Jan Drábek

* 1935

  • „Jednoho dne mě zavolali na ministerstvo zahraničí, jestli bych prej nechtěl dělat press attaché na československý ambasádě ve Washingtonu. No, já jsem v tý době byl americkým občanem. Trošku jsem se zamyslel a řek sem: ‚Já bych nechtěl být na ambasádě, kde bych musel rozhodovat, to se může stát, mezi těma dvěma zeměma.‘ A tak jsem jednoduše řek: ‚Ne, to přijmout nemůžu.‘ I když v té době ve Washingtonu žil můj otec v takovym domě pro penzisty. Báječně by se to hodilo. A voni vzápětí řekli: ‚A co tak v Keni?‘ Já jsem řek: ‚To jsem nevěděl, že máte v Keni press attaché.‘ A voni řekli: ‚Ne, ne to je velvyslanecký místo.‘ Takže jsem vyjel do Keni jako velvyslanec. V Keni tehdá měli zámek jako rezidenci, takže to bylo moc zajímavý. Dva roky jsem tam sloužil, ale vadilo mně tam to, že vlastně Československo mělo jiný zájmy než Afriku. Já jsem si tam báječně společensky žil. Byl jsem dobře placenej, ale vlastně jsem neměl co dělat, protože třeba jsem chtěl zařídit, aby se tam vyvážely škodovky, tak v Praze a vůbec v Československu to nikomu nic neříkalo. Ty zajímala jenom západní Evropa. Takže jsem nakonec dost frustrovanej tam vodsaď odešel a byl jsem jmenovanej šéfem diplomatického protokolu. Protože sem prej byl vysokej a měl sem ty tmavý šaty a trošku sem se anglicky dorozuměl, trošku německy a česky, takže by se to vlastně hodilo. Tam sem sloužil asi dva roky jako šéf protokolu. Vítal jsem anglickou královnu, papeže, španělskýho krále, švédskýho krále. Zajímavý bylo, že jsem vítal kanadskýho Governor General, což je kanadská hlava státu. Já jsem ho vítal jako Kanaďan a manželka chodila s jeho manželkou a neuměla ani slovo česky. Manželka se nikdy česky nenaučila, přestože mluvila svahilsky a učila němčinu, tak říkala: ‚Čeština, to je příšerná řeč, to se nikdy nenaučím.‘ Ale protože je perfekcionistka, tak myslím, že proto toho nechala. Já jsem pak jel do Tirany (jako velvyslanec – pozn. M. Č.), kde mi manželka onemocněla. Byla tam dost velká kontroverze s panem ministrem Zieleniecem a nakonec jsem odešel z ministerstva zahraničí, protože jsme nesouhlasili, co se týče jejich postupu léčení mojí manželky.“

  • „(Otec jako úspěšný právník – pozn. ed.) se stal členem klubu Přítomnost – táta vždycky říkal, že ukradli jméno Ferdinandu Peroutkovi – ale že Peroutka, když později bydleli ve stejném domě v New Yorku, tak nikdy se vo tom nezmínil a nikdy mu to neměl za zlý. Přítomnost byla zajímavá skupina lidí. Patřili tam různí pražští intelektuálové, mezi nimi Prokop Drtina, pozdější ministr spravedlnosti, a měli tam zajímavý řečníky. Jeden z nich byl jakýsi Karl Hermann Frank z Karlových Var, sudetský Němec. Byla zajímavá debata. Znovu se setkal Frank s mým tátou u lidového soudu v roce 1946, kdy můj táta byl generálním prokurátorem a Karl Hermann Frank se snažil obhájit svoji vražednou činnost v protektorátu.“

  • „Já jsem osobně byl odložen do Poděbrad, kde vznikl internát, kam chodil taky rok potom, co jsem tam přišel já, na podzim Václav Havel, Miloš Forman a několik dosti známých lidí, Fierlingerův synovec a já jsem se tam dostal protekcí, protože táta měl kamarády, který zase měli kamarády v Poděbradech v tom internátě. Zatímco všichni, co přišli rok potom v Havlově třídě, museli dělat perný zkoušky, já jsem propadnul ze třech předmětů v Křemencové ulici v gymnáziu, takže jsem se dostal skrz protekci, zatímco voni se tam dostali jako premianti z obecný školy. V Poděbradech jsem to moc rád neměl. To byla taková situace, kdy jsem to považoval jako být ve vyhnanství. Mě tam poslali. Zatímco všecky tyto kluci, s kterýma jsem se později potkal v exilu, taky v Československu, byli nadšení tou situací. Já si vzpomínám, jak jsem čet vzpomínky Winstona Churchilla. Churchill a já jsme v tomhlenctom jeden s druhým souhlasili. Churchill psal, že internát byl hrozná věc, že mladí lidé by měli být u svejch rodičů a ne někde v nějakym starym hradu, což v Poděbradech byla ta situace. Jiří z Poděbrad v jeho hradu jsme teda študovali nebo snažili se studovat.“

  • Full recordings
  • 1

    Vancouver, Kanada, 28.01.2016

    (audio)
    duration: 01:00:29
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Žij tak, aby se lidi nudili, až umřeš

6148-portrait_former.jpg (historic)
Jan Drábek
photo: Míša Čaňková

Jan Drábek se narodil 5. května 1935 v Praze do rodiny úspěšného advokáta JUDr. Jaroslava Drábka a jeho ženy Jarmily. Mezi rodinné přátele patřili například Ferdinand Peroutka, Prokop Drtina a Vladimír Krajina. Za války se otec Jaroslav Drábek zúčastnil odbojové činnosti a byl vězněn na Pankráci a v Osvětimi. Jan vzpomíná, jak při květnovém povstání jako desetiletý stavěl barikády. Při procesu s K. H. Frankem byl jeho otec jmenován generálním prokurátorem. Jan studoval rok v Poděbradech, ve stejné škole jako Václav Havel a Miloš Forman. V březnu 1948 Drábkovi emigrovali na lyžích do Bavorska a v září téhož roku připluli do New Yorku. Jan sloužil u námořnictva, byl hlasatelem ve Svobodné Evropě, rok studoval v Indii. Usadil se v Kanadě, ale na počátku 90. let se vrátil i s manželkou do Československa a učil angličtinu na ministerstvu zahraničí. Později mu byl nabídnut post československého velvyslance v Keni a pak v Albánii. Rok pracoval jako šéf protokolu. V roce 1998 se definitivně vrátil do Vancouveru a od té doby se věnuje psaní.