Meir Lubor Dohnal

* 1938

  • „Karol Sidon to přede mnou zatajil, když se to peklo, měl starost o mou rodinu. Potom jsme to napravili a podepsali Chartu s manželkou oba. My jsme byli kamarádi s Vlastou Třešňákem, Andrejem Stankovičem, byli jsme parta, která k sobě patřila, třeba s Ivanem Jirousem jsem nekamarádil, ale znali jsme se. Manželka chtěla odjet za každou cenu, a mně se nechtělo. Jednu chvíli jsme uvažovali, že pojede s dcerou a já potom někdy za nimi, možná. A pak mi došlo, že to je úplná kravina. Se Sidonem jsme ráno obíhali banky, abych to stačil, a honil jsem tu svoji ženu s dcerou na Wilsoňáku. Se Sidonem jsme doběhli na jiné nástupiště. Viděli jsme je přes koleje a ten vlak byl připraven k odjezdu. Takže jsem to musel podběhnout a skočit do téměř rozjetého vlaku. Takhle jsem se dostal do emigrace.“

  • „I když tehdy v roce 1978 akce Asanace ještě neběžela, tak de facto v principu už asi ano. Protože, a nebyli jsme sami, my jsme dostali na takovou rutinní každoroční a bez jakékoli naděje na úspěch odevzdávanou žádost o výjezdní doložku, jak se to tehdy dělalo, o dovolenou v Řecku v tomto případě, tak jsme najednou tu výjezdní doložku dostali, i pro dceru – to přece tehdy nikdy žádná rodina nedostala celá. Rozhodovali jsme se a nakonec to vypadalo tak, že já tady zůstanu a žena s dcerou odjedou. Protože mě nezavřeli, výslechy se neprotahovaly a často ani nebyly, to byla asi taková policejní rutina a myslím, že nebyla ani závislá na podpisu Charty. My jsme o těch svých plánech nechtěli nikomu říct. Ani rodičům mé ženy, nepodezírali jsme je, že by nás práskli fízlům, ale oni by měli na rozdíl od nás strašlivou starost o svoji nebohou vnučku. Ani těm jsme to neřekli a řekli to jen dvěma přátelům z různých okruhů, kteří nám mohli eventuálně pomoct. Po devadesátém roce jsem zjistil, že oba byli agenty Státní bezpečnosti.“

  • „Strašně se to lepší. Když jsem po dvanácti letech přišel do Prahy poprvé, v tom roce devadesát jedna, tak to byly dva světy. Dnes už je nikdo nerozezná, dávno to splynulo. Generaci mých studentů by to znělo jako nějaká z prstu vycucaná povídačka. Ale tehdy to tak bylo a nebylo to jen tím, jak se lidé oblékali a špínou na ulicích a všude a jak to bylo šedivý. Bylo to hlavně v chování, v takové melancholické nasranosti, kterou v nás ten bolševik vypěstoval, v podezíravosti, v tom, že většinou člověk něco jiného říkal a něco jiného si myslel. Tohle jsou věci, které ten Bavorák neměl zapotřebí a byl na tom v tu chvíli lépe.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 05.03.2015

    (audio)
    duration: 02:08:47
  • 2

    v bytě Lubora Dohnala (Praha 1), 15.11.2017

    (audio)
    duration: 01:13:09
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 3

    Praha, 18.03.2018

    (audio)
    duration: 01:31:05
Full recordings are available only for logged users.

Něco důležitého vždy zůstane stranou, to je dobře. Nechme to být, takový je život

Lubor Dohnal
Lubor Dohnal
photo: http://www.zlatasedesata.cz/profil/lubor-dohnal/

Lubomír Dohnal se narodil 27. května 1938 v Praze v nábožensky smíšeném manželství. Maminka byla židovského původu a zemřela ve vyhlazovacím táboře Sobibor a s ní i většina její rodiny. Otec musel odejít z učitelského místa a nastoupit na nucené práce. Od šesti let nosil Lubomír žlutou hvězdu a začal mu také hrozit transport. Aby unikl z dohledu úřadů, odešel k rodině posluhovačky Marie na jižní Moravu. Do školy začal chodit až po válce v Roztokách u Prahy, kde od března 1945 bydlel u své babičky. Hodně četl. S otcem a jeho novou rodinou si nerozuměl a tak využil první příležitosti dostat se z domova. Hned po maturitě v roce 1955 se přihlásil na vojenské učiliště. Říká o sobě, že byl vzdorný kverulant, ale bez politického podtextu. Odmítavý postoj ke komunistickému režimu v něm postupně uzrál na konci padesátých let. Vystřídal několik zaměstnání a v roce 1961 se dostal na katedru dramaturgie a scenáristiky Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze. Spolupracoval s Elo Havettou, Jurajem Jakubiskem, Jurajem Herzem a dalšími. V sedmdesátých letech mohl pracovat ve svém oboru jen výjimečně a vykonával různé dělnické profese. Začal chodit do Staronové synagogy v Praze. Netajil se silnou deziluzí ze společenských poměrů. Pravidelně se setkával se šikanou ze strany Státní bezpečnosti. V roce 1977 podepsal i s manželkou Blankou Chartu a následujícího roku s dcerou odjeli bez jakéhokoli připraveného zázemí do Vídně. Usadili se v Mnichově. Živil se jako scenárista, režisér a dramaturg a spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa. Věnoval se především tématům spjatým s židovstvím a se sudetskými Němci. V devadesátých letech začal učit na FAMU. Od roku 2002 vedl katedru dramaturgie a scenáristiky a trvale se usadil v Praze.