The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Dolejší (* 1933)

• narozen 10. května 1933

• v květnu 1953 jeho sestru vyloučili ze studia kvůli posudku, který přišel z obce

• na podzim 1953 narukoval na vojnu k PTP nedaleko Karlových Varů

• jeho rodinu dotlačili v roce 1958 ke vstupu do družstva a sám Josef Dolejší tam po vojně začal pracovat

• očerňující posudky komplikovaly dětem Josefa Dolejšího studium ještě v osmdesátých letech

• až do důchodu pracoval ve zdejším zemědělském družstvu jako zootechnik

Kolektivizace vzala rodině Josefa Dolejšího (*1933) rozsáhlé hospodářství, otec byl vyhlášen venkovským boháčem a dotlačen do družstva. Sestra vyhozena ze studií. On sám v padesátých letech narukoval k PTP a lámal kámen v lomu. Padesátými léty ovšem příkoří neskončila. Z politických důvodů nechtěli na gymnázium přijmout ještě jeho dceru a obec se snažila z jeho majetku ukrojit další a další pozemky těsně před rokem 1989. 

Veselý Žďár je obec nedaleko Havlíčkova Brodu a někdy to vypadá, jako by se jí velké dějiny vyhýbaly. Armády se vždy proženou o tři kilometry východněji po hlavní silnici, bomby padají do údolí západně od Žďáru, kde vede železnice spojující Prahu a Brno. Žádné kouzlo však tuhle vesnici na větrném vršku nechrání před dějinami každodenními, v nichž se udávají sousedé, znárodňují se polnosti a děti se vyhazují ze škol kvůli majetku svých rodičů. Právě takový je příběh Josefa Dolejšího, který se narodil 10. května 1933 ve Veselém Žďáře. 

Rozparcelovaná humna

Dvě bělavé budovy nedaleko veseložďárské návsi jsou obklopené zahradou a rozsáhlým sadem. Nechybělo ale mnoho a místo ovocných stromů tu byla silnice a kolem ní řada domů na malých parcelách. Národní výbor ve Veselém Žďáře začal v osmdesátých letech 20. století tlačit na rodinu Josefa Dolejšího, aby jim pozemky přiléhající k rodinnému statku za pakatel přenechala. 

„Byla schůze ještě na Národním výboru a já jsem tehdy říkal: sebrali jste nám pole za barákem za tři koruny metr čtvereční a teď jste si tam namalovali celý humna a udělali z toho asi třicet parcel,“ vzpomíná Josef Dolejší, jak rodina byla v osmdesátých letech donucena obci za absurdně nízkou cenu prodat pole. To bylo vzápětí jako stavební pozemek prodáno dál za několikanásobek. „Já jsem říkal: ‘Co budou mít naše děti?‘. Aby mě obměkčili nebo co, tak mi řekli: ‚No tak vám necháme tady tu zahradu dole pod barákem. Ale humna, ty celé rozparcelujeme‘. A přes zahradu měla jít cesta. Kdyby přišla ta revoluce o rok dýl, tak už to vlastně bylo vyvlastněné a už bychom jen bojovali a museli žádat zpátky.“

Humna stihla obec vykolíkovat, pan Dolejší s hořkým smíchem vzpomíná, jak na kovové kolíky narážel ještě hodnou chvíli po revoluci. Jednou si o ně dokonce rozlámal sekačku. 

Horší to bylo se zmíněným polem, které rodina Dolejších byla nucena odprodat o několik let dřív za 30 haléřů za metr a další část pak za tři koruny za metr. Na místě rychle vyrostly domy a stojí tam dodnes. 

Tisíc stromů vyklučených

Bezpráví v osmdesátých letech však bylo jen dozvukem toho, co se rodině Dolejších dělo v letech padesátých. Přišli o rozsáhlé polnosti, zemědělské stroje a všechny lesy. Do svého lesa ani nemohli jít pro dřevo na topení. „Když jsme si uřízli jeden modřín, tak na nás přišel policajt, a kde máme ten strom, co jsme ukradli. Někdo nás udal,“ popisuje Josef Dolejší tehdejší realitu. Nouzí o dřevo však nakonec netrpěli, protože družstvo rozoralo všechny meze na jejich polnostech a stovky stromů, které vysázel otec pana Dolejšího, byly vyorány a vyvezeny k Dolejším na dvůr. 

„Nevím, kolik bylo těch stromů celkem, ale děda [otec pana Dolejšího], to spočítal na tisíc stromů včetně tady zahrady a humen. Tady v humnách stromy byly nejdýl, ale venku, tam se to kácelo šmahem. I ostatním lidem,“ líčí Josef Dolejší. Tisíc stromů nebude číslo nadnesené, jeho otec byl totiž vyhlášený sadař, sázel po okolí opravdu ve velkém a zakládal si na tom. V polích pod veseložďárskou samotou Pelestrov byla třeba jeho švestková alej, další úvozní cesty a polňačky lemovaly jabloňové stromy či hrušně. Josef Dolejší starší stromy i šlechtil, jeho jméno je spojováno s regionální odrůdou zvanou Žďárské červené či také Žďárské úrodné: pojmenované je právě po Veselém Žďáře. 

Dolejších pole s ovocnými alejemi byla rozorána poté, co byla rodina dotlačena vstoupit do družstva. „Byl velký tlak a jezdili sem z fabrik a dávali schůze zemědělcům a přesvědčovali furt pryč. Musely se plnit všechny dodávky, a to hlavně včas, nikdo si nesměl dovolit něco nějak zanedbat,“ popisuje Josef Dolejší situaci, kdy největší sedlák z obce onemocněl a jeho hospodářství hned rozdělili dalším velkým zemědělcům do péče. „Nařídili, že se to musí hnedka oset a hospodařit na tým. Tak jsem jezdil s koňma a to velké pole, co nám přidělili, že musí být do několika dnů zvoraný a zasetý. Vím, že to bylo takový nekonečný. A chtěli hnedka z toho i sklizeň a dusili tím všechny ty větší zemědělce, že to nemohli stačit všechno udělat.“

Tlak na větší zemědělce ve Veselém Žďáře se během padesátých let stupňoval, někteří začali povolovat a do družstva vstoupili. „Otec, protože byl přední zemědělec, tak na něj byl tlak největší. Soused, který byl kamarádem dědy [otce pana Dolejšího] a byl to újezdní tajemník, který jezdil někam jinam zakládat družstvo, tátovi řekl: ‚Hele, Pepíku, nedá se nic dělat, vstup do družstva, jinak tě vystěhujou.‘ Děda celý svoje úsilí věnoval hospodářství a teď, aby ho vystěhovali. Tak to podepsal,“ vzpomíná Josef Dolejší na události roku 1958.

Pro rodinu Dolejších byl vstup do družstva ještě nevýhodnější než pro jiné, neboť byl Josef Dolejší starší vyhlášen venkovským boháčem. „Byla tady skupina soudruhů, který stanovili vesnický boháče. To, že děda byl stanovený vesnickým boháčem, znamenalo, že z vnesenýho majetku nepropadalo 20% družstvu. Když byl vesnickým boháčem, tak propadalo 90 procent. To znamená, co tam vnes: majetek, stroje, koně, prasata, všecko, tak 90 procent šlo do nedělitelného fondu,“ hořce popisuje Josef Dolejší, jak byl otec nejprve venkovským boháčem vyhlášen a po čase mu tento „titul“ zase odebrali. 

Dolejší byl jediným hospodářem, který byl za venkovského boháče ve Veselém Žďáře označen. A to rozhodně neměl největší výměru polí. „My jsme neměli tolik, neměli jsme ani patnáct hektarů. To bylo všechno v tom, že děda měl ten barák. Kdyby měl starou doškovou chalupu, tak rozhodně boháč nebyl,“ hodnotí motivy jeho syn.

Vyhozena v posledním ročníku

Padesátá léta znamenala taky vyloučení sestry Josefa Dolejšího ze studií na Vysoké škole zemědělské v Praze. „Oni ji jednoduše posledním rokem na vysoké škole vyhodili, takže musela jít manuálně dělat,“ vzpomíná pamětník na rok 1953. „Vím, že chodila v Praze do nějaké sodovkárny.“ Sestru po nějaké době ke studiu znovu přijali, neboť se „osvědčila“. Podařilo se jí i nahlédnout do posudku, který za vyhozením stál, jeho autorem byl člověk ze sousední Lučice. „Jeho rodina nám škodila ještě dlouho. Když se naše dcera Milena hlásila v roce 1972 do gymnázia, tak ji nevzali, i když udělala zkoušky. V novinách pak přitom psali, že mají nenaplněné stavy. Pomohl nám až školní inspektor, který pro něco přišel do drůbežárny, kde jsem tehdy pracoval a vyprávěl jsem mu, co se stalo.“

Vyhozením sestry Josefa Dolejšího ale nepřízeň roku 1953 nekončila. On sám tehdy narukoval k PTP. „Bylo to ve Stružný, kousek od Karlových Varů. Pak v Litoměřicích a Doupově. Třeba jsme lámali kámen v lomě, pak jsme stavěli pozorovatelny pro vojenské cvičení, pak jsme dělali nějaké tyhle bunkry protiatomové i jsme byli nasazení taky jednou při povodních na Sokolovsku,“ jmenuje Josef Dolejší, „1953 - to byl takový přelomový rok. Ty, co šli přede mnou, ty dva, tři roky, tak ty ještě chodili do dolů. Já jsem už do dolů nemusel.“

Po návratu z vojny nastoupil Josef Dolejší do družstva, kde se vypracoval na zootechnika. Rodiny někdejších sedláků celkem rychle přijali myšlenku družstva za svou. Pan Dolejší to vysvětluje tak, že dobytek nemůže zůstat hladový a pole neobdělaná. „Usnesli jsme se, že každý člen odpracuje 150 hodin na adaptaci kravína zdarma. A tak se zabrala největší stodola a udělal se z toho kravín na sedmdesát krav,“ popisuje pamětník začátky žďárského družstva, kdy se krávy z jednotlivých domácností odvedly na jedno místo. „To už brali lidi jako úspěch, ne jako trest.“

Prohlídky a krádeže

Padesátá a šedesátá léta nicméně neznamenala jen spolupráci ve družstvu, ale taky třeba domovní prohlídky. „Přišli zkontrolovat, jestli se dodaly všechny věci, jestli tady nikdo nenechal zásoby něčeho. A speciálně k nám přišli. Babi [myšleno matka pamětníka], tak ta jim řekla, ať jí políbí. Oni teda všechno prohledali, akorát sebrali nějakou látku, co měla na kabát. Jenže ona měla papír, že to koupila od nějakého Bartáka. No a ztratily se hodinky, ztratila se dědově pistole a nějaké peníze se ztratily. Děda to reklamoval, ale nikam to nevedlo,“ jmenuje Josef Dolejší ztráty po prohlídce v roce 1966. „Pak dělali ještě jednou prohlídku, že máme něco, co jsme neodevzdali: obilí nebo tak něco. My jsme měli ve špajzce mošt ve flaškách od oleje. Chtěli nás obvinit, že máme flašky plné oleje, a on to byl mošt.“

S krádežemi měli Dolejší zkušenosti už z konce války. Motorku otce Josefa Dolejšího tehdy ukradl sovětský voják- jeden z mála, kteří se ve Veselém Žďáře objevili. „Nějaký kapitán sovětský ji jednoduše sebral a děda [rozuměj otec] se k ní nemohl zpátky dostat. Až teda šel na nějaké velitelství a tam se dožadoval a pak velitel nařídil tomu kapitánovi, že mu musel motorku vrátit.“

Další spory o majetek kvůli politice rodinu Dolejších čekaly, když sestra Josefa Dolejšího emigrovala v roce 1965 do Švýcarska a oni pak z jejího bytu na základě účtenek získali alespoň nábytek. Josef Dolejší a jeho žena Anežka emigraci nikdy nezvažovali- jsou to lidé vázaní na půdu a místo. A to i přesto, že třeba v roce 1968 mohli tušit, že armády Varšavské smlouvy mohou do Česka vtrhnout. „My jsme jeli z dovolené u moře a v Maďarsku nám bylo divné, že tam jsou tanky a vojsko. Tak jsme řekli, co tady mají. V Maďarsku už byli narychtovaný vojáci,“ popisuje pamětník, co viděli několik dní před srpnovou invazí. 

Díky práci v družstvu se nakonec Josefu Dolejšímu podařilo dostudovat zemědělský obor s maturitou, stejně tak jeho ženě. Dokonce se čas od času dostali na dovolenou do zahraničí. Navštívili i sestru v emigraci. Děti ovšem musely zůstat doma coby rukojmí. 

Po roce 1989 Dolejší získali zpět lesy a některé pozemky. Členy družstva jsou dodnes a ono existuje v transformované podobě. „Většina lidí tehdy zůstala. Podíl si vzalo jen pár a ti šli podnikat,“ vypráví Josef Dolejší krátce před vánočními svátky v kuchyni rodinného statku. Venku padá první sníh a snáší se na větve stromů, které ještě před kolektivizací sázel jeho otec. Tohoto pamětníka je výjimečné zastihnout doma. Většinu roku tráví prací na zahradě, kterou mu ještě zdravotní stav devadesátníka dovolí.