Růžena Ďorďová

* 1964

  • „V době po převratu jsem si myslela, že romský lidi přicházejí o práci kvůli tomu, že nechtějí dělat. Říkala jsem si: ,Proč leží doma, proč nehledají práci? Když člověk chce pracovat, práci si najde. Oni jsou lenoši. Chtějí být manželkám za zadkem?’ Měla jsem vůči nim velký předsudky. Ale když jsem sama přišla o zaměstnání a začala hledat práci, pochopila jsem, proč ty lidi jsou doma a neshánějí si zaměstnání. Proč radši jsou doma, než aby chodili od jedný fabriky ke druhý a ptali se na práci. Hned potom, co jsem odešla z Elitky a ona krachla, všechny holky si našly práci u zaměstnavatele, kterej podnikal v nějakých šroubcích a elektrických zařízeních. Ty děvčaty věděly, že jsem na práci dobrá. Jak mě tam viděly, že se jdu ptát, jestli mě nevezmou, všichni vyběhli ven: ,Růžo, ty nastoupíš, my přemluvíme ředitele, ty jsi jedna z nás.’ Vlezli do kanceláře, zaklepali na dveře a utíkali za ředitelem. ,My tady máme kamarádku, která nám zvedne normy, pomůže nám plnit, je velice dobrá.’ Ředitel koukal, že celá dílna je venku, všichni kolem mě. Zahnal je zpátky na dílnu, že si se mnou chce promluvit. Říkám si, tak dobrý. On ke mně přišel a říká: ,Já vám chci říct jedno, paní. Než abych zaměstnal jednu cigošku, radši zaměstnám deset bílejch, který nebudou plnit, jako plníte vy. Na shledanou.’ Pochopila jsem, že nemám šanci. Že můžu bejt sebelepší, ale po převratu víc záleželo na barvě kůže než na tom, jakej je ten člověk. Hrozně moc mě to mrzelo. Šla jsem domů s pláčem. Řekla jsem si, že už se nehnu, že budu jako ostatní. Sednu si na gauč a budu jenom koukat na televizi. Hrozně mě ten pán sebral.“

  • „O tom, jak o nás bojovala, čím si prošla, to jsme poslouchaly dost dlouho. Nejenom, že měla problémy se sociálkou, ale jak to, že si dovolila vůbec ta paní přijet do školy a unést děti ze školy? Jak si to mohla dovolit? Máma potom šla, najala si právníka, nakonec tu sociální pracovnici, která si pro nás přišla, protože zrovna v tu chvíli chyběly děti v tom dětském domově, takže musela zacpat díry, tak tu paní vyhodili ze sociální služby. Máma pokračovala dál. Tím, že tohle dokázala, že to bylo nezákonný, [ta pracovnice] k tomu neměla pravomoc – bojovala dál. Až to došlo k soudu a soud rozhodl, že když nás unesli, že nás musejí z toho dětského domova okamžitě vrátit zpátky. Máma šla i proti policii. Ta sociální pracovnice si najala dva policajty, kteří přijeli za námi do školy a odvezli nás ze školy. Řešila to i se školou, jak mohla škola vydat děti cizímu člověku bez souhlasu rodičů. Částečně to odnesl i ředitel, ale ten na svém postu zůstal.“

  • „Jednou mi sestra hodně onemocněla. Já jsem k ní přišla a říkám: ,Evi, ukliď si skříňku, máš ji rozházenou.’ Ona: ,Ne, Růžo, jsem nemocná, nemůžu.’ Já říkám: ,Ale musíš, jinak to dopadne špatně.’ Chtěla být asi vůči mně odolnější a řekla, že ne. Zůstala ležet. Vtom vešla vychovatelka, říká: ,Růžo, otevři všechny skříňky, chci je vidět.’ Tak jsem je otevřela. Ta sestry byla rozházená. Ona říká: ,Čí to je skříňka?’ – ,Mý sestry.’ A ona: ,A jak to, že nevstává?’ – ,Protože je nemocná.’ Ona k ní přišla, postavila se k tý posteli a řekla rozkazem: ,Vstaň!’ Ségra vstala, podívala se na ni a dostala takovýho facana, že se zatočila dokolečka na jednom místě a pak spadla na zem. Tak jsme ji zvedly a daly zpátky do postele. Mně bylo v tu chvíli hrozně. I když každá jsme byla jiná, vždycky jsme držely spolu. A trvá to dodneška. Když jedna, tak druhá. Ten děcák nám hodně dal a hodně vzal.“

  • „Příjezd do dětskýho domova byl hroznej. Co s náma udělaly ty vychovatelky, na to se jen tak nezapomíná. Hodily nás do koupelny, svlíkněte se do naha. Jak kdybyste nastoupila do koncentračního tábora. Tak jsme se se sestrou schovaly pod umyvadla v tý koupelně, tam jsme byly skrčený. Oni zavolali celý dětský domov, ať se na nás jdou podívat. Jeden za druhým chodili do tý koupelny a všichni stáli kolem nás, prohlíželi si nás, jako bychom byly nějaká zvěř. Pak nám hodili nějaký tepláky a tričko, ať se oblíkneme. Tak jsme se oblíkly. Ostříhali nás dohola. My jsme se se ségrou na sebe dívaly a smály jsme se jedna druhý. Pak jsme šly na oběd. Sestru odvedli jinam, mě taky. Do jiný třídy. Pak jsme se sešly u stolu. Přišel večer, sedmá hodina, a ta jedna vychovatelka byla na děti naštvaná. My jsme se sestrou vždycky, když jsme se na sebe podívaly, pukaly smíchy, jak vypadáme. Po večeři přišla vychovatelka a říká: ,Kdo umí dát nástup? Do prkýnka, nikdo se neumí ozvat?‘ Já jsem se na to přihlásila, dostala jsem nějakou odvahu. Říkala jsem si: ,Nástup, to nic není.‘ Přihlásila jsem se, že to zkusím. Dala jsem všechny nastoupit do řady a odchod do koupelen. Oni mě najednou začali poslouchat. Vychovatelka přišla a říká: ,Ode dneška seš velitelkou té a té skupiny.‘ Vykulila jsem oči. Ona říkala: ,Nikdo tady není schopnej, tak aspoň ty.‘ Nevěděla jsem, co to znamená, co to má bejt. Ale vlastně jsem byla jejich pomocníkem. Když vychovatelky chtěly bejt o samotě, dát si kafíčko, v klidu si pokecat, nechtěly nás vůbec vidět, od toho jsem tam byla já, abych dělala dozor nad ostatními, aby byli všichni v klidu. V tomhle jsem jim byla nápomocná.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 19.01.2022

    (audio)
    duration: 02:15:31
    media recorded in project Příběhy 20. století TV
Full recordings are available only for logged users.

Ještě jednou promluvíš romsky a poznáš, co je děcák

Svatební fotografie Růženy Ďorďové (1992)
Svatební fotografie Růženy Ďorďové (1992)
photo: archiv pamětnice

Růžena Ďorďová se narodila jako Růžena Kotlárová 17. července 1964 v Litoměřicích. Její otec Ľudovít Kotlár pocházel z rodiny kočovných romských řemeslníků z východního Slovenska, matka Alžběta v dětství osiřela a byla vychovávána na obecní útraty. Prarodiče a rodiče se přistěhovali do Čech začátkem padesátých let. Růžena v dětství vyrůstala v obci Straškov na Litoměřicku. Její otec záhy zemřel a matka vychovávala sedm dětí sama. Na začátku základní školy byly Růžena a její sestra Eva z rodiny protiprávně odebrány a umístěny v dětském domově v Krupce u Teplic, kde strávily dva roky. Jejich matka, přestože sama neuměla číst ani psát, si najala právníka a soudně se domohla jejich navrácení i potrestání osob, které za odebrání dětí nesly zodpovědnost. V roce 1975 se s dětmi přestěhovala na panelové sídliště v Roudnici nad Labem. Po dokončení základní školy se pamětnice vyučila pletařkou v Elite Varnsdorf. Chtěla pokračovat ve studiu na střední ekonomické škole, její matka s tím však nesouhlasila. Až do devadesátých let proto pracovala v Elite Varnsdorf, kde také potkala svého muže, Vladimíra Ďordě. V roce 1989 se jí narodil syn Patrik. V devadesátých letech továrna zkrachovala a Růžena Ďorďová pochopila, že jako Romka čelí na pracovním trhu těžko překonatelné rasové diskriminaci. Když se ucházela o práci v továrně, zaměstnavatel ji odmítl a jako důvod uvedl právě její romský původ. Prostřednictvím pracovního úřadu si ale udělala rekvalifikační kurz a stala se terénní pracovnicí v sociálních službách ve Šluknovském výběžku. Nyní pracuje pro Azylový dům sv. Terezie v pražském Karlíně a pro Domov na půl cesty Maják pro děti opouštějící dětské domovy a diagnostické ústavy. Založila také spolek Schola Fidentiae – Škola s(ebe)vědomí, jehož vedení v roce 2022 předala Tereze Štěpkové.