„Oni neměli možnost. Brácha nemohl nikde, máma nemohla, táta nemohl vycestovat, nebyly ty možnosti. Tak já jsem ji vždy chtěla, máma říkala, celou rodinu oblíkneš, a sobě si přivezeš maličkost. Tehdy u nás nebyly ani žvýkačky. Já když jsem přivezla domů první placaté žvýkačky, brácha, ten byl v šoku. Říkal: ‚Ježiš, to je tam tak normálně?‘ Dnes si to mladí nedovedou představit, máme tady všechno. Vždycky jsem chtěla kousek té Ameriky nebo Japonska, něco, co tam je typické, přivézt domů. Aby viděli to, co já jsem viděla. Já si pamatuju, že jsem poprvé v Americe nebo v Japonsku, to je jedno, viděla kiwi. Já na to koukala, jak se to jí, bylo to chlupaté. Já tehdy to kiwi vzala, přivezla domů, ono pak už bylo úplně měkké. Jenže to u nás nikdo neznal. Já to kiwi vezla z Ameriky, protože mi bylo líto, že nemůžou být se mnou. Že oni to nevidí a já to vidím.“
„Já jsem byla kapitánka družstva a kapitánka je, že je kapitánkou i pro kluky. Buď je kluk kapitán, nebo holka. Odjíždí sedm kluků, trenéři, sedm holek. Tak já jsem byla tenkrát kapitánka. Říkám: ‚Jdeme, děcka, do autobusu.‘ Trenér se jenom podíval. A ten kluk říkal: ‚Alčo, já tady zůstávám.‘ Já říkám: ‚Tobě je blbě?‘ On: ‚Ne, není mi blbě.‘ Já: ‚Jak zůstávám?‘ On: ‚No, já už se domů nevrátím.‘ Já říkám: ‚Počkej, jak se domů nevrátíš?‘ On říká: ‚Já už to trenérovi neříkám, prostě zůstávám v hotelu a nejdu s vámi na sraz.‘ Já jsem říkala: ‚To si děláš srandu.‘ Takže víceméně já jsem si to tehdy slízla, protože mým úkolem bylo všechny dovést na ten start. A teď se mi po těch dvaceti letech za to omluvil, že mě dostal fakticky do těžké situace, protože když jsme přijeli, tak jsem to musela jako kapitán celému svazu a vedení vysvětlovat. Proč jsem nebyla schopná, jako já, toho kluka donutit, aby na ten sraz přišel. Já říkala: ‚Tak co já?‘ Potom trenér se mě samozřejmě zastal. Říkal: ‚Co ta holka s ním měla dělat? Prostě si sbalil věci a odešel z hotelu.‘“
„Pak jsme byli v Rumunsku a viděla jsem, že ty holky nedostávaly ani vodu. Jak je trenér mlátil! My jsme taky dostávali po prdeli od trenéra pěkně. To dneska, když sáhnete... Já učím ve škole fotbalisty, já mám sportovní třídy. Minule jsem jednomu takhle potáhla rameno a on říkal, že si na mě bude stěžovat. A kdyby někdo viděl, jak já jsem dostala od trenérky, která mě vychovávala v Ostravě. Po noze, po prdeli. Přišla jsem domů a měla jsem na noze pět prstů a točila jsem se k mamce zády, aby to neviděla, protože jsem věděla, že bych dostala ještě. To dneska děcka neznají. Každý je rozmazlený, žene se za prachama, ale práce žádná.“
Alena Dřevjaná-Coufalová se narodila 4. července 1969 v Opavě v rodině slévače a skladnice. Když chodila do první třídy, byla vybrána do oddílu sportovní gymnastiky v Bohumíně. Jako mimořádný talent byla už v deseti letech zařazena do výcvikového střediska, což znamenalo, že žila na internátu pod dozorem vychovatelek a domů k rodičům jezdila jen o nedělích. Od osmé třídy základní školy následoval pobyt ve středisku vrcholového sportu v Nymburku. Vypracovala se na jednu z nejúspěšnějších sportovních gymnastek a byla členkou reprezentace. Získala celkem sto šedesát čtyři medailí z mistrovství světa, Evropy a dalších mezinárodních i tuzemských soutěží. Když byla v nejvyšší formě, přivezla medaili ze Spojených států, ze soutěže, která byla přípravou na olympiádu. Všichni očekávali, že tento úspěch zopakuje v roce 1984 na olympiádě v Los Angeles. Na ni však nemohla odjet. Představitelé Sovětského svazu rozhodli, že sportovci ze socialistických zemí musí olympiádu ve Spojených státech bojkotovat. I když se o politiku vůbec nezajímala, stala se obětí politické hry a nemohla svou mnohaletou sportovní dřinu zúročit. Po skončení kariéry pracuje jako trenérka.
