The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ota Dračka (* 1955)

• narodil se 23. ledna 1955 v Děčíně

• dědeček František Dračka byl odbojář vězněný v Německu

• babička Alžběta Dračková zemřela v prosinci 1943 v koncentračním táboře Ravensbrück

• dědeček Ignác Haluza bojoval s Titovými partyzány v Jugoslávii

• Ota Dračka v roce 1968 vstoupil do obnoveného Junáka

• roku 1974 absolvoval strojní průmyslovku

• v roce 1975 narukoval ke spojařům do Prostějova, působil ale jako zdravotník

• pracoval u ČSPLO (Československá plavba labsko-oderská)

• v roce 1980 se stal svědkem stávky Solidarity ve Štětíně

• v letech 1981–1982 byl s ČSPLO v Polsku během válečného stavu

• v 80. letech pracoval v Severočeských energetických závodech

• doplnil si vzdělání ve vodním hospodářství a ekologii

• po roce 1989 podnikal v oblasti úpravy vody a jako finanční poradce a realitní makléř

• aktivně se věnuje ochraně přírody

• angažuje se v komunální politice, od roku 2024 je místopředsedou strany DOMOV

• v roce 2024 žil v Benešově nad Ploučnicí

Ota Dračka pochází z rodiny, jejíž osudy formovala válka a odboj. Babička Alžběta se nevrátila z koncentračního tábora Ravensbrück a způsob její smrti je dodnes nejasný. Dědeček František unikl popravě v nacistickém vězení a vrátil se s Američany. Druhý dědeček Ignác bojoval v Titově partyzánském oddíle a přišel o nohu. Ota Dračka zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy, když byl na dětském táboře, a nepokoje v Polsku počátkem 80. let. Po revoluci se stal ekologem, podnikatelem, a nakonec i místopředsedou politické strany s kontroverzními narativy.

Babičku zabili nacisté

Ota Dračka se narodil 23. ledna 1955 v Děčíně rodičům Ottovi a Mariji Dračkovým. Osudy otcovy rodiny hluboce poznamenala druhá světová válka. Otec přišel na svět roku 1930 ve Vídni, kde prožil svých prvních osm let spolu se svými rodiči Františkem a Alžbětou, rozenou Hrdličkovou, a mladší sestrou Evou. Po anšlusu Rakouska 12. března 1938 rodina uprchla k příbuzným do Čech a usadila se v Rokycanech. Během okupace spolupracovali s protinacistickým odbojem a na jaře 1943 je zatklo gestapo. Zatykač na Františka Dračku uvádí: „František Dračka (…) je důvodně podezřelý, že od října 1942 do 15. dubna 1943 v Rokycanech připravoval velezrádné spiknutí spočívající ve vytvoření a udržování organizovaného spojení; čin mimo jiné směřoval k šíření velezrádných tiskopisů za účelem ovlivnění mas a současně se pokusil v době války napomáhat mocnosti nepřátelské Říši.“ Ironií osudu je, že František a Alžběta uzavřeli sňatek právě v říjnu 1942; do té doby byli nesezdaní.

Zatčení manžele roztrhlo navždy. Válku přežil za dramatických okolností jen František Dračka. Jeho vnuk Ota si z jeho vyprávění vybavuje, že měl být odsouzen na smrt v Drážďanech a poprava měla být vykonána za 90 dnů. „Soudce byl ale uplacen a zmírnil tresty vězňům na doživotí. Jenomže se na to přišlo a všichni tito vězni měli být znovu souzeni v Berlíně.“ Dochovaná archiválie v německém archivu Arolsen svědčí o tom, že František Dračka byl od listopadu 1944 vězněn v Berlíně v obávané věznici Plötzensee, kde bylo za války popraveno přes 600 českých odbojářů. Jeho další osud ale zvrátily nálety, které 3. února 1945 zničily berlínskou soudní budovu s dokumentací. František Dračka byl mezi vězni, kteří byli 6. února přesunuti z Berlína do trestnice v bayreuthském Sankt Georgen. Dle historiků opustilo 6. února Berlín na 270 vězňů, z nichž zhruba 50 cestu nepřežilo. Byli přepravováni v lodních uhelných kontejnerech a poté 11. února namačkáni v nákladních vagónech. „Děda vyprávěl, že kotláři rozstříleli parník a zbytek dojeli vlakem,“ říká pamětník. Dle historických pramenů měli být v polovině dubna 1945 všichni zastřeleni, avšak na poslední chvíli věznici osvobodily americké jednotky. „Dědeček vážil tehdy pouhých 42 kg, v polním lazaretu dostával jen lžíci vývaru, než si tělo zvyklo na potravu. S americkou armádou se pak dostal do Chebu a tam už zůstal,“ vypráví Ota Dračka. 

Jeho žena Alžběta Dračková se konce války nedožila. Z dokumentace vyplývá, že zemřela v ženském koncentračním táboře Ravensbrück již osm měsíců po zatčení, 15. prosince 1943, na „hnisavý zánět pohrudnice“. Rodina má však v paměti, že v Ravensbrücku pokračovala v odbojové činnosti a za to byla v Berlíně popravena gilotinou, ačkoli tato poprava se v žádných záznamech nenachází. „Tuto zprávu přišli Němci dědečkovi oznámit v době, kdy byl vězněn,“ říká Ota Dračka. Ze strany nacistů mohlo jít o falešnou informaci, psychologický nátlak na vězněného manžela, anebo mohla být Alžběta Dračková skutečně popravena a příčina její smrti byla zfalšována.

Jejich děti, Otto a Eva Dračkovi, žily v utajení u spřátelených rodin v Praze. „Zajímavé bylo, že chodili do školy a nikdo je neudal,“ podotýká Ota Dračka. Po válce se sourozenci setkali s otcem v Chebu. Eva tam zůstala a vystudovala zdravotní školu, Otto odešel do Děčína, vyučil se jemným mechanikem a optikem a později vystudoval průmyslovku i vysokou školu.

Dědeček bojoval v Jugoslávii

Otův dědeček z matčiny strany Ignác Haluza prožil poslední rok války jako partyzán v Jugoslávii, se kterou byl spjatý od mládí. Narodil se v roce 1908 v Komni u Uherského Brodu, avšak jeho otec se díky své profesi zvěrokleštiče – kastrátora dobytka dostal na území dnešního Chorvatska a rozhodl se tam zůstat. „Komňa byla vesnicí proslulou řemeslem zvěrokleštičů a ti odtud každé jaro vyráželi po Evropě a na zimu se vraceli domů. Praděda vždycky zjistil, co se mu zase mezitím narodilo – můj děda byl jeho šestnácté dítě. Jednou si řekl: ‚Tak dost, chci už taky vidět ty děti vyrůstat,‘ a oznámil rodině, že v Chorvatsku koupil pozemek,“ vypráví Ota Dračka, jak se rodina dostala do Chorvatska a rozrostla se v osadě Novo Selo u Gliny, kde se nakonec narodila jeho maminka Marija, která vzešla z manželství Ignáce Haluzy a jeho chorvatské ženy Rozalije Pavičić.

Za druhé světové války byla Jugoslávie rozdělena a okupována nacistickým Německem, fašistickou Itálií a jejich spojenci. V Chorvatsku vznikl loutkový fašistický stát Nezávislý stát Chorvatsko, kde ustašovci (vzbouřenci) rozpoutali genocidu proti Srbům, Židům a Romům. Jedním z nejotřesnějších zločinů byl masakr stovek srbských mužů v pravoslavném kostele právě v Glini v červenci 1941. V roce 1944 se Ignác Haluza připojil k partyzánské jednotce bojující po boku Titových sil za osvobození Jugoslávie. Po válce byli Haluzovi repatriováni do Československa, vyslyšeli výzvu k osidlování pohraničí a koupili od státu dům v Děčíně. Právě tam Marija Haluzová poznala svého manžela Ottu Dračku.

Ota Dračka si své prarodiče Haluzovy dobře pamatuje. Dědeček Ignác Haluza přišel během svého partyzánského působení o nohu při srážce nákladních aut. „Děda měl protézu z Jugoslávie, díky které svůj hendikep ani nevnímal. Jezdil po městě na tříkolce, v ‚hadraplánu‘, a lidé si ho najímali na zabijačky i bourání masa pro prodejny. Se zvířaty to uměl. Před porážkou je vzal stranou, popovídal si s nimi a uklidnil je, že to nebude bolet. Zvíře za ním klidně šlo, padla rána a bylo po všem. Maso z takových porážek vonělo jinak než z obchodu,“ vypráví Ota Dračka.

Od roku 1948, kdy převzali moc komunisté, prarodiče naráželi na problémy, protože válečná služba dědečka u Titových partyzánů, která byla ještě v roce 1945 pokládána za hrdinství, se náhle změnila v politickou přítěž. Jugoslávie totiž padla v nemilost československému prosovětskému režimu poté, kdy se v červnu 1948 rozešla Jugoslávie s Moskvou. Druhý dědeček, odbojář František Dračka, dostal po válce trafiku, ale v 50. letech mu ji komunisté sebrali.

Pionýr byl jen formalita, ale Junák dával smysl

Ota Dračka nastoupil do první třídy v roce 1961 a většinu volného času trávil s kamarády venku. „Jediným pravidlem bylo vrátit se, když se v ulicích rozsvítily lampy,“ říká. Politiku jako dítě nevnímal, ale vzpomíná, že kolem roku 1964 dostaly všechny děti rudé šátky a byly prohlášeny za pionýry. „Šátky jsme si brali pak jen při fotografování. Pionýr byl zkrátka jen formalita a pozdější Svaz mládeže také,“ vzpomíná. Oproti tomu ho silně ovlivnil skaut, kam vstoupil v roce 1968, když mu bylo 13 let. Politické uvolnění začalo s nástupem Alexandra Dubčeka a přineslo dosud nevídanou otevřenost. Přestože byl ještě dítě, cítil změnu atmosféry – lidé mohli mluvit svobodněji a on sám vnímal dobu pozitivně.

Tento rok měl pro něj ale i nepříjemnou osobní stránku – rodiče se rozváděli a jeho vnitřní svět se otřásal stejně jako svět venku. Tehdy mu hodně pomohl právě Junák. V klubovně 2. děčínského skautského oddílu našel nové kamarády. Rychle zapadl a dostal přezdívku Drákula. Skautem byl asi tři roky, až do zákazu organizace.

Po rozpuštění Junáka přešel celý oddíl pod Tis – Svaz pro ochranu přírody a krajiny. Sami si stavěli letní tábory, ve kterých trávili celé prázdniny, a pak je beze stopy likvidovali. Čistili řeky, sbírali odpadky, udržovali místa, kde trávili čas. Tis se s postupující normalizací stal nepohodlným, protože ve svých stanovách neměl zakotvenou vedoucí úlohu Komunistické strany Československa (KSČ). Pod vzrůstajícím tlakem ze strany komunistického aparátu došlo v roce 1979 k jeho rozpuštění. Následně přešel celý oddíl pod hlavičku Svazarmu, oficiálně jako oddíl vodního motorismu.

Okupace nám přerušila tábor

Srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 zasáhla Otu Dračku na táboře v Království (dnes součást města Šluknov). „Několik dní před invazí bylo v okolních lesích slyšet hučení motorů a vidět světlice. Když kolona tanků dorazila, projížděla pouhých 200 metrů od tábora. Slyšeli jsme praskání stromů, dunění pásů. Měli jsme strach,“ vzpomíná. Rodiče si děti rychle odvezli domů. Cestou míjeli vojenskou techniku, kterou znali z válečných filmů. Sovětská armáda se v Děčíně usídlila přímo na zámku, který do té doby využívala československá armáda, a s nástupem normalizace začali žáci povinně navštěvovat besedy s vojáky. 

Následky okupace se dotkly jeho otce, kterého v 70. letech vyloučili ze strany. Od roku 1948 byl řadovým členem KSČ, což bylo podmínkou pro výkon jeho odborné práce a možnost vyjíždět do zahraničí. Ota Dračka líčí, že otce vyloučili za to, že se zastal tajemníka okresního výboru strany v Děčíně, který veřejně odmítl sovětskou invazi. „Tajemník Ing. Chlad poté přišel o funkci a nikdo ho nechtěl zaměstnat. Táta ho ale zaměstnal. Za to a za odmítnutí podepsání souhlasu s pobytem sovětských vojsk ho během normalizace ze strany vyloučili,“ říká. Otto Dračka pracoval v Závodech průmyslové automatizace ve vývoji a pak jako vedoucí výpočetního střediska. „Ačkoli tehdejší šéf okresního výboru KSČ na ulici křičel, že pokud nenajde rovnocenného nástupce, otec bude muset odejít, nikdy k tomu nedošlo. Byl ve svém oboru příliš cenný. Neustále se vzdělával, sledoval nové trendy a v podniku a na své pozici zůstal až do důchodu,“ vypráví Ota Dračka.

Na obranu šikanovaných pomáhal „zdravotní zákrok“

Ačkoli se zdálo, že ho to přirozeně táhne k přírodě, nakonec převážila technika. V deváté třídě se chtěl hlásit na lodní průmyslovou školu v Děčíně, jenže ten rok neotevřeli ročník. Nakonec nastoupil na strojní průmyslovku, kterou v roce 1974 úspěšně dokončil. Sen o lodích ho ale nepustil – po maturitě nastoupil rovnou na plavbu jako lodník a strojní asistent. Složil státní zkoušku a krátce nato vyplul.

Brzy však následovala povinná základní vojenská služba. V roce 1975 narukoval k jednotce spojařů v Prostějově. Došlo tam k události, která ovlivnila jeho další směřování. „V noci vyskočil jeden z vojáků ze třetího patra poté, co mu přišlo svatební oznámení od bývalé přítelkyně. Pád zpomalily telefonní dráty, ale dopadl tvrdě: otevřená zlomenina stehenní kosti, silné krvácení. Přiběhl jsem, zastavil krvácení, přivolal pomoc a zafixoval nohu. Zkušenosti ze skautu, kde jsem měl za vedoucího lékaře MUDr. Rostislava Jezvinu a často asistoval při ošetřování, se zúročily,“ popisuje. Nabídli mu místo zdravotníka, poslali jej do vojenské zdravotní školy a vojenskou službu dokončil jako vedoucí zdravotník na útvarové ošetřovně. Pracoval po boku lékařů, podával injekce, ošetřoval úrazy i běžné nemoci včetně práce na stomatologii.

Vojna se neobešla bez šikany a ta měla různé podoby – od surového ponižování až po formy, které dle Oty Dračky brali jako „dobrovolnou recesi“. „V Kroměříži jsem například zažil scénku, kdy čtyři vojáci kývali postelí u přízemního okna. Jeden z nich dělal lokomotivu, zatímco „mazáci“ seděli na posteli a předstírali, že jedou do civilu. Venku ostatní běhali s větvemi, aby vytvořili iluzi ubíhající krajiny. Většina se smála. Záleželo na povaze – někdo to bral s nadhledem, jiný to těžce nesl.“ On sám prý šikanu nezažil. Na ošetřovně však brali projevy šikany vážně. „Když jsme se dozvěděli, že někde dochází k ubližování, zakročili jsme. Měli jsme volný přístup do všech částí kasáren a mohli jsme si viníky přivést na ošetřovnu. Stačila důrazná domluva – někdy podpořená výstražným ‚lékařským zákrokem‘, například výtěrem mandlí jodglycerinem,“ vypráví Ota Dračka.

Život na lodi

Po vojně se Ota Dračka vrátil k plavbě. Doplnil si kvalifikaci a následujících pět let pak pokračoval na lodích v Československé plavbě labsko-oderské (ČSPLO) jako lodní strojník. Šlo o náročnou práci. Vstával kolem čtvrté ráno, aby včas připravil motor k provozu. Vyplouvalo se mezi pátou a šestou hodinou ranní, délka plavby se lišila podle trasy a nákladu, obvykle trvala kolem tří týdnů. Po návratu následovala třítýdenní směna doma, kterou mohl využít jako volno nebo si přivydělat – on sám tehdy učil v autoškole. Náklad tvořily sypké i kusové materiály. Při vykládce a nakládce se často čekalo celé dny, například z důvodu sušení nákladního prostoru, někdy však práce začínala hned po připlutí, podle pořadí a dostupnosti přístavu.

Dva roky strávil v osobní lodní dopravě, která se řídila jiným systémem – posádky se nestřídaly a sloužily nepřetržitě celou sezónu. Často odpracoval i 220 placených přesčasových hodin měsíčně. „Strojník měl základní plat 1 440 Kčs, ale s přesčasy na plavbách jsem si vydělal mezi 7 000 a 7 500 korun čistého – na tehdejší dobu šlo o mimořádné částky. Když jednou loď navštívil generální ředitel a zjistil, že šífáci vydělávají více než on, rozhodl se s nimi strávit celý pracovní den. Po této zkušenosti uznal, že si své výdělky plně zaslouží,“ říká Ota Dračka. Nejtěžší na práci nebyla námaha, ale čas. V osobní dopravě se stávalo, že připlul domů, sedl na motorku, dojel za rodinou, chvíli pobyl s manželkou, podíval se na spící děti – a pak se musel vracet zpět na loď. Ženy šífáků se musely naučit samostatnosti, často vedly domácnost samy.

V Polsku se stávkovalo a my tam uvízli

Na moře se Ota Dračka poprvé dostal v roce 1980. Vypráví, že jejich loď tehdy připlula do Štětína s nákladem dílů pro výstavbu cukrovaru, určeným k přeložení na zámořské lodě. Večer zakotvili v námořním přístavu za asistence lodivoda, druhý den ráno je ale probudil nezvyklý ruch. „Na bráně loděnice visel červený hadr se žlutým nápisem ‚strajk‘.“ Stávka hnutí Solidarita pod vedením Lecha Wałęsy, která se během tří dnů rozšířila až do Varšavy a zbytku země, začala 14. srpna 1980 v Gdaňské loděnici. Dne 19. srpna ji zahájili i zaměstnanci přístavu ve Štětíně. Stávkující v Polsku usilovali o lepší pracovní podmínky, svobodu slova, právo na nezávislé odbory a omezení moci komunistické strany. Posádka lodi se ocitla v pasti. Politika v Polsku je nezajímala, museli řešit praktické komplikace kvůli pozastaveným pracím v přístavu. Nemohli vyložit ani naložit náklad, odjet ani se vystřídat s další posádkou. „Zástupci podniku nám v prvních dnech přijeli předložit dokument, ve kterém jsme museli podepsat, že se nezapojíme do žádné pracovní činnosti – jinak by nás Poláci mohli považovat za stávkokazy. Po podpisu opět odjeli.“

Dle vzpomínek Oty Dračky ve Štětíně tehdy kotvily čtyři československé lodě, každá s tříčlennou posádkou. On byl v posádce s kapitánem Petrem Novákem a Janem Jílkem. Na lodi se potýkali s problémy každodenního fungování. Zásoby pitné vody v tanku brzy došly, a tak si chodili pro sodovku. Problémem bylo i špatné zásobování v obchodech, vysoké ceny potravin, černý trh, alkohol a zvýšená kriminalita. „Do té doby, než vypukla stávka, dalo se na tržnici smlouvat. Ale pak už ne, takže vylítly ceny nahoru. Chtěl jsem třeba koupit slepici na polívku, začal smlouvat a oni řekli: ‚Už se nesmlouvá.‘ Když se mi vysoká cena nelíbila, měl jsem smůlu, koupil někdo jiný. Na chleba tam byly fronty od čtyř od rána. Nevím proč, ale k dostání byla hlavně Pepsi Cola, zmrzlina a sodovka. Zmrzlina byla na každém rohu. Jinak byl zákaz prodeje alkoholu, což se ale v praxi nedařilo, protože věčně tam někdo byl nalitý,“ vzpomíná Ota Dračka.

Týden trval celou věčnost

Pracovat nemohli a většinu času poslouchali rádio. Z informací ovlivněných propagandou těžko odhadovali, co bude dál. Situace byla psychicky náročná – cítili se izolovaní. Naprostý nedostatek informací z domova byl ubíjející. „Nevěděli jsme, co se děje s našimi rodinami, a naše manželky nevěděly, co je s námi. Zástupci podniku jim pouze sdělili, že jsme v pořádku, ale nic víc. Nešlo o neochotu – prostě nebyl způsob, jak navázat kontakt. Lodě neměly vysílačky, telefonní hovory do zahraničí bylo třeba složitě objednávat. Přestože jsme se o spojení pokoušeli, nikomu z posádky se za celých devět měsíců nepodařilo dovolat domů. Spojení s ambasádou zpočátku fungovalo, ale když došel benzín, zůstávali jsme ve Štětíně odříznutí,“ vypráví Ota Dračka.

Člověk v takové situaci vnímá čas zkresleně a týden se zdá jako měsíc. Snad i proto má Ota Dračka ve své paměti pevně zakořeněnou vzpomínku, že v Polsku uvízli dlouhých devět měsíců, protože hranice byly údajně po celou dobu uzavřené. Dokládá to vzpomínkou, která se měla odehrát po zhruba třech měsících čekání: „Nejvíc nás zasáhla událost, když jednomu členu posádky zemřel otec. Zprávu jsme dostali přes vysílačku lodi Mír. Když jsme požádali polské úřady, aby mohl odjet domů na pohřeb, neumožnily mu to, byla to bezmoc.“ Tuto vzpomínku však zpochybňuje onen člen posádky, Jan Jílek, který na stejnou událost ve svém blogovém zápisku vzpomínal zcela jinak: „Ještě dnes si vzpomínám, jak ve Štětíně, asi po týdnu pobytu – čekali jsme na loď, do které se měla ta cementárna nakládat –, přišel dispečer, dal mi lístek na vlak, cesťák a řekl mi: ‚Jeď domů, umřela ti máma.‘“ (...) „Domů jsem jel celou noc, ráno přijel do Děčína, obešel jsem s tátou a sestrou, co bylo třeba, pohřbili jsme mámu a vrátil jsem se na loď.“

Fakt je ten, že stávka trvala přibližně 14 dní, do 31. srpna 1980, a poté byl přístav znovu otevřen. Česko-polské hranice v době stávky hnutí Solidarita ani poté nebyly neprodyšně uzavřené a pracovní cesta se kvůli logistickým potížím prodloužila řádově o týdny, maximálně na čtyři měsíce.

Ota Dračka byl poté v Polsku pracovně na lodi ještě několikrát, a to i v době, kdy napětí mezi silným hnutím Solidarita a komunistickou vládou vyústilo ve vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981, který trval až do roku 1983. Byla vyřazena veškerá nevojenská telekomunikace, noční vycházení bylo zakázáno, do měst vjely tanky a vojenské hlídky. Probíhala přísná cenzura médií, školy i podniky podléhaly vojenské správě. Demonstrace se násilně potlačovaly, hnutí Solidarita bylo zakázáno, tisíce lidí zatkli. „Tehdy se neříkalo, že jde o válečný stav. Říkali nám, že v Polsku přetrvávají ‚místní přetrvávající nepokoje‘. Nikdo nás před výjezdem do Polska na nic nepřipravoval, jezdilo se dál, jako by se tam nic nedělo,“ vypráví Ota Dračka. V tomto období dle jeho vzpomínek k žádným komplikacím v přístavech nedocházelo a všechno šlo rychle. 

Znal jsem jen jednoho spolupracovníka StB

Většina pamětníků lodní dopravy potvrzuje, že pašování zboží na lodích bylo běžné – většinou šlo o drobné věci, jako byly dárky pro blízké a osobní potřebu, například alkohol a oblečení. To potvrzuje i Ota Dračka. Jednou byl ale svědkem něčeho neobvyklého: Vezli do Hamburku náklad džínových kalhot z textilky OP Prostějov. Šlo o džíny, jejichž výrobu si objednali na Západě, a proto měly cizí značky. „Náklad jsme přivezli do Hamburku, přihlásili jsme se na brigádu na vykládku, vyložili jsme zboží, dali ho do skladu a nabídli nám další brigádu – abychom džíny roztřídili na první a druhou jakost. Druhá jakost se naložila do přeznačených stejných beden, odvezli jsme to zpátky do ČSSR a u nás to šlo do Tuzexu. Lidi tedy kupovali za bony ‚západní‘ džíny a nevěděli, že byly vyrobeny v Prostějově,“ vypráví Ota Dračka.

V jejich branži se tradovalo, že na každé lodi je někdo napojený na Státní bezpečnost (StB). „Já jsem se s tím setkal jednou, když nám kolega sám přiznal, že podepsal spolupráci, protože ho vydírali rozvratem rodiny. Netajil se tím, varoval ostatní, a když se řešily citlivější věci, říkával: ‚Tohle jsem neslyšel.‘“ Přesto prý nepanovala mezi členy posádek nedůvěra. Nikdo nezkoumal, kdo by mohl být informátor.“ Podle Oty Dračky to byly prý spíš fámy a spekulace – nikdy po tom nepátral. Na přímý dotaz, zda jej někdy kontaktovala Státní bezpečnost, odpověděl, že nikoli.

V roce 1982 plavbu definitivně z rodinných důvodů opustil a dalších sedm let působil v podniku Severočeské energetické závody na podnikovém ředitelství v personálním odboru, přičemž vystudoval obor sociálně právní činnost. Poté si doplnil vzdělání v oblastech vodního hospodářství a ochrany životního prostředí a pracoval jako technik požární ochrany, podnikový vodohospodář a ekolog.

Změna režimu se povedla jen napůl

Změnu režimu v roce 1989 vnímal jako změnu, která se povedla jen napůl. Demokracie, jakou očekával, nepřišla. Měl například představu, že o zásadních věcech budou lidé rozhodovat v referendech. Nezúčastňoval se listopadových demonstrací a akcí, protože už tehdy mu vadili na tribunách někteří lidé, které znal z minulosti. Neměl důvěru ani v polistopadový vývoj. Vadilo mu rovněž, že občané nových členských států Evropské unie (EU) byli zpočátku považováni za občany druhé kategorie – například nemohli volně pracovat v některých státech EU. Přestože tyto zákazy později padly, určitou hořkost v něm zanechaly. Vstup do EU v roce 2004 vnímá jako přijetí direktiv, které podle něj odporují ideálu demokracie.

Jako OSVČ se specializoval na zařízení pro úpravu vody – určená pro laboratoře, zubní ordinace či domácnosti s nekvalitní vodou ze studní. Působil také jako nezávislý finanční poradce a realitní makléř. Dnes (2025) je oficiálně v důchodu, ale stále občasně pracuje na zakázkách. Kromě toho se věnuje ochraně přírody a je členem Asociace strážců přírody. Letos, v roce 2025, organizuje již 14. ročník Světového dne strážců přírody u Panské skály v severních Čechách. 

Za své politické názory jsem i kritizován

Ota Dračka se dlouhodobě angažuje v regionální politice, zejména v rámci stran s konzervativním zaměřením. Nejprve působil ve Věcech veřejných (VV) jako člen a později předseda revizní a rozhodčí komise. Do VV ho krátce po založení strany v roce 2009 přizval Radek John, s nímž byl kdysi na vojně. Kandidoval v Ústeckém kraji za několik stran: za VV, Úsvit, za Blok proti islamizaci – Obrana domova, za Volný Blok, ČSSD – Čistý kraj. Od roku 2024 je místopředsedou politické strany DOMOV s nacionalistickým a euroskeptickým programem a proruskou orientací. Strana čelí kritice za populismus, šíření dezinformací a proruských narativů, včetně tvrzení, že ruská invaze na Ukrajinu neohrožuje celé území Ukrajiny a že Ukrajina je vinna v ruské agresi. DOMOV také propaguje konspirační teorie, například o chemtrails.

Ota Dračka používá argumenty, které ignorují politicko-právní realitu současného válečného konfliktu na Ukrajině, a vyzdvihuje pouze neutrální humanitární hledisko. Opomíjí fakt, že OSN i Mezinárodní právo výslovně uznávají právo na individuální i kolektivní sebeobranu (Charta OSN, čl. 51) a že bez zbraní je napadená země odsouzena k porážce. Na sociální síti se přesto znevažujícím způsobem vyjadřuje o těch, kteří podporují napadenou zemi a její právo na obranu, a apeluje na jejich trestní stíhání, což je v rozporu se stávajícím právním rámcem. Jakožto politikovi mu chybějí základní informace o současném dění. Apeluje například na zrušení finanční podpory neziskovým organizacím, které jsou podle něj „politicky orientované“. Jako příklad této údajné politické orientace uvádí humanitární organizaci Člověk v tísni – a to za to, že působí na Ukrajině, ale nikoli v Rusku. Přitom zcela ignoruje skutečnost, že organizace Člověk v tísni je od 12. listopadu 2019 v Rusku zařazena na seznam „nežádoucích organizací“ rozhodnutím ruského ministerstva spravedlnosti. Organizace nesmí na ruském území vykonávat žádnou činnost, její webové stránky jsou blokovány a spolupráce s ní je pro ruské občany trestná – hrozí za ni až osm let vězení. Zcela pomíjí skutečnost, že v Rusku vládne autoritářský režim.