Květa Dostálová

* 1933

  • „Moje teta, která s námi bydlela, sestra mého tatínka, to byla osůbka Klimkovic. Když se svlékla, vypadala jako dítě, ale když jste ji znali normálně, byla to taková menší tlusťoučká paní. Ona totiž pašovala. Protože tatínek byl krejčí a potřeboval materiály, které nebyly u nás k dostání, tak ona odjela do Ostravy, tam koupila látky, krásně si je namotala kolem těla, obtočila provazy a dala na to ty suknice dlouhé. Od jakéhokoliv celního prověřování jí pomáhalo to, že mluvila hantýrkou. Jedno české slovo, jedno německé. To bylo moc pěkné. Ženy na celnici si jen poklepaly na hlavu, samozřejmě ji pokládaly za nenormální. Tímto stylem dovedla pašovat věci tam nebo zpátky. A dobře.“

  • „Potom se rozjeli Češi. Někteří lidé začali rabovat. Tam [v bytech po Němcích] zůstal nábytek. Třeba ve vile Glazarových bylo plno krásných věcí. Viděli jsme některé lidi, jak si nabalili plné vozíky a odsouvají si to pryč. A u nádraží byl barák, kde byli po válce rybáři, ale předtím patřil Němcům, a to bylo skladiště plné nových, nádherných věcí. Jako byste přišli do Kotvy nebo do nějakého velkoskladu. Tam byly i sportovní věci, hudební nástroje. A lidé pronikli i na toto území. A my děcka jsme si hrály kolem. Viděly jsme, že každý si odtamtud něco nese, tak jsme si s Ňuškou [sestrou Marií] šly taky. Domů jsme přinesly dvě kytary, okaríny, harmoniky a ještě něco. Maminka nás hnala...“

  • „Byl krásný den, sluníčko, a najednou jsme slyšeli zvuk těch letadel, která letěla ve výšce deseti kilometrů. Ten zvuk byl takový hrozivý, soustavný... My holky jsme vyletěly nahoru, tam máme další pokoje s okny na sever, a vyklonily jsme se z okna. A protože ve výšce vypadá letadlo jako křížek, dívaly jsme se na ty křížky, letěly v určitých skupinách, a najednou jsme křikly, protože z toho začaly padat takové mušky. To už maminka nejen řvala, ale stáhla nás zpátky, a dostaly jsme asi přes zadek. Byl to nálet, který ovšem nebyl určen Klimkovicím. Rozhodně byly cílem Vítkovice a průmyslová oblast Ostravy. Začalo to padat a byl to takzvaný kobercový nálet, což znamená v jednom zátahu. A když si představíte naše náměstí, tak před ním to začalo padat a vzalo to tak půlku toho náměstí. Ty domy lehly popelem. Strašně moc domů. Zbyly z nich ruiny.“

  • „Cvičili jsme v docela nové sokolovně, která stála a dosud stojí hned proti našemu domu. Některá cvičení se konala na hřišti. Až dodatečně jsme se dověděli, že pozemek na stavbu sokolovny i hřiště byl darován sokolům naším pradědečkem. Sokolská éra byla velice intenzivní a plná čilého ruchu a života. Ano, okolí sokolovny opravdu dennodenně žilo. Všude se rozléhaly zvuky rázných sokolských písní, povely cvičitelů a my jsme se v tom okamžiku cítili velmi důležitě a dospěle. Taky jsme měli svůj nádherný kroj. Byla to kombinace béžové a červené barvy a moc nám to všem slušelo.“

  • „My děti jsme ještě nevnímaly tak dobře to, co se děje kolem nás. Vždyť to přišlo tak náhle a neočekávaně. A tak se stalo tehdy něco vskutku velice absurdního. Právě tehdy byla totiž má sestra ještě s jinými dětmi po vyučování na náměstí, kterým projížděla ta německá vojska. A představte si, že ty děti v tom neviděly nic jiného než zvláštní podívanou a začaly mávat. A co bylo ještě horší. Na druhý den, když ráno přišly děti do školy, na čelní stěně ve třídě nevisel už obraz toho důstojného pana prezidenta, ale nějakého úplně jiného s patkou do čela a knírkem pod nosem. A jako první úkol bylo zhotovit obrázek tohoto nového pána. To byl rozkaz z vyšších míst, který musel být každým učitelem splněn a dodržen. A představte si, že mé sestřičce Ňušce se ten Hitler povedl nejlépe.“

  • „Tam jsme prožívali konec války. Byli jsme tam asi čtrnáct dnů nebo tři týdny v tom sklepě zavření. Měli jsme tam kamna, takový ten káborek, co je, na tom se mohlo vařit, tak jsme tam jedli, vařili, živořili. Voda tam byla, protože vedle byla prádelna, takže se voda tam vyskytovala taky, no, byly to kruté podmínky, ale my děcka jsme z toho měly víceméně takový plezír, takový humor, že nás je tolik pohromadě, každý něco vykládal a bylo veselo.“

  • Full recordings
  • 1

    Klimkovice, 29.11.2019

    (audio)
    duration: 02:18:45
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    Ostrava, 25.08.2020

    (audio)
    duration: 02:08:10
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
  • 3

    Ostrava, 28.08.2020

    (audio)
    duration: 02:06:05
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Během sametové revoluce se lidé k sobě chovali nádherně. Škoda, že to tak není pořád

Květa Dostálová / 50. léta
Květa Dostálová / 50. léta
photo: archiv Květy Dostálové

Květa Dostálová, za svobodna Perníková, se narodila 20. června 1933 v Ostravě. Vyrůstala ve vile v Klimkovicích. Otec měl krejčovskou dílnu, po únoru 1948 byl nucen vstoupit do družstva. Pamatuje život v Klimkovicích po připojení k Sudetům v roce 1938. V srpnu 1944 zažila bombardování Ostravska, při kterém byly silně zasaženy i Klimkovice. Prožila tam osvobozovací boje v dubnu 1945. Vystudovala ruštinu a češtinu na filozofické fakultě v Brně. Provdala se za anglistu a pozdějšího diplomata Iva Dostála. V padesátých letech s ním odjela do Číny, kde pracoval na české ambasádě. V Pekingu vyučovala češtinu. V šedesátých letech manžel působil jako diplomat v Kábulu v Afghánistánu. Byla tam s ním i s dětmi a učila češtinu. V roce 1968 byl muž z Kábulu odvolán kvůli protestu proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Do roku 1989 nesměl pracovat v oboru. Dělal například šéfa montérů ve sklárnách. Pamětnice učila na středních školách v Praze. V listopadu 1989 se studenty podporovala sametovou revoluci.