Ludvík Drahokoupil

* 1920  †︎ 2012

  • "Chtěl jsem dělat učitele, proto jsem po maturitě odešel na pedagogický ústav v Žitomiru. I když nám slibovali, že nepůjdeme do armády, proto jsem tam ty zkoušky dělal, tak nás povolali. Já jsem se ocitl až u 48. zvláštního praporu protichemické obrany ve Volsku na Volze. Prodělal jsem přípravku a asi za rok jsem měl odejít (asi jako podporučík v záloze, když jsem byl středoškolák) a pokračovat ve studiu. Jenže 22. června v neděli ve 4.00 byl přepaden Sovětský svaz. Tím se všechno změnilo."

  • "Po cestě byly stráže velmi přísné, aby udržely tolik hladových vojáků a aby tam byla nějaká kázeň, tak okamžitě střílely. Když nás přepravovali těma uhlákama, tak já jsem se do toho jednoho vagonu už nemohl vejít. Chtěl jsem to tam jednomu vysvětlit, že už si nemám kam sednout. Okamžitě na mě vypálil, nebylo to zdaleka, a prostřelil mi lodičku. Pomalu jsem byl opálený od prachu. Dým a smrad se kutálel po hlavách dalších. Místo se potom našlo. Takže jsem musel sednout do vagonu s těmi ostatními. Tam byly ještě další strašné věci, které se nedají ani věřit, ani vyprávět."

  • "Při výcviku jsme pociťovali bídu. Jídla, pití bylo málo, jenom dávky, a paradesantní výcvik není nic lehkého. Skládat padáky, muselo se dělat několik etap, muselo to být přesné. A když jste měl jeden padák na zádech, jeden na břichu, stál jste na poli u gondoly aspoň hodinu v blátě, tak toho každý měl dost. Po seskoku nejmíň kilo bylo dole. Těch seskoků bylo víc, potom nakonec to bylo zhoršené tím, že jsme skákali i z letadla. Já jsem měl asi šest nebo sedm přeskoků. Nějaký úraz tam byl vždycky. To bylo vojsko, které naše republika dříve vůbec neměla. A divím se proto, že vycvičenou paradesantní brigádu pro boj v týlu nepřítele nasadili asi na čtrnáct dnů na Duklu. Dodnes to není objasněno, kdo a proč tento rozkaz dal. Brigáda byla asi čtrnáct dní u Dukly, potom byla stažena a vysazena na SNP na Slovensko."

  • "Na válku vzpomínám velmi nerad, protože potom se mi to vybavuje, ať chci nebo nechci. Dneska už je to jiné, ale těsně po válce se mi o tom ještě dlouho zdálo, takže nerad na to vzpomínám. Potom mi lítají myšlenky v hlavě i přes den, špatně spím a tak dál. Hlavně, čím víc to bylo k válce, tím bylo těch vzpomínek víc. S přibývajícím věkem se už vzpomínky vygumovaly. Ale přesto teď, když odejdete, budu vědět, co jsem vám měl říct a ještě několik dní se mi to bude vracet. Hlavně to, co jsem vám měl říct a co jsem vám neřekl, co jsem vám měl říct jinak…"

  • "Němci měli značnou převahu a Rusové na to nebyli naprosto připravení. Stalin věřil smlouvám a až do posledního dne nepřipouštěl možnost nenadálého útoku. To zavinilo strašné ztráty, nikdo na to nebyl připraven a Němci měli velikou výhodu tímto pochodem. Takže taktiku obkličovacích manévrů využili dostatečně. Bylo samé obklíčení, dělali pytle. Ustupovalo se v chaosu, stěhovaly se také fabriky, které na to nebyly připravené, takže tam byly hrozné zmatky. V ústupových bojích se asi nejlépe držel Kyjev. Někde mezi Poltavou a Charkovem jsem se já dostal do zajetí."

  • "V Kremenčuku nás začali třídit. Bylo to v listopadu. Stromy na kasárenském dvoře už byly bez listí a u koho zjistili, že je Žid nebo politruk, tak na ně musel vylézt jen v košili a ve spodkách. Až nahoru na strom a museli tam být až do večera,pokud to vydrželi nebo když jim někdo dovolil slézt."

  • "Tam u Dukly to byla jatka. Selhala rozvědka, průzkum, a proto se vojáci dostali v mlze až k samotnému nepříteli a nevěděli o tom. Pak spadla mlha, vysvitlo slunce, a vojáci byli jako na dlani. Já jsem tam byl jako pěšák, druhá brigáda tam byla asi čtrnáct dnů, myslím, že ta obec se jmenovala Tylova. Po čtrnácti dnech nás stáhli, kdo měl roztrhané kalhoty, tak mu je vyměnili za celé, a šupaj na Slovensko."

  • "Já věřím na štěstí. Věřím, že existuje nějaká nadpřirozená síla, protože těch momentů, kdy jsem měl být pryč, bylo velmi mnoho, a vždycky jsem se z té neřešitelné situace nějak dostal."

  • "Já jsem se dostal někde mezi Charkovem a Poltavou do zajetí. Předtím jsem vyvázl z obklíčení několikrát. Tentokrát už to ale nešlo. Když nás ‚rozbili‘, tak se nám podařilo dostat se ještě trochu stranou a chtěli jsme ustoupit k lesu. Ale tam nás znovu obklíčili. Slyšel jsem, Němci křičí, a mezi nimi ale také někoho česky, to proto, že Rusové češtině lépe rozumněli. Pustili k nám dávku, já jsem ještě stačil uskočit, ale mého kamaráda prostříleli přes břicho. Nezbývalo než se vzdát. Když jsem viděl, jak nám odebírají zbraně, věci, šacují nás, tak jsem si dovolil přijít k tomu Čechovi a říkám mu: ‚Prosím vás, pane, vy jste Čech?‘ On si mě změřil – já v ruské uniformě, hvězdičku na lodičce – a říká: ‚Ty chlape, co si to dovoluješ, když jsem Němec, tak nemůžu být Čech.‘ Ale přesto mu to asi nedalo. Za chvíli se zeptal, odkud jsem. Nechtěl jsem mu líčit rodnou vesničku Česká Kolonie mezi Žitomirem a Kyjevem, tak mu říkám – od Kyjeva. On si mě zase prohlížel, a říká – já jsem taky od Kyjeva. On byl ale z toho moravského. Slušně se mnou jednal, nechal mi deku a ještě nějaké věci. Němci ale začali koukat, že se bavíme, tak mě strčil do řady k ostatním, byla nás celá kolona. Tam jeden Němec zjistil, že mám ještě tu deku, tak mě kopnul do zadku a všechno mi sebral, takže jsem neměl nic jako ostatní."

  • "Já věřím na štěstí. Pokaždé, když nás někam přepravovali, tak jsem vyndal kus papíru a měl jsem inkoustovou tužku a tam jsem napsal rodičům, aby věděli, že jsem zemřel v zajateckém táboře Proskurov. Takových cedulek jsem, když jsme byli na práci, předal různým civilistům několik. Od domova to bylo tak možná 300 km – nefungovala pošta, na okupovaném území vůbec nic nefungovalo, tak si to předávali jeden druhému a jeden z těch lístků se postupně dostal až do mlékárny v naší vesnici a potom k nám domů. Otec zmobilizoval strýce – dobré koně, zásoby – pochopitelně uzený, špek, máslo, šnaps atd., a vydali se na cestu. Vedle lágru sehnali nějakého starostu, který si bral zajatce z tábora k sobě na práci. Němci potřebovali taky něco dobrého k jídlu a ten starosta to s nimi zprostředkoval. Vraceli jsme se zrovna z práce a strejda stál takhle stranou, poznali jsme se, a to bylo velké štěstí, protože kdybychom se nepotkali, tak tam v tom lágru by nikdo nikoho nenašel. Starosta tam odsud dostal asi 4 lidi, mezi nimi mě i toho druhého Drahokoupila ‚ Stanislava. Jenže já už jsem byl v té době naprosto odepsaný. Přivezli mě domů těsně před Vánocemi a okamžitě jsem šel do nemocnice. Ještě než jsem se dostal do německého zajetí, tak jsem byl raněn střepinou z miny do břicha a to mi začalo hnisat. Operovali mě a zachránili. Dostal jsem se domů, ale pořád jsem marodil."

  • "Na Slovensku jsem cítil šovinismus. Jakmile jsem promluvil česky, hned se mě ptali, jestli jsem z Prahy. Já jsem říkal, když mluvím česky, ještě nemusím být z Prahy. Kdo měl peníze, tak ten byl pro ně dobrý. Ale my jsme peníze neměli. Já jsem vystihl, jak situace vypadá, znal jsem ruštinu, ukrajinštinu, češtinu, tak slovenštinu jsem uměl za čtrnáct dní. Byl jsem pak na tom líp, viděl jsem, že ta sympatie je pak větší."

  • "Nejsem proti přátelství s Němci, protože tam jsme po sobě stříleli lidi, kteří jsme se v životě neviděli, neznali. Jsou to jenom režimy, které toto udělaly, že to tak dopadlo. Ovšem, Němci by si měli přiznat, že to byli oni, kdo všechno rozpoutal. Oni rozpoutali největší a nejkrvavější válku v dějinách lidstva. A nesmí na to zapomínat. Oni vytýkají jenom nám, že jsme je odsud odsunuli. Já, když jsem viděl, že odtud odchází, tak jsem s nimi taky soucítil jako s lidmi, protože ne všichni byli stejně vinni. Jenže oni nám dnes připomínají jenom naše viny, jako kdyby oni byli nevinní, jako kdyby k tomu přišli náhodou, kvůli nám."

  • Při těch přesunech z jednoho místa na druhé kdo vydržel, vydržel, kdo nevydržel, padl, nebo ho zastřelili. Nebo po cestě, když děvčata a ženy vynášely nějaké jídlo těm hladovým zajatcům, tak ti první hrkli po chlebu a rozdrtili ho. A Němci se k nim přihrnuli a pažbami je mlátili hlava nehlava. Někdy někoho zastřelili a šlo se dál.

  • "Když se potom fronta převalila zpátky, tak jsme se od Rusů dozvěděli, že existuje československá zahraniční armáda. Jenže Rusové neměli zájem, aby tam Češi šli – bylo to na jednotlivcích – někdo byl upozorněn, že by měl jít do československé armády, ale třeba z naší obce – bylo nás kolem třiceti, přišli jsme do toho střediska a byli tam asi tři dny. Rusové neměli zájem nás poslat do naší armády. Neschvalovali to. Přesto jsme na tom trvali i za cenu, že to s námi mohlo špatně dopadnout. Nezapomínejme, jaký byl v Rusku režim, že tehdy byl podezřelý každý, kdo korespondoval s cizinou a byly za to vysoké tresty. A teď jsme najednou chtěli do naší armády. Ale dostali jsme se tam. Hned jsem šel do Jevrejova, kde se formovala 2. samostatná československá paradesantní brigáda, a já jsem se dostal k výsadkovému vojsku."

  • "Během měsíce se povstalecké území zužovalo, my jsme nemohli držet celou sílu. Mužstva ubývalo, území taky, nakonec 28. prosince se povstání schylovalo ke konci a byl dán rozkaz přejít na partyzánský způsob boje. Postupovali jsme přes Zvolen a Banskou Bystricu. Tam jsme na mostě předali zajatce druhé straně. Šli vedle nás a koukali do země a my si nemohli dovolit s nimi nic jiného udělat, než je dát druhé straně, oni měli totiž zase naše zajatce. Dál jsme šli na Motyčky, Staré Hory a do hor. 28. prosince byl pěkný slunečný den. Ústupová cesta na Staré Hory byla strašná. Po stranách jsou velké kopce, cesta byla ucpaná civilistama, koňma, technikou, vším, co se dalo. Němci využili pěkného počasí a kropili nás stíhačkami. Letadla nám lítala úplně nad hlavou. Brali to z jedné strany na druhou. Schovali jsme se pod jeden můstek. Já jsem ale říkal, tady nebudeme. On nás viděl, poletí zpátky a sebere to. Tak jsme z toho můstku utekli kousek dál, i když nebylo moc kam, všude byly skály. Hned to naše místo bylo zaplněno jinými civilisty, a skutečně, stíhač letěl zpět a pod mostem zůstala krev a maso. Odpoledne se zamračilo, k večeru začalo pršet. Během několika dnů začal padat sníh. Takže bez kapky čisté vody, bez drobečku chleba, unavení, zmrzlí, nevyzbrojení jsme odešli do lesů v kopcích. Tam jsme se schovávali, aby nás Němci nedostali, a pak jsme si vykopali zemljanky a přezimovali tam. V prosinci se Němci dostali do Kaliště. Vystihli, že naše jednotka je tam, obklíčili Kaliště a já jsem byl tehdy zraněn do obou nohou. Jednu jsem měl prostřelenou kost, druhou jenom tkáň. Pět kul mi zasáhlo, ale jen dvě do jedné a druhé nohy, další byly v holinkách. Tím jsem byl vyřazen z boje a v zemljance jsem potom přezimoval. Kamarádi mě chránili, dělali průzkumy, dělali, co mohli, takže jsem se z toho postupně dostal. Měl jsem kus prkénka připevněného k noze a zarostlo to. A na svatého Josefa, 19. března, se přiblížily bojové frontové jednotky až k Banské Bystrici. Dostaly se tam, kde jsme měli zemljanky, a najednou kulomet střílel do naší díry. Věděl jsem, že je zle. Vždycky tam dal dávku a chvíli počkal, sledoval, co se děje. Tak jak tam přišla ta jedna dávka, vylétl jsem a než pustil další dávku, byl jsem venku. Nakonec se to tam tak smíchalo, Němci a my, že se nedalo střílet, protože bychom se navzájem postříleli. Koncem března jsme přešli frontu přes Magurku a Prašivou a dostali se do styku s rumunskými vojsky na Brezno."

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 19.12.2002

    (audio)
    duration: 01:27:27
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Já věřím na štěstí Věřím, že existuje nějaká nadpřirozená síla, protože těch momentů, kdy jsem měl být pryč, bylo velmi mnoho, ale vždycky jsem se z té neřešitelné situace nějak dostal

Ludvík Drahokoupil
Ludvík Drahokoupil
photo: Archiv - Pamět národa

Pan Ludvík Drahokoupil se narodil v obci Česká Kolonie na Volyni. Rozhodl se vystudovat učitelský ústav. Jedním z důvodů, který ho k tomuto rozhodnutí vedl, byl i slib, že místní studenti nebudou odvedeni do armády. To se však nestalo, pan Drahokoupil musel narukovat do Rudé armády. Po roce měl být propuštěn jako záložník, vypukla ovšem válka s Německem. Spolu s Rudou armádou ustupoval do ruského vnitrozemí, na podzim 1941 však byl zajat Němci. Vězněn byl v Kremenčuku a v Proskurově a až skoro po roce, kdy už byl na pokraji sil, se jeho rodině podařilo ho z tábora vysvobodit. Poté se asi rok léčil z následků věznění. V březnu 1944 se však rozhodl přidat k československé vojenské jednotce. Byl vycvičen jako výsadkář, z neznámých důvodů však byla jeho brigáda nasazena u Dukly. Po utrpění velice těžkých ztrát byla po čtrnácti dnech znova stažena a poslána podpořit SNP, výsadek proběhl v prostoru Tri duby. Ke konci roku 1944 přešla jednotka na partyzánský způsob boje a v březnu 1945 se jim podařilo přejít frontu a spojit se s rumunskou armádou. Demobilizován byl pan Drahokoupil v roce 1947, po válce zůstal v Československu a usadil se v západních Čechách. zemřel 9.10. 2012.