Květuše Dostálová

* 1937

  • „Osvobodili nás tady Rusové, pamatuji si, byli jsme ve sklepě, bydleli jsme tam naproti nádraží, tady to ještě nestálo a přišel tam Rus do sklepa, to si pamatuji a vidím to jako dneska, krvácela mu ruka, on namočil prst do té krve a napsal na bílou stěnu: ,Osmého máje baterija vygorala.´ Takže to mám takovou vzpomínku. A potom naproti, my jsme bydleli naproti nádraží v takové výškové budově, mělo to asi dvě patra, tam právě zaparkovali auta plná granátů. To byla ruská auta. A jak to začalo bouchat, tak to byly hrozné rány, tak jako teď je to na té Ukrajině. Teď nám to ten barák rozbilo, ale ne úplně. My jsme byli ve sklepě, na nás se sypaly sutiny z komína, protože jsme byli zrovna s postýlkou pod komínem. Takže byl to strach. Každou chvilku se tam chtěli schovat Němci, ale samozřejmě, že je hned obyvatelé toho baráku vypakovávali ven, protože to by nás všechny postříleli."

  • „My jsme tam... maminka nás sbalila, neměla nás kam dát, ona měla rodiče až v tom Hlučíně. Tak nás musela tahat všude s sebou, já měla šest roků, sestra čtyři. Tak jsme přišly, to bylo povolené, ale seděl tam na židli gestapák a poslouchal, co si vykládáme, tak to bylo takové mluvení, měly jsme strach, aby si nás tam také nenechali. A přinesly jsme tatínkovi nějaké ovoce, pamatuji si, že dvě hrušky a sestra, protože byla žrout, jednu hrušku mu hned snědla. Tak jsme jí potom domlouvali, takovému děcku čtyřletému, to se nedalo. Jinak nás hrozně hladil po vlasech, jak jsme šikovné holčičky, to si vzpomínám. Ale my jsme ještě tomu tatínkovi vždy přinesly něco k jídlu, protože tam měli pořád hlad, i v té Olomouci. A to jsme přes dozorce, který se nechal podplatit. Maminka měla bratra v Praze, který prodával boty. Polobotky a takové. Takže vždy popadla nějaké ty boty, co jí poslal a tomu dozorci to, protože o to byla nouze, strčila a on nám potom zařídil, že jsme toho tátu viděly alespoň mávat v okně přes dvůr."

  • „Nebylo vůbec to jižní ovoce. To se stály fronty na pomeranče a na všechno. Toaletní papír také chyběl. Takže to byly takové, celkem tohle... Obchodníci z toho byli úplně zoufalí, že nemohli uspokojit lidi. Lidi šíleli, tvořili hloučky. "

  • Full recordings
  • 1

    Horka nad Moravou, 12.04.2022

    (audio)
    duration: 01:23:42
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Horka nad Moravou, 18.07.2023

    (audio)
    duration: 31:29
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Tatínek se z lágru vrátil v americké uniformě

Květuše Dostálová, 1955
Květuše Dostálová, 1955
photo: archiv pamětnice

Květuše Dostálová (roz. Dýblová) se narodila 20. dubna 1937 v Hlučíně, ale celý život prožila v Horce nad Moravou. Její otec Alois Dýbl byl během druhé světové války zatčen gestapem, sousedka jej totiž udala, že poslouchá ilegální rozhlas. Během domovní prohlídky nacisté také objevili sokolské plakáty a materiály. Byl odsouzený k několika letům do pracovního tábora v Říši. Rodina s ním ztratila kontakt, po válce se ho snažila vyhledat pomocí rozhlasu. Alois Dýbl se nakonec vrátil domů během léta roku 1945. Osvobození Horky prožila Květuše Dostálová se svou sestrou Irenou a maminkou Gertrudou ve sklepě, kde se na ně kvůli probíhajícím bojům a vybuchující munici sypala omítka. Květuše Dostálová se již jako dítě zapojila do tělovýchovné organizace Sokol, jíž později zasvětila celý svůj život. Jako dorostenka se v červnu 1948 zúčastnila XI. všesokolského sletu. Poté, co byl Sokol režimem zakázán, vstoupila do mládežnické organizace Pionýr a v dospělosti vedla pod hlavičkou sportovního oddílu ženy, s nimiž tajně zachovávala sokolské tradice. S manželem Josefem Dostálem vychovali tři děti, Irenu, Marcelu a Josefa. Květuše Dostálová byla v roce 2023 stále členkou Sokola a žila v Horce nad Moravou v domě, který kdysi postavil její otec.