodobně to bylo již po smrti Masaryka. Byl to velký špalír kolem kolejí. Nejdřív jela policejní lokomotiva a pak ten vlak s Benešem. Vlak zpomalil a Beneš se objevil v okně a mával lidem.“

 

V říjnu 1938 přišel zábor Těšínska. Drongův otec byl poté převzat do PKP a mohl tak pracovat dál u dráhy. Prvopočátek všech problémů vidí Antonín Drong v roce 1938, kdy vyvrcholily všechny národnostní problémy. „Byly případy, že vytloukali čechofilům okna. V našem dvoře se to nestalo, neboť jsme měli dobré vztahy, otec se moc v politice neangažoval. Jedné rodině však rozkopali pec, vytloukli okna. Můj strýc – k němu přišli a chtěli ho zbít, ale zjistili, že to není ten pravý. V mých tehdy 15 letech se na to člověk jinak díval a dělal si o všem představu.“

 

 

25. - 26. srpna

 

Dle dnešního stavu historického poznání se útok na Polsko měl udát původně 26. srpna po čtvrté hodině ranní. Tento plán napadení Polska se jmenoval „Fall Weiss“ a na příkaz Adolfa Hitlera ho zpracoval gen. Wilhelm Keitel. Od tohoto plánu se však upustilo, neboť 25. srpna podepsala Anglie polsko-britský pakt o vojenské pomoci a Itálie byla víceméně vyčerpaná boji se Španělskem a Habeší, proto se původní plán přesunul na 1. září 1939. Po rozhodnutí o změně termínu přepadení Polska byl okamžitě vydán rozkaz k zastavení všech bojových akcí. Tento rozkaz se však již nedostal ke skupině Brandenburg, která operovala v blízkosti polsko-slovenských hranic. Skupina Brandenburg dodržela původní plán a přepadla železniční stanici v Mostech u Jablunkova a tunel v Jablunkovském průsmyku, tyto dva hlavní cíle měla uchránit před zničením a otevřít tak cestu německé armádě do Polska. Ve skupině Brandenburg bylo i mnoho Němců z Těšínska, kteří byli obeznámeni s tamějšími podmínkami. Polská strana útok na tunel a stanici vyhodnotila jako provokaci a nařídila všem složkám nepodnikat žádné represivní akce, zároveň ale velitel obrany tunelu podplukovník Warzybok obdržel příkaz bránit tunel a nevyhazovat ho. Po obsazení stanice v Mostech u Jablunkova se velitel skupiny Brandenburg nadporučík Herzner spojil se štábem divize a zjistil, že došlo ke změně původního rozkazu. Skupina Brandenburg potom připraveným vlakem vyjela směrem na Čadcu, avšak před tunelem byla nucena opustit vlak, protože koleje byly porušeny, a tak se stáhla do hor, kam je pronásledovali polští vojáci vedeni podporučíkem Ośrodkem.

 

V srpnu 1938 dům rodiny Drongovy obsadili polští ženisté, těmto vojákům velel ppor. Witold Pirszel z 21. Batalion Saperów (tento prapor spadal pod 21. Dywizju Piechoty Górskiej). Ženisté měli za úkol zničit tunely v případě německého útoku. „Možná, že to bylo kolem 20. srpna, přivezli k nám jednou bedny, kterých byla plná prádelna. Všechny ty bedny patřily do tunelu, protože ho chtěli vyhodit do povětří. My jsme měli od té doby strach, protože stačilo, aby nějaký záškodník hodil granát a my bychom vyletěli do povětří. Polští vojáci nás ale uklidňovali!“

 

Na provokaci v Mostech vzpomínal Antonín Drong: „Přišli bojůvkáři. Evžen Kruczek měl tehdy službu v Mostech u Jablunkova na stanici, osobně jsem ho znal, ten se musel tehdy postavit čelem ke zdi a nestihl ani zatelefonovat. Byl tam poručík z německé špionážní centrály. Pak se ozval telefon a z Čadce volal nějaký německý důstojník, který říkal, že nebude započata válka, že se to odkládá, že nemají nic dělat. Pro vojáky pak přijel z Jablunkova vlak. Ten vlak přijel z Jablunkova pravděpodobně postrkem, tzn. vepředu a vzadu lokomotiva. Ale v Jablunkově to asi nemohli vypravit, protože věděli, že se v Mostech něco děje. Vlak přijel na první kolej, ale tam se střílelo. Najednou přišli vojáci s informací, že bojůvkáři chtějí utéct s vlakem do Čadce. Vojáci šli směrem k tunelu a potichoučku přijela parní lokomotiva. Vojáci stáli u ppor. Pirszela a ten vykřikl: ,Proč nestřílíte, střílejte!‘ V zahradě měli Poláci postavený kulomet, u kterého se ještě hlaveň chladila vodou, a zrovna ho usazovali. To byl jen moment. Lokomotivě (bez vagonů) se podařilo vjet do tunelu a ujet. Pak bylo ticho a nic se nedělo. Také to vypadalo, že ten vlak s postrkem se chce pomalu rozjíždět směrem k tunelu. Byl tam jeden polský ženista, ten dal rychle na první kolej jednu a druhou nálož a odpálil to. A ti v tom vlaku jak viděli, že je trať nesjízdná, tak vyběhli z vlaku a běželi přes Čupel směrem k hranicím.“

 

 

1. září 1939

 

Antonín Drong popisoval, že těsně před 1. zářím šly tyto zvěsti: „Jeden člověk chtěl přejít hranici z Morávky, ale prý mu bylo na hranici řečeno, že nemá jít, protože tunel bude 1. září vyhozen do povětří.“ V noci ze čtvrtku na pátek 1. září 1939 spal Antonín Drong se svým otcem ve sklepě, jeho matka s ostatními sourozenci šli raději spát na Šance, ráno je pak vzbudil lomoz. „Vojáci si říkali: ,Co se děje, co se děje?‘ V nastalém zmatku se objevila tři německá letadla a letěla směrem od Žiliny do Bohumína. Tehdy jsem dostal strach a utíkal jsem směrem nahoru pod Gruň a díval jsem se, co bude dál. Naproti mně se objevili polští vojáci, kteří šli velmi klidně a prohodili se mnou pár slov. Vojáci přešli a na druhé straně u lesa jsem viděl další vojáky. Tak jsem na chvíli stál a za pár minut kolem mě začaly hvízdat kulky z kulometu. Ztuhnul jsem, skočil za strom, chvíli bylo ticho, pak asi padesát metrů ode mě vyběhl zajíc, vojáci stříleli po tom zajíci z kulometu a já pořád nevěděl, co se děje. Pak jsem zahlédl tři vojáky a zaslechl tři výstřely z jejich pušek, pak se dívám a tři vojáci a tři výstřely z pušek, to bylo asi tři sta padesát metrů ode mě. Ozval se pískot píšťalky a skupina polských vojáků utíkala a do toho všeho hvízdal německý kulomet a pálil na ně. Nakonec jsem pocítil velký záchvěv a z těch obou tunelů vyšlehl obrovský plamen a hned se všechno začalo bortit. A já jsem si řekl: ,Co ty tunely komu udělaly, že musely být zničeny!‘“

 

O útoku 1. září 1939 na tunely v Mostech u Jablunkova vypravoval Jan K. v knize Fr. Emmerta Češi ve wehrmachtu: „Už koncem srpna 1939 byl na slovenské straně hranic připraven předvoj německé armády určený k obsazení Těšínska. Tato akce měla být provedena rychle. Němci se totiž chtěli zmocnit neporušené bohumínsko-žilinské železniční magistrály a dvou šest set metrů dlouhých tunelů, které však už měla polská armáda připravené k odpálení. Náš rodný dům se přitom nacházel jen dvě stě metrů od jednoho z tunelů a případná detonace by nás tak přímo ohrozila. 1. září 1939, když vypukla druhá světová válka, byl už časně ráno od slovenské hranice slyšet střílející kulomet. Maminka tehdy vzala mého postiženého bratra do náruče a utíkali jsme pryč, co nejdále od tunelů. Polákům se sice podařilo připravené nálože odpálit, avšak pouze částečně. Tunely byly silně poškozeny, avšak náš dům s okolím zasažen nebyl. Byla však poničena hlavní silnice vedoucí přes jablunkovský průsmyk. Vzpomínám si, že se některé její úseky propadly i s košatými stromy do země…“

 

Za německé okupace byl nucen Antonín Drong vstoupit do Hitlerjugend, konkrétně na jaře 1940. „Oni potom bili i ty, co nechodili do Hitlerjugend. A kdo promluvil po našimu, tak dostal pár facek.“ Asi dva měsíce po začátku války začali Němci svolávat lidi do Mostů u Jablunkova a přesvědčovat je o přijetí národnosti. „Mí rodiče si vzali slezskou národnost, což byla 3. skupina. Ti, co si vzali 4. skupinu, Poláci, tak byli vyvezeni, to byla například rodina Kufova. Když měl někdo trojku po rodičích, tak musel narukovat. Učitelka z Vídně, která bydlela v Mostech, všechny upozorňovala, že pokud nevezmou trojku, tak je všechny ihned vyvezou.“

 

 

Nuceně nasazen v Jizerských horách

 

Od srpna 1940 do prosince 1941 byl Antonín Drong nuceně nasazen v Jizerských horách v Giehrenu poblíž Mirsku. Po příjezdu na místo je přidělili k sedlákům, kteří si je sami vybírali. Pracoval jako šestnáctiletý chlapec na statku, který měl 50 hektarů půdy, dva koně a krávy. Sedlák se jmenoval Paul Feist. „Dával mi kapesné osm marek v zimě a dvanáct až třináct marek v létě a říkal mi: ,Neříkej žádnému, že ti něco dávám.‘ Sedlák měl uniformu SA, ale málokdy jsem ho v ní viděl. Byl to do roboty pedant. Sedlákův zeť narukoval do wehrmachtu do Dijonu ve Francii a jmenoval se Hans Terner a já jsem tam byl na robotu za něho.“

 

Po svém nuceném nasazení v Jizerských horách byl Antonín Drong přijat k Reichsbahnu na základě předchozí žádosti. Nejprve dělal týden v kanceláři v Jablunkově a následně ve skladu při přebírání zásilek. Po nějakém čase byl převelen do Mostů u Jablunkova, kde byla hranice se slovenským státem a kde byla celnice i Sicherheitsdienst Polizei. „Dělal jsem poskoka, vždy se musel otevřít a prohlédnout každý. Značná část cestujících byli Němci jedoucí do Piešťan.“

 

 

Reichsarbeitsdienst

 

V únoru 1943 dostal Antonín Drong povolávací rozkaz k předvojenskému výcviku do Čechovic, tam ale nestačil nastoupit, protože mezitím dostal povolávací rozkaz k Reichsarbeitsdienstu do Opole. „Byla to taková předvojenská výchova. Tam jsme také cvičili a místo pušek jsme měli lopaty. Běžně se cvičilo s lopatou. Chodilo se na střelbu a cvičili jsme německé povely. Ke konci jsme také chodili do města na brigádu, protože nás potřebovali ve městě, kde byly většinou ženy bez manželů. Hlad tam ale nebyl.“ U Reichsarbeitsdienstu byl celkem tři měsíce a domů se vrátil dva dny před svými 18. narozeninami.

 

 

Wehrmacht

 

Pár dní po svém návratu od Reichsarbeitsdienstu dostal Antonín Drong povolávací rozkaz k wehrmachtu. Dne 19. května 1943 nastoupil do kasáren v Gliwicích – Panzergrenadier-Ersatz und-Ausbildung Batalion Nr. 110 (110. výcvikový a nasazovací prapor). V Gliwicích prodělal výcvik. „Byla to taková drezúra, ráno byl budíček a za pět minut už se řvalo ,nosiče kávy nástup‘, a pak se šlo. Dopoledne se cvičily německé povely a po obědě byla taková malá přestávka a na cvičišti dvě hodiny pochodové cvičení. Potom jsem prodělal výcvik u minometů kalibru 80mm. Jeden z nás nosil hlaveň, druhý podpěr a třetí železnou ploteň. Pak jsem taky byl u plynového výcviku. V červnu 1943 mě povýšili na svobodníka.“

 

Po výcviku, který trval zhruba 9 měsíců, dostal Antonín Drong 14 dní dovolenou. „Ještě jsem pomáhal rodičům kopat brambory.“ Vánoční svátky prožil Antonín Drong s praporem v St. Pöltenu. Hned po Vánocích je naložili na kryté nákladní vagony a Nový rok již oslavovali v Minsku na nádraží. „Tehdy jsme se hodně točili kolem fronty a koncem ledna 1944 jsem dostal zápal mandlí. Opuchlo mi hrozně hrdlo, tak mě léčili v Borisově, což je východně od Minsku, tam měl wehrmacht lazarety. Doktor, který mě tam operoval, se mě ptal, odkud jsem. A pak na mě česky spustil, protože byl za první republiky v Jablunkově v sanatoriu primářem, ale více už jsme se neviděli. Během toho času byla má jednotka odvelena na frontu Witep a Smolensk a tam měli velké ztráty.“

 

Po uzdravení prošel Antonín Drong prvním nasazením na frontě. „Z Minsku mě pak vlakem poslali na frontu. Měl jsem ponožky a gumové boty a oblečení, pak přišel mráz a sníh od východu. Byl jsem třetí den na frontě a byl jsem v podstatě vystrašený bažant. Rusové v noci udělali přepad a vlítli nám do zákopů a spustili hroznou palbu z kaťuší a minometů a přestřihli ostnatý drát. Zákop byl plný sněhu a já jsem začal instinktivně hrabat a vhrabal jsem se do takového důlku, skrčil se a vydržel jsem tam pět minut. To byl ten třetí největší strach, co jsem v životě zažil.“

 

Po tomto nasazení měl pak Antonín Drong problémy s nohou, jež mu omrzla. „Když jsem se dostal na frontu, tak mi dali gumáky a ponožky a říkali mi, že už bude dobře, že už nepotřebuji nic plstěného. Ale moje noha promrzla a za týden se to projevilo, opuchla mi. Nás pak vystřídala jiná jednotka a byli za frontou a moji jednotku poslali na hon na partyzány. Já jsem v té době spíš škrábal brambory a za partyzány jsem neběhal.“

 

Po nějakém čase Antonína Dronga poslali domů na dovolenou, byl na ní od 10. června 1944, a když se vracel, fronta již byla před Minskem, který byl nedlouho poté obsazen. Jednotka, v níž Antonín Drong bojoval, byla zařazena do skupiny KampfGruppe Hein a patřila do 20. tankové divize, které velel plukovník von Oppeln.

 

Pak se již fronta bortila a za tři dny ustoupili až o 200 km. Počátkem ledna 1945 byli ve východním Prusku, naložili je na nákladní auta a 9. ledna 1945 jeli přes Čadcu, kde se viděl Antonín Drong s rodinou. Pak pokračovali vlakem směrem do Horního Slezska, kam se blížila fronta, a Antonín Drong byl především v průzkumné jednotce, která tam působila jako záloha. „Musel jsem nosit kulomet. Ten, co byl kulometčík jedna, dostal zásah od ostřelovače, a kulometčík Mykl mě pořád cepoval, že se neumím krýt. Ten večer, kdy se to stalo (pozn. když byl Mykl zastřelen), šel jsem zrovna pro menáž, a když jsem se vrátil, tak jsem se to dozvěděl. Na frontě neexistovalo odmlouvat, když člověk nechtěl nosit kulomet. Ten kulomet jsem měl na starosti asi od srpna 1944, byl to rychlopalný kulomet, vzor 42.“

 

Během období, kdy byl kulometčík, byl Antonín Drong zraněn. „Rusové, jak začali střílet, tak vybuchl takový vrak a mě zasáhla střepina do ruky a ruku mi znehybnila. Kulomet pak dali nějakému vojákovi, Němci, který při protiútoku dostal dávku od Rusů.“

 

 

Konec války

 

Dne 8. května 1945 byla kapitulace 6. armády Ferdinanda Schörnera. Antonín Drong byl v té době v Teplicích. „Ještě to ráno jsme normálně kdesi zajeli v pancéřových vozech v plné zbroji. Nechali jsme to tam všechno. Civil jsem tehdy neměl.“

 

V Sebuzíně byl pár dní u jedné selky, která měla manžela ztraceného na frontě. Během jeho pobytu v Sebuzíně se jednou ozvalo bouchání na dveře. „Tři Rusové se objevili v chalupě, byli to důstojníci, a říkali mi: ,Što ty, što ty!‘ Já jsem jim instinktivně podal rodný list z první republiky, měl jsem na něm znak Československa. Rusové se na to dívali a Němka začala plakat. Řekli: ,Charašo,‘ zasalutovali a odešli. Asi jim stačilo, že na tom není žádný hakenkreuz. Byl to zase takový případ, kdy se divím, že jsem z toho vyvázl.“

 

 

Zatčení a tábor v Přerově

 

Antonín Drong se snažil dostat domů, avšak v Dluhonicích u Přerova ho objevila v nákladním vagoně ozbrojená železniční stráž. „Tak mě sebrali a sebrali mi všechno. Měl jsem malou pistolku a tu jsem měl schovanou v holínce a oni ji tam našli, pak přijela drezína z Přerova a já ležel na podlaze a strážný byl připraven okamžitě střílet. Z železniční stanice Přerov jsem musel jít pěšky k četnické stanici. Měl jsem některá vyznamenání, kříž II. třídy, protože jsem zachránil Němcům jednotku, a stužku za boj zblízka a za to, že jsem byl zraněn. Tak jsem i ta vyznamenání musel připnout a ti lidé se dívali a já si tak říkám: Tohle byla největší potupa mého života!“ Pak Antonína Dronga převezli do pivovaru, kam byli umisťováni zajatci. „Byla tam obrovská přeplněná hala a především tam byl hlad.“

 

Posléze mu přikázali, že má napsat domů dopis, a dodnes se Antonín Drong diví, že ten dopis tak rychle došel. Otec Antonína Dronga přijel 8. června 1945. „Otci však v Přerově říkali: ,Neotravujte nás, taťko, nebo i vás tady zavřeme.‘ Otec tady přenocoval a mě přeložili z vězení k německým zajatcům, kde byli zvlášť vojáci a důstojnictvo. Zde bylo dostatek jídla jako chleba a marmeláda. Druhý den otec chodil od dveří ke dveřím. Mě pak předvolali do kanceláře a dali mi lístek s tím, že mám napsat, jak se píše česky, německy a polsky Bukovec. Já samozřejmě věděl, jak se to píše. ,Tož to souhlasí,‘ mi říkal ten v té kanceláři. Pak mi napsal propustku a řekl mi: ,Já jsem byl za první republiky vrchním na četnické stanici v Bukovci, já vím, jak to tam chodí.‘“ Napsáním jména Bukovce v češtině, polštině a němčině dokázal, že je opravdu z Mostů u Jablunkova, že je skutečným obyvatelem Těšínska. Domů do Mostů u Jablunkova se dostal Antonín Drong v neděli 10. června v 15 hodin odpoledne.

 

Antonín Drong popisoval i případ ztlučeného domnělého esesmana. Tento případ se stal v internačním táboře v Přerově. „Jednou tam přivezli na nosítkách jednoho vysokého a hubeného, který jel někam do Zábřehu na Moravě z Darkova, kde dělal vrátného, Suchánek se jmenoval. Byl dost chuderavý. Oni toho Suchánka ve vlaku lapli, mysleli si, že je esesman, a zbili ho, až měl nalomené žebro. A ležel tam a nikdo se o něho nestaral.

 

 

O wehrmachtu

 

Na otázku, jací Češi sloužili ve wehrmachtu, odpověděl Antonín Drong: „Byla to taková sebranka ze všech koutů, starší i mladší, třeba jeden byl z Vratislavi, další byl sedlák, mnozí byli z Horního Slezska. Mezi sebou jsme tajně mluvili česky, před šarží jsme česky mluvit nemohli.“ Psal Antonín Drong domů? „Psal jsem z fronty domů a celý čas jsem psal dopisy v češtině, avšak za celé ty dva roky nikdy nepřišly na moje dopisy odpovědi. Jediné, co vždy domů došlo, byly moje kuřácké příděly, které jsem hlavně otci a dědovi posílal.“

 

Jak Antonín Drong vypověděl, ve wehrmachtu nebyla šance dezertovat. „Z mojí jednotky nikdo neutekl. Měli jsme všichni strach utéct. Byl rok 1944 a nástup, kde přímo četl náš velitel, že když se zjistí, že někdo dezertoval či byl zajat, tak bude celá jeho rodina zlikvidována. Vím, že z mé jednotky byli někteří zastřeleni, když utíkali z obklíčení a nechtěli se za žádnou cenu dostat do zajetí, měli strach z ruského zajetí!“

 

O německých opascích řekl Antonín Drong: „Němci měli na opascích ,Gott mit uns‘, ale Bohem asi mysleli Hitlera. O Němcích jsem si udělal obrázek již 1. září 1939, kde se co šustlo, tam stříleli.“ O koncentrácích se ve wehrmachtu moc nemluvilo: „V roce 1943 nikdo o koncentrácích necekl. V naší jednotce byl jeden, co byl v koncentračním táboře, a pak se přihlásil k wehrmachtu dobrovolně, ale o koncentrácích s nikým nemluvil.“

 

 

Po válce, vojna a práce u dráhy

 

Po krátkém zotavení se Antonín Drong přihlásil k práci na dráze. „V pondělí 25. června 1945 brali ke dráze a den nato už rozdávali krumpáč a lopatu, protože když Němci ustupovali, tak koleje trasy Bohumín–Žilina zničili.“ Antonín Drong splnil různé zkoušky u dráhy a zároveň byl rehabilitován. „To se po válce začala úředně dělat rehabilitace. Oni věděli, že obyvatelé Těšínska byli donuceni podepsat Volksliste. Psaly se žádosti přes okres až na Prahu, všechno se prověřovalo, pak nám dávali dekrety o národní spolehlivosti.“

 

Antonín Drong byl 1. října 1948 odveden na základní prezenční vojenskou službu k Československé armádě a sloužil v Brně-Kraví hoře, protože měli všichni zkušenosti z války, zkrátili jim vojnu na jeden a půl roku, takže mu vojna skončila k 30. 3. 1950. Vzpomíná, jak je u Československé armády brali jako nespolehlivé kvůli jejich službě u wehrmachtu. Absolvoval tam různé kurzy, jako například sběrače raněných, kurz trubače atd. Rotný ho posléze vzal do oděvního skladu a tam sloužil až do konce vojny. Na vojenských cvičeních dělal saniťáka. Zajímavé je vyprávění Antonína Dronga o tom, jak se na vojně hledělo na ty, kteří sloužili ve wehrmachtu: „U armády nám řekli, že kdo byl u německého vojska, tak žádné povýšení, nic. Ale nikdo se neptal, to je zajímavé, jakou tam měl kdo hodnost a funkci, ani na vyznamenání se neptali. Na to se nikdy nikdo neptal. Nikoho to nezajímalo.“

 

Po vojně se Antonín Drong vrátil k dráze, pracoval na zastávce ve Vendryni, kde zůstal tři roky, do 10. června 1952 následně absolvoval kurz výpravčích v Krnově, který zakončil 26. ledna 1956, poté byl v Mostech a v Makově na zácviku. Od dubna 1956 dělal u dráhy „autorizačku“ a byl tam do listopadu 1956, pak byl přesunut do Bystřice nad Olší, po pěti letech činnosti zde měl malér a měl jistou dobu zákaz činnosti. Z Bystřice mu trest zkrátili, ale musel na přezkoušení v plném rozsahu. Poté pracoval asi rok v Těšíně. Dne 6. října 1963 byl v Třinci na zácvik a sloužil jako výpravčí. V Třinci měli 120 vlaků za 12 hodin a byli na to jen čtyři výpravčí. Rok přesluhoval, takže do důchodu odešel 19. února 1986.

 

 

Dechová hudba

 

Jednou z důležitých kapitol v životě A. Dronga je hudba. Jako dítě se Antonín Drong učil hrát na housle, ale moc mu to nešlo, později přešel na trubku. Po válce hrál v dechových kapelách ve Vendryni. V roce 1959 založil Nýdek dechovou hudbu, chtěli tam Antonína Dronga, v roce 1963 založili dechovou hudbu v Těšíně, tak hrál i v ní. „Vždy mě chtěli na hraní na 1. máj, tak jsem byl na roztrhání. Na trubku jsem odehrál padesát roků.“

 

Antonín Drong vzpomínal, že trubka bylo to jediné, co přežilo při vlakové nehodě v Třinci v roce 1980: „Ta trubka přežila stavidlo č. 6. Od Třince vedla kolej a musel být odvrat do šturcu. Stalo se to v neděli 24. srpna 1980 v 22:15, Lysek tam měl službu, vtáhli 16 vagonů pro železárny a vagony nebyly zajištěné, byly tam výhybky a vagony pak řezaly výměnu. Vagony ujely a Lysek stačil utéct. Tehdy se všechno rozbilo na cucky, jen moje trubka přežila.“

 

 

21. srpna 1968

 

O tom, jak prožil příchod okupačních vojsk do Československa z 20. na 21. srpna 1968, Antonín Drong vzpomínal: „To jsem měl noční službu jako výpravčí. A už v dubnu 1968 bylo vidět, že se kolem Skoczowa přemisťovaly jednotky Rudé armády. Nic se nedělo, ale večer 20. srpna jsem zrovna sloužil u telefonů a kolem půl jedenácté zařinčel telefon a ozvalo se: ,Vlaky mají ,stůj‘ a Bohumín nebere.“ Po půl jedenácté odjel osobní vlak a najednou z Těšína ze stanice volají: ,Ruské tanky jedou z Polského Těšína směrem na město.‘ A pak měli pokračovat směr Frýdek-Místek. Osobní doprava ještě fungovala. Ráno jsem pak odevzdal službu a jel do Třince, kde jsem tehdy bydlel. A dívám se, co se děje, u obchodu byla fronta, lidi nakupovali a říkali, že bude válka. Bylo to takové náhlé překvapení.“

 

 

Závěrem

 

Když Antonín Drong hodnotil svůj život, několikrát se pozastavoval nad tím, jak je zvláštní, že to všechno přežil. Důležitými mezníky v jeho životě byly uniformy. První byla ta sokolská v roce 1934. Druhou byla uniforma Hitlerjugend, třetí Arbeitsdienstu, čtvrtá wehrmachtu, pátou uniformu oblékl u dráhy, šestou u kapely, sedmou uniformu oblékl v Československé armádě a osmou uniformou byla hasičská v letech 1950–1955.

 

Vzkaz budoucím generacím. „Nevím, kam ten svět bude spět dál, ale vzkazuji lidem: Pokoj lidem dobré vůle! Kdo je čestný člověk, nemusí se ničeho obávat. Čtu Katolický týdeník a tam se dočítám o Somálsku a Nigérii a dalším. Říká se: Lidé si to na tom světě dělají sami.“

 

 

Doporučené prameny a literatura

GRACOVÁ-GROBELNÁ, Blažena. Nacistická provokace proti Polsku v Mostech u Jablunkova a v Hlivicích koncem srpna 1939. Těšínsko, 1974, č. 3, s. 3–6

PAJER, Jaroslav. Jablunkovský incident. Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR. 2007, č. 17, s. 28–29

KOLEKTIV AUTORŮ. Nástin dějin Těšínska. Ostrava: Výbor pro územní správu a národnosti České národní rady, 1992, str. 107

Procházka tunelem v Mostech lákala davy lidí. Frýdecko-místecký a třinecký Deník [online]. 18. 11. 2007 [cit. 2012-09-26]. Dostupné z:http://fm.denik.cz/zpravy_region/tunel_mosty20071118.html

EMMERT, František. Češi ve wehrmachtuzamlčované osudy. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2005, 197 s. ISBN 80-7021-805-3.

Pan Antonín Drong si psal během války zápisky. Ty mu však byly v internačním táboře v Přerově zabaveny (spolu se soldbuchem a medailemi).

 

Pro Paměť národa zpracoval Jakub Foldyna v roce 2012. Text byl autorizován narátorem.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century

  • Witness story in project Stories of 20th Century (Jakub Foldyna)