The following text is not a historical study. It is a retelling of the life story of a witness based on his memories recounted in an interview. The narration was prepared by external collaborators of Memory of Nations. In some cases, materials made available by the Security Services Archive (ABS) have been used in the preparation of the portait. Hence, we use them only as a supplement to the witness’s testimony or that of other sources. Pages cited from ABS volumes have been placed in the additional materials section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Drábek (* 1935  )

Žij tak, aby se lidi nudili, až umřeš

  • narozen 5. května 1935 v Praze
  • 6. března 1948 rodina emigrovala do Bavorska
  • 10. září 1948 rodina přijela do New Yorku
  • říjen 1961 začátek práce ve Svobodné Evropě
  • září 1990–1992 přijel do Československa jako učitel angličtiny
  • 1992–1994 československým velvyslancem v Keni
  • 1995–1996 šéfem protokolu na pražském Hradě
  • 1996 (krátce) československým velvyslancem v Albánii
  • 1998 návrat do Vancouveru

Spisovatelem s kanadskou a českou životní zkušeností

Když si v Městské knihovně zadáte jméno Jan Drábek, objeví se vám dlouhý sloupec titulů, začínající rokem 1992 a románem A co Václav? Na konci seznamu je rok 2016 a Drábkův překlad jeho vlastní knihy Dva životy Vladimíra Krajiny. Jak sám říká, napsal „kolem dvaceti knih“, beletrii i literaturu faktu, píše v češtině i v angličtině. Mnohé z nich vyšly poprvé u manželů Škvoreckých v Sigty-Eight Publishers. V některých se příběhy protagonistů podobají životu autora, některé se u nás na počátku 90. let minulého století staly bestsellery, například Po uši v postkomunismu. Otec Jana Drábka, Jaroslav, je také autorem několika knih, vzpomínkových – jako například Z časů dobrých a zlých – a beletristických – například román o odboji V podzemí. Zasloužil se také o vydání rozsáhlých pamětí svého kamaráda Prokopa Drtiny. Tady někde lze spatřit spojnici kreativity mezi otcem a synem.

Rodinné zázemí

Rodina Drábkova patřila v předválečné Praze mezi elitu. Přátelili se třeba s rodiči Václava Havla a Madeleine Albrightové, s Olgou Scheinpflugovou, Karlem Dvořákem a Leopoldou Dostálovou. Otec Jaroslav, který byl úspěšným právníkem s výraznými uměleckými sklony, i matka Jarmila, rozená Kučerová, vyrůstali v Ústí nad Orlicí, městě klidném a tolerantním k cikánům i k Židům, kde dodnes žijí jejich příbuzní a kde má rodina své kořeny. Už Janův dědeček byl vzdělaným mužem, znal několik jazyků a již tenkrát měl předplacené londýnské Timesy. Otec Jaroslav (narozen 1901) byl jako desetiletý poslán do Prahy na studia. Nejprve gymnázium, potom práva, promoce se konala roku 1923. „Mladý advokát se uchytil docela dobře, byl úspěšný, stal se členem klubu Přítomnost – táta vždycky říkal, že ukradli jméno Ferdinandu Peroutkovi – ale že Peroutka, když později bydleli ve stejném domě v New Yorku, tak nikdy se vo tom nezmínil a nikdy mu to neměl za zlý. Přítomnost byla zajímavá skupina lidí. Patřili tam různí pražští intelektuálové, mezi nimi Prokop Drtina, pozdější ministr spravedlnosti, a měli tam zajímavý řečníky. Jeden z nich byl jakýsi Karl Hermann Frank z Karlových Var, sudetský Němec. Byla zajímavá debata. Znovu se setkal Frank s mým tátou u lidového soudu v roce 1946, kdy můj táta byl generálním prokurátorem.“

Protektorát 

Dr. Jaroslav Drábek patřil po nacistické okupaci a zřízení protektorátu mezi zakládající členy skupiny Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). Obraceli se na něj lidé, kterým hrozilo nebezpečí, kteří od něj žádali pomoc a radu, třeba jestli mají emigrovat či nikoli. Jeho židovští klienti, kteří válku přežili, mu byli napořád vděční a na oplátku pomohli oni, když s rodinou musel po únoru 1948 emigrovat on. „Táta byl dokonce dvakrát vyslán svojí odbojovou skupinou do Londýna k prezidentu Benešovi a potřetí už nejel, protože se dozvěděl, že se o něm mluví, jakože furt jezdí do toho Londýna.“ Život doktora Drábka a jeho syna Jana je spjat s dalším významným představitelem domácího nekomunistického odboje, s Vladimírem Krajinou. „Můj otec Krajinu kdysi naverboval do odboje a pak mu Krajina de facto zachránil život.“

Drábek a Krajina se setkali poprvé ve Vysokých Tatrách, na Votrubově chatě. Krajinova sestra Vlasta to tam vedla „A byla to výtečná kuchařka!“ upozorňuje pamětník. Krajina, botanik na Karlově univerzitě, byl v Tatrách se studenty. Sbírali a určovali vysokohorské květiny. Když začal odboj, Krajina se skrýval po Praze, Janův otec se s ním občas scházel „Třebaže ho gestapo sledovalo a doufalo, že Krajinu přes tátu chytne, což se nestalo.“ Gestapo se rozhodlo zvolit jinou taktiku. Zatknout Krajinu byl pro ně prvořadý úkol.

Dr. Drábek byl o Vánocích 1942 předvolán a dostal ultimátum: „Buď s námi budete spolupracovat jako agent, nebo vás zatkneme. Máte čas přes Vánoce si to rozmyslet.“ Dr. Drábek si to rozmyslel, v lednu 1943 byl zatčen a za několik týdnů poslán do Osvětimi s razítkem Návrat nežádoucí. Jaký mělo gestapo důvod poslat Drábka staršího do nejhoršího možného koncentráku, přímo na smrt? O skutečnosti, že se sešel s Benešem v Londýně, nevěděli. Drábek jako právník pomáhal židovským matkám, které před soudem přísahaly, že jejich děti nemají židovského otce, doufajíce, že děti zachrání před smrtí v koncentráku. Není však jasné, jestli toto mohl být důvod. Jak se tedy stalo, že Krajina zachránil Drábkovi život?

Dr. Drábek ve své knize Z časů dobrých i zlých píše: „Už všichni věděli, že Osvětim znamená smrt.“ V roce 1942 ale asi jen ti, kteří chtěli vědět... V Birkenau a v hlavním táboře v Osvětimi byl Drábek pět měsíců, zažil strašné věci a sám říkal, že by býval vydržel ještě maximálně dva týdny. Stal se ovšem zázrak, byl zavolán zpátky do Prahy. Ten zázrak měl svůj původ v komplikované hře, kterou zosnovali Němci. Pražský gestapák Hans Otto Gall, jehož družkou byla Herta Bauerová, poloviční Židovka, kterou on miloval a chránil, si uvědomil, že nastal čas myslet i na eventualitu prohrané války. Začal, slušně placen, hrát dvojí roli a Čechům v odboji pomáhat. Paní Drábková se s ním domluvila, že se pokusí jejího muže zachránit.

Krajina, po dlouhém skrývání, byl chycen 31. ledna 1943 v Turnově. K. H. Frank se s ním snažil uzavřít dohodu o účasti v protektorátní vládě, Krajina na ni nepřistoupil. Při výsleších vypovídal tak, aby bylo zřejmé, že Drábek hrál v odboji větší roli, než odpovídalo skutečnosti. Jeho cílem bylo, aby gestapo mělo zájem Drábka vyslýchat, a aby se proto dostal z Osvětimi ven. To se zdařilo. Drábek následně strávil patnáct měsíců na Pankráci v nemocnici, kde se mu pomocí injekcí doktora Navary, s úspěchem podařilo udržet si permanentní infekci v noze. Pro jistotu byl v létě 1944 poslán s diagnózou šílenství do Bohnic. Ven vyšel na Velikonoce 1945 a spolu s Krajinou se dali k dispozici Československé národní radě. Janovi bylo deset let: „V květnu jsme týden stavěli barikády v Krocínově ulici.“

Po válce

Začali se vracet známí z exilu, koncentráků a přicházely balíky z Ameriky od zavčas emigrovavších židovských přátel. „Dostávali jsme čokoládové bonbony z Ameriky a byly slaný, bylo v nich trochu soli – mně to děsně imponovalo. Bylo to něco neobvyklého.“

Drábkovi měli dva syny, staršího Jaroslava, řečeného Jášu, a Jana. Jan se v rozhovoru opakovaně hlásí k tomu, že Jáša byl pilným, cílevědomým studentem, který dělal rodičům radost, zatímco on se učil mizerně jak v obecné škole na Uhelném trhu, tak na gymnáziu v Křemencové, kde propadl ze tří předmětů. Otec, který měl dobré známé na vlivných místech, zařídil, že se nezdárný syn protekcí dostal do výběrové střední školy s internátem v Poděbradech. Studovali tam s ním například Václav Havel, Miloš Forman, oba bratři Mašínové. „V Poděbradech jsem to moc rád neměl. To byla taková situace, kdy jsem to považoval jako být ve vyhnanství.“ Janův otec pokračoval v psaní, tentokrát do Peroutkova Dneška. Nebyl politicky činný, ani nebyl v parlamentu. Jeden z článků, kterým si však komunisty silně znepřátelil, byl Propaganda, která zabíjí (1947), v němž kritizoval přemíru ruštiny ve školách.

V roce 1946 se Janův otec stal slavným: byl generálním prokurátorem v mimořádném lidovém soudu nad Karlem Hermannem Frankem, Kurtem Daluegem a Josefem Pfitznerem. V těch dnech rozhlas přerušoval své pořady a vysílal přímo ze soudní síně. „A Ivan Herben, další z otcových žurnalistických kamarádů, ve Svobodném slově napsal: Teď už neříkají – Nebuď na mě zlej, ale nebuď na mě drábek.“ Jan strávil na studiích v Poděbradech rok. V únoru 1948 dostal zprávu, že „se mám vrátit do Prahy, ale nechodit domů, ale k tetičce na Vinohrady, protože mi umírá babička“. Babička na umírání rozhodně nevypadala. Po dvou dnech čekání ve vinohradském bytě přišla zpráva od bratrance ze Šumavy, že „sněhu rychle ubývá, abychom ihned odjeli lyžovat“. Drábkovi nasedli do vlaku směr Železná Ruda a 6. března 1948 se na lyžích dostali do Bavorska. „Přešli jsme hranice, aniž bych to já věděl, vlastně chtěl vědět.“ Od počátku bylo jasné, že v Německu nezůstanou, otec Drábek chtěl za každou cenu pryč z Evropy.

Ve Spojených státech

Dne 10. září přijeli Drábkovi lodí do New Yorku. Čekali je vděční židovští přátelé, že se o ně v začátcích postarají. Z hotelu se brzy přestěhovali do Jackson Heights, do domu patřícího předválečnému pražskému advokátu Eisnerovi, kde už bydlelo asi dvacet českých exulantů, včetně Pavla Tigrida a Ferdinanda Peroutky. Jan začal chodit do newyorkské high school a poprvé zažil školní gangy. „Otec se rychle uchytil v Hlasu Ameriky v českém a slovenském vysílání. Zůstal tam dvacet let a jako vládní zaměstnanec měl slušnou penzi.“ V roce 1954 už bydleli ve Washingtonu. Ve stejném domě bydlel manžel Milady Horákové, Milan Horák. Jan na něj rád vzpomíná jako na člověka, který se dokázal vyrovnat s tak obrovskou ztrátou manželky a dcery. Jelikož se nikdy nenaučil anglicky, obklopoval se českou společností, rád cestoval, byl mimořádně sečtělý a společenský. Když po letech za ním dcera Jana směla přijet, vdala se a měla děti, Milan byl skutečně šťastný.

Jan začal studovat na univerzitě na americkém Jihu, ale studia nedokončil. Ocitl se tam v historické době, kdy přišlo rozhodnutí Nejvyššího soudu o konci segregace bílých a černých ve školách. Bylo to revoluční a zásadní rozhodnutí a Jan měl možnost sledovat, jak na něj Jižané reagují. V roce 1956 mu došly peníze a věděl, že bude muset narukovat do americké armády. Přihlásil se do školy námořního letectva: jako člověk přicházející z východní Evropy musel být řádně prověřen. Tvrdý čtyřměsíční výcvik však odhalil, že se Jan letcem stát nemůže: „Pořád jsem zvracel a bylo mi špatně.“ Takže opět na univerzitu – Washington and Lee University. Bakalářské studium žurnalistiky zdárně ukončil, začal pracovat pro Washington Evening Star a po třech letech si uvědomil: „Jsem Evropan a měl bych se vrátit.“

Na silvestra 1960 dorazil do Mnichova. České vysílání Rádia Svobodná Evropa tehdy řídil Julius Firt, dávný přítel Janova otce. Po jistých peripetiích tam Jan dostal místo hlasatele. V Mnichově zůstal dva roky. „Tam bylo hodně alkoholiků. O tom se v historii Svobodné Evropy moc nemluví. Lidi nevěděli, kudy kam. Doufali, že se budou vracet do Československa, vono se tam nic nedělo a oni začali být trošku dešperátský z toho všeho.“

Jan nevěděl, co má sám se sebou dál dělat. V té chvíli se dozvěděl o newyorkské Paderewski Foundation, která poskytovala stipendia. Přihlásil se a dostal se na rok do jihoindického Maysor, kde v postgraduálním studiu indické civilizace měl za úkol přesvědčovat indické studenty o demokracii. Později se dozvěděl, že za nadací stála CIA. „To nejlepší, co mě tam potkalo, že jsem našel Joan, Kanaďanku, která učila angličtinu v Africe a právě se vracela do Vancouveru.“ Roku 1964 v New Yorku měli svatbu.

Ve Vancouveru

Tehdy v Britské Kolumbii nutně potřebovali učitele. Jan vystudoval roční kurz pedagogiky a deset let učil na střední škole. Mezitím začal psát. Vyšly mu první knížky (ta úplně první roku 1973) a posléze se stal instruktorem dálkového studia, získal tím hodně volna a práci si mohl řídit podle svého. Ideální situace pro spisovatele. Do Československa přijel poprvé v polovině prosince roku 1968. Byl vyslán novinami Vancouver Sun, aby psal a posílal reportáže. Velice brzy odjel, zdrcen, do Vídně.

Po převratu v roce 1989 přijel znovu. Manželé Škvorečtí byli posláni kanadskou vládou v lednu 1990 do Prahy a mohli si s sebou vzít dva další Čechy, kteří se zasloužili o literaturu: byli vybráni Markéta Goetz-Stankiewicz a Jan Drábek. Byli mimo jiné přijati prezidentem Havlem. V září 1990 přijel do Prahy znovu, tentokrát se ženou. Oba dostali místo učitelů angličtiny pro ministerstvo zahraničí. Byl nadšený, že může pomoct, vzpomíná, jak projezdili Moravu a Slovensko. Bez obtíží získal občanskou legitimaci a stal se tak formálně zase Čechem. Bydleli na Petřinách v Hotelovém domě a Jan dodnes vzpomíná, jak „socialisticky“ se chovaly například vrátné.

Po dvou letech bylo Janovi nabídnuto místo československého velvyslance v Keni. „Vadilo mně tam to, že vlastně Československo mělo jiný zájmy než Afriku. Já jsem si tam báječně společensky žil. Byl jsem dobře placenej, ale vlastně jsem neměl co dělat, protože třeba jsem chtěl zařídit, aby se tam vyvážely škodovky, tak v Praze a vůbec v Československu to nikomu nic neříkalo. Ty zajímala jenom západní Evropa.“ Frustrován se po dvou letech vrátil do Prahy a stal se šéfem hradního protokolu. Měl tak jedinečnou šanci vítat například anglickou královnu, papeže a evropské krále. Po dalších dvou letech mu opět bylo nabídnuto velvyslanecké místo, tentokrát v Albánii. Po třech měsících Janova manželka bohužel těžce onemocněla a Jan, který chtěl, aby byla okamžitě převezena do Československa, se dostal do rozepře s tehdejším ministrem zahraničí. Letadlo nakonec zaplatil sám a z velvyslaneckého postu odešel. V roce 1998 se vrátil do Vancouveru.

Dr. Jaroslav Drábek

Zatímco Janova maminka Jarmila zemřela náhle v roce 1983, jeho otec se dožil 95 let. I po odchodu do důchodu v roce 1971 byl aktivní. Psal články do různých exilových časopisů, dál spolupracoval s Hlasem Ameriky. Před válkou se přáteli s Josefem Korbelem, otcem Madeleine Albrightové, jezdili spolu pravidelně na dovolenou. V 80. letech, za prezidenta Jamese Cartera, kdy se začalo budovat Muzeum holokaustu ve Washingtonu D. C., byl jmenován do US Memorial Holocaust Commission, která rozhodovala o koncepci muzea. Dr. Drábek se zasloužil o to, že dnes je v něm část věnovaná Lidicím. Zastával názor, že holokaust je širší pojem, který zahrnuje nejen oběti židovské, ale i romské.

Když otec a syn Drábkovi přiletěli v roce 1990 do Prahy, byl dr. Drábek jeden z mála lidí, kteří emigrovali hned v roce 1948 a mohli se vrátit do osvobozené vlasti. Bylo mu 89 let. Stěžoval si, že už nikoho nezná, že jsou všichni mrtví. Potom přiletěl znovu roku 1991 a 1992. Přijal ho prezident Havel, se kterým se znal z doby před srpnem 1968, kdy byl Havel na návštěvě v USA a Drábek starší ho provázel po Washingtonu. Do deníku si doktor Drábek tehdy zapsal: „Václav Havel je zajímavý chlapík. Je trošku beatnického vzezření. Václav Havel nevěří v invazi Sovětského svazu.“ 

Otec Jana Drábka zemřel roku 1996 ve Washingtonu a je pohřben v rodinné hrobce v Ústí nad Orlicí. V roce 1997 mu prezident Havel udělil Řád T. G. Masaryka in memoriam.

Dva životy Vladimíra Krajiny

V angličtině vyšla kniha pod názvem Vladimir Krajina, World War II Hero and Ecology Pioneer roku 2012. Pro kanadského čtenáře detailně objasňuje atmosféru v protektorátu, úlohu Vladimíra Krajiny v odboji a politickou situaci po válce. Zvláštní péči věnuje odborné činnosti Krajiny jako botanika, jeho převratné koncepci péče o přírodní bohatství a zásluhám o zachování lesů v Britské Kolumbii. „Byl to zajímavý a nesmírně zásadový člověk.“ Kniha vyšla v českém překladu a s bohatou fotodokumentací v Praze roku 2016.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století