Ladislav Dosedla

* 1947

  • „Přišel jsem z učiliště k jednomu předákovi. Když mu vedoucí úseku řekl: ‚Honzo, tady máš nového chlapa,‘ tak jsem jenom slyšel: ‚Já nechci takového smrada, já chci chlapa!‘ Ale lidí bylo málo, tak mě musel vzít. Nezajímalo ho, jakou mám kvalifikační třídu. Dostal jsem lopatu a byl jsem pomocníkem havíře. Naštěstí to byla sloj, kde bylo uhlí maximálně tvrdé. Šlo to těžko, bylo to ruční rubání. Dělal jsem s chlapem, který s tou sbíječkou jen tak dloubal. Půl hodiny jsem ležel, než něco nakopal, pak jsem dvakrát hodil lopatou. Pak jsem zase ležel a čekal, až něco nakope. Pořád odpočíval, byl prostě slabý. Tak mu říkám: ‚Nechceš si to na chvíli vyměnit?‘ Celý šťastný souhlasil. Popadnul jsem sbíječku, nechci se vychloubat, ale opravdu jsem měl sílu jak býk, a uhlím jsem ho doslova zavalil. V tu chvíli lezl závalovou uličkou ten předák. Zřejmě se na mě chvíli díval, ale to jsem neviděl, a lezl dál. A když jsme druhý den přišli na šichtu, tak mi říká: ‚Budeš dělat havíře.‘“

  • „Byl jsem v ulici naproti radnici, kde stály tanky obležené studenty. Taky jsem na jeden tank vylezl. A jeden student se Rusa zeptal, co by dělali, kdybychom vytáhli zbraně a šli po nich. Rus se jen podíval na věž [radniční] a říká: ‚Bum a věž by nebyla.‘ Bral jsem to jako humor. Přišli dělat pořádek. Jenže Rusové tvrdili, že přišli na fašisty. Slyšel jsem to na vlastní uši. Prý jsou tady fašisti. Říkal jsem si: ‚Tak přišli a zase odjedou.‘ Nebyli to jen Rusové. Byli tady i Poláci, Rumuni, Maďaři, celá RVHP [Rada vzájemné hospodářské pomoci]. Neměl jsem z toho žádné trauma, ale je fakt, že někteří lidé to brali moc vážně. Když jsem přišel na šichtu, obrovská chodba na Rudém říjnu [důl] byla úplně natřískaná. Říkám si: ‚Co se to děje?‘ Ředitel stál na schodech ke koupelnám, měl mikrofon a začal vykládat, že je to sice nebezpečná situace, ale že by byl rád, kdybychom fárali. Chtěl, abychom to brali, jako že se nic neděje. Byl tam jeden předák, jméno si už nevzpomenu, ale dříve studoval na faráře. Asi měl nějaké problémy, skončil na šachtě a dělal předáka. Ten ředitele doslova vyhnal od mikrofonu: ‚To by se vám líbilo, aby odstřelili věž a my zůstali dole. Nikam! Žádné fárání nebude.‘ Takže se nefáralo. Byla to víceméně stávka. Byl jsem strašně mladý, měl jsem 19 roků. Když nikdo nefáral, tak jsem taky nefáral.“

  • „Netěžilo se, neplnil se plán. Bohužel. Nakonec se rozhodli [šéfové dolu], že to zkusí se mnou. Osádka však byla po třech předchozích předácích rozladěná, všechno brali jako srandu. Nezbývalo mi než přitvrdit. Řekl jsem jim na rovinu: ‚Měsíc. A když to nebude fungovat, končím a jdu z osádky úplně pryč a vy si tady dělejte, co chcete.‘ Nakonec jsem to vydržel až do důchodu, přestože mě několikrát odvolali. Nebyl jsem totiž ve straně [komunistické] a jim to šlo proti srsti. Několikrát mi vyhrožovali, že když nepůjdu mezi ně, zruší mě. Takové řeči jsem slyšel třeba od výrobního náměstka. Bylo mi to jedno. Říkal jsem si: ‚Pro mě za mě si mě zrušte.‘ Párkrát se o to pokusili, ale vydrželo jim to vždycky jen pár hodin. Když se nic nesypalo do vozu, pochopili, že je zle, tak to zase odvolali. A tak šla moje kariéra nahoru až do důchodu, respektive do doby, než se šachta zavřela.“

  • „Byl jsem poslední mužská alternativa z rodiny, která tam [v jednotném zemědělském družstvu – JZD] mohla zůstat. Byl bych tam třeba i rád zůstal, protože zemědělská práce mě celkem bavila. Byl jsem šikovný a oni to věděli, takže mě chtěli. Říkali, ať se jdu čímkoliv vyučit. Dokonce mi nabízeli, že můžu vystudovat na účetního nebo i zootechnika. Ve škole jsem přitom neměl zvláštní výsledky. Sice jsem nikdy nepropadl, ale nestálo to za řeč. Všechno možné mi nabízeli, ale s podmínkou, že po vyučení nebo škole zůstanu v JZD. A to jsem nechtěl. Podal jsem si přihlášku na strojního kováře do Brna do Zbrojovky. Zarazili mi to. Strojního kováře prý nepotřebovali. A v té době byly jen dvě možnosti. Buď jste šel k vojsku, na to byli krátcí, anebo na šachtu. Na to byli taky krátcí. Takže jsem jim vypálil rybník a dodneška toho nelituji.“

  • Full recordings
  • 1

    Ostrava, 14.02.2023

    (audio)
    duration: 02:08:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Ostrava, 23.02.2023

    (audio)
    duration: 02:01:05
    media recorded in project Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Full recordings are available only for logged users.

Podepsat šachtu byla jediná možnost, jak uniknout jezeďákům

Ladislav Dosedla, 1987
Ladislav Dosedla, 1987
photo: Archiv pamětníka

Ladislav Dosedla se narodil 25. prosince 1947 ve Znojmě jako druhé z osmi dětí Jana a Anny Dosedlových. Vyrůstal v sousedních Sedlešovicích. Rodiče tam koupili statek a soukromě hospodařili. Kolem roku 1953 byli nuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Otec strávil tři měsíce ve vězení za to, že zbil komunistického funkcionáře. Ladislav Dosedla se odmítl vyučit pro družstvo, které o něj mělo zájem. Raději podepsal smlouvu s černouhelnou šachtou v Ostravě. Po absolvování hornického učiliště nastoupil v Dole Rudý říjen v Ostravě-Heřmanicích. Když mu bylo asi 25 let, otec spáchal sebevraždu. V podniku Ostravsko-karvinské doly odpracoval 26 let. Na konci 70. let začal dělat směnového a poté hlavního předáka kolektivu v rubání. Po naplnění takzvané prašné expozice a vyřazení na povrch se živil jako masér. V roce 2023 žil v Bruntálu.