Miloslav Douša

„A 21. srpna 1968 – to byly prázdniny – babička mi přišla do ložnice a říká: ,Mirku, vstávej, je válka.´ No, a my jsme s bráchou chodili do Prahy, máma nám teda ustřihala trikolory, tak jsme tam chodili do doby, než... když jsme stáli potom na Palackého náměstí, takhle u průjezdu baráku tam byl obrněnej transportér a najednou ten Rusák takhle začal střílet nad to, tak se na nás sypala omítka. To bylo teda naposledy, kdy nás naši pustili do Prahy, když to tam začalo takhle prostě bejt nebezpečný. To už bylo po, to nebylo jedenadvacátýho. Potom se ty vojska umístily v Hačkách, co je tady za Mezouní a u Vysokýho Újezda, tak jsme večer slyšeli, jak si tam pouští kino a to, tak tam měli takovýto ležení.“

„No, ale tak takhle to dělal [dědeček] až do roku, do převratu, potom ve čtyřicátém osmém roce. A v jedenapadesátém roce ho zabrali. A protože žádný zákon neumožňoval zabrat někoho, kdo měl svých sedm hektarů, zabíralo se nad dvacet hektarů, takzvaní kulaci a podobně, tak komunisti udělali nucený pachty. Vždycky si něco vymysleli, že ten člověk něco neodevzdal nebo že něco provedl. A povinně mu dali pachty do družstva, do JZD. Ještě mu řekli, že tam může dělat teda, ale samozřejmě už to nebylo jeho, ale nevzali mu jenom pozemky, vzali mu úplně všechno, vzali mu veškerý dobytek, veškerou úrodu, kterou měl. A tak vlastně v podstatě ten člověk zůstal úplně bez prostředků, takže protože otec i s maminkou mu pomáhali, když měli hospodářství, takže oba dva museli jít dělat, a protože byli takzvaně jako od kulaků, tak mohli jít jenom do těžkýho průmyslu.“