MVDr. Jana Drašnarová

* 1939

  • „Domnívám se, že jeho největší problém, který na něj pak přišel jako rána, byl, že se mu příliš nechtělo pracovat. Takže měl málo peněz a nechtěl platit nájem. Nebo nechtěl: chtěl by ho platit, kdyby měl z čeho, ale když málo pracoval, neměl peníze. Tak pána, který ho jako výběrčí nájemného obtěžoval - z pohledu mého otce – chtěl pořád peníze od něj, tak nakonec to otec vyřešil tím, že na něj řekl někde, a to jsem se dozvěděla až z oblastního archivu v Praze, že na něj řekl, že nemá správný poměr k Velkoněmecké říši. Pána odvezli, takže už otec nemusel platit nájemné. Měl pocit, že vyhrál. Já se obávám, že nevyhrál, protože pána odvezli do Dachau, odkud se nevrátil, což je šílené. Musím říct, že celý život z toho mám problém. Každé dítě by chtělo mít rodiče hrdiny a slavné a úspěšné, a já jsem měla pocit, že někdo odešel do Dachau kvůli mým rodičům. Musím říct, že jsem se kvůli tomu i prala, když mně někdo předhodil spolupráci s Němci. Takže: vadilo mně to a vadí mi to doteď.“

  • „Obecně nastal režim, nastala doba, která ten poklid tam narušila. Začali lidi mít strach z dodávek. Pamatuju si, že jeden sedlák nesplnil dodávku, a odvezli ho do vězení. U sedláků se lila voda do mléka, aby měli potřebné množství, které měli v konvích odevzdat, které se odváželo. Začaly starosti. Strach. Strach z přicházející doby, který tam dřív nebyl. A do toho obecného strachu přišel do naší domácnosti pán, který si vzal dceru mých pěstounů. Začal jim vysvětlovat, že jeho strana by mu nikdy neprominula, že se přiženil do rodiny, kde se starají o dítě zrádců národa. Prostě hádali se tak dlouho, až to uhráli, a musela jsem odejít. Sice pěstouni říkali: ‚My jim nikam nepovedem, tak si ji odvezete sami!‘ Tak mě dcera odvážela do dětského domova. Samozřejmě, že žádnou změnu nemá žádné dítě rádo. Taky to bylo hrozný. Ale nahlas jsem neříkala nic, nechtěla jsem, aby viděli, že mně to vadí.“

  • „Když jsme přišli do ulic, tak jsme zjistili, že jsou ulice uzavírány jakýmisi kordony policistů, tehdy se jim říkalo esenbáci. Takže jsme vnikli do nějaké ulice, a zpátky jsme nemohli. Pak se ten kordon uzavřel z druhé strany. Tím kordonem se to uzavřelo z druhé strany a hromadili jsme se bez možnosti uniknout, a takhle nás uměle někam nacpali v Brně na Ovocném trhu. Nebylo kam utíkat, takže nás tam bylo čím dál tím víc. Napřed z blízkých oken, šli jsme napřed nějakou ulicí, ta se jmenovala Česká, myslím, tak házely hospodyně nádobí nebo sklo, něco házely na ulici na vojáky. A vojáci říkali: ‚Neblbněte, my nemáme náboje!‘ Ukazovali nám, já nevím, jak se otevírá zbraň, ukazovali nám, že nemají náboje, že je tam poslali proti nám, jenom aby nás zastrašili. Ale za nimi pak přišli esenbáci. Ti už měli náboje a už nás mlátili obušky. Ale to bylo nějak uměle vytvořené, abychom neměli kam utéct, aby se vytvořilo něco, aby měli důvod ukazovat: ‚Podívejte se, co tady proti nám dělají, proti naší státní moci.‘ Asi to někdo začal organizovat, asi někdo něco chtěl. Já jsem si šla koupit knížku a ten druhý šel se mnou, a chudák taky dostal obuškem. Pak mně ukazoval takový šílený pruh na zádech, od toho obušku červený. Pak jsme utíkali trošku do kopce, na Zeleném trhu, protože jsme zjistili, že jsou za esenbáky ještě jacísi civilisté, Lidové milice. A ti neměli uniformy, nebo jestli měli nějaké ty hábity, nevypadalo to úplně vojensky. Já jsem se otočila a viděla jsem, jak jeden klečí, ruku měl opřenou o koleno a mířil. A já říkala: ‚Člověče, to je malér, oni snad chtěj střílet!‘ A skutečně začali střílet! Vedle mě padnul na zem nějaký kluk. Tak jsem se šla podívat. Já jsem myslela, že ho střelili do ruky, něco mu tady teklo. Tak jsem křičela, kdo má kravatu, v domnění, že mu to podvážu. Ale on… Zabili ho…“

  • Full recordings
  • 1

    Hradec Králové, 16.05.2019

    (audio)
    duration: 01:51:39
    media recorded in project Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Celý život jsem hledala, kdo by mě měl rád

Jana Drašnarová in 1971
Jana Drašnarová in 1971
photo: archiv pamětníka

Jana Drašnarová, rozená Klepalová, se narodila 20. června 1939 v Praze. Otec byl obuvník a matka v domácnosti. Rodina se třemi dětmi žila nuzně v malém pronajatém bytě v Praze. Ke konci války otec udal Němcům výběrčího nájemného. Ti dotyčného odvezli do koncentračního tábora, kde zahynul. Tato skutečnost poznamenala pamětnici na celý život. Po válce šla rodina Klepalových do internačního tábora Hagibor. Otec a matka byli za spolupráci s Němci uvězněni a děti putovaly k náhradní výchově. Jana Drašnarová byla v letech 1946–1951 v pěstounské rodině v Lidmani a pak v dětském domově v Počátkách na Vysočině. Otec ve vězení zemřel, matka byla propuštěna v roce 1952. Pamětnice už s ní nenavázala dobrý vztah. Protloukala se životem sama a naštěstí se vždy našel někdo, kdo v ní rozpoznal chytrou dívku a držel nad ní ochrannou ruku. Po ročním zemědělském učilišti v Telči nastoupila v roce 1955 na Střední školu zemědělskou v Čáslavi. Pak pracovala jako zootechnička v zemědělském družstvu. Na vysokou školu nemohla kvůli svému původu. Po doporučení pracující třídy ke studiu se nakonec v roce 1964 dostala na Vysokou školu veterinární. V roce 1965 se nechala přejmenovat. Vdala se v roce 1971 a má jednoho syna. Pracovala jako veterinární lékařka v oboru hygieny potravin.