Mgr. Václav Diviš

„Všichni povstali a zpíval se chorál Svatý Václave. Hrály varhany. Chorál dozněl a [vystoupil] první a hlavní řečník, pan ministr, doktor Josef Plojhar. Musím říct, že uměl mluvit. Mluvil spatra čtyři hodiny o tom, jakou cestu jsme ušli jako společnost, jak je to správný řád a takové ty řeči. A že my jsme se vlastně připojili k tomuto proudu, jak je to vlastně sociálně správné. Vyjmenoval všechny ty přednosti zdravotnictví, když stál v [jeho] čele… A tak dále. Rozebíral tu, - řekl bych, církevně politickou situaci a tak, - prostě si to vychválil a trvalo to čtyři hodiny. Pak byl velký aplaus. A já [si říkal], jak je možné, že ti kněží, - vždyť jsou přece inteligentní, - tomu tak tleskají… No, ale bylo to tak. Pak byl oběd, samozřejmě výborný. Už ani nevím, jestli to byla svíčková... Prostě dobrý oběd a zákusek. Pak byla pauza a v té pauze se chodilo v tom foyer. Já jsem si došel na toaletu a teď vidím, jak můj spolužák Tonda Kolář tam stojí s nějakým páterem v černém a baví se s ním. Myslel jsem si, že je to nějaký jeho dobrý známý. Tak jsem přišel blíž a on [nás] hned oslovil slovensky: ‚Tak ako, chlapci, ako sa vám to páčí?' Tak zase… Mluviti stříbro, mlčeti zlato v té době… Ale tak jsem povídal: ‚No, mám-li být upřímný, tak krom toho chorálu Svatý Václave a toho výborného oběda to stálo za hovno.'“

„Přišel jsem asi do šesté třídy, no a celá třída, – ač Písek, to bylo komunistické město, - tak to byly [samé] bílé košilky, rudé šátky. My jsme tam byli asi tři bez rudých šátků. Seděl jsem v první nebo druhé lavici, já už teď nevím, a soudružka učitelka Böhmová říkala: ‚Chlapče, pročpak nejsi v Pionýru? Takový šikovný žák…' A já jsem byl vždycky z domova zvyklý říkat věci popravdě, tak jsem říkal: ‚Já nejsem v Pionýru, protože nechci být komunista.' [A ona povídala:] ‚Ale ne, pionýr je vzorný žák, dobře se učí, pomáhá spolužákům, víš?' Tak mi to takhle vysvětlovala. Nicméně já jsem říkal: ‚Nechci být pionýr, protože nechci být svazák a nechci být komunista!' Takže skončilo vyučování, první den, velmi krátce, a hned mě třídní, soudružka učitelka Böhmová, vedla do ředitelny: 'Tak pověz, chlapče, tady soudruhu řediteli, co jsi říkal.' Tak jsem věděl, že to bylo špatně, že jsem to asi říkat neměl. Bylo to takové mé první poučení. Tak jsem to zopakoval. Pan ředitel jenom pokýval hlavou a měl jsem to potom ve svých papírech s poznámkou: jenom do JZD.“