Antonín Klaret Dabrowski

* 1955

  • „Za mnou přišli taky estébáci, když jsem jezdil se sanitkou. Nechali si mě zavolat na osobní oddělení a tam do mě hustil jeden ten estébák a žádal o spolupráci. To bylo ještě tak, že můj jeden bratranec lítal na větroních a utekl do Německa a v Německu zůstal. A oni začali přes toho bratrance. Že vědí, že mám bratrance v Německu, a jestli s ním mám spojení. Já jsem říkal: ,Vůbec, my jsme se nestýkali ani předtím, když byl tady. A když odjel, tak už se vůbec nestýkáme.‘ Ale že bych jim mohl pomoct ho získat zpátky. Že by mu nic neudělali, ale že to je takový nerozum, že tam šel, a aby se vrátil. A abych jim podepsal spolupráci na tom. ,Nemusíte hned, přijďte příště, domluvíme se v kavárně Elektra.‘ No a tehdy byl u nás, v nemocnici pracoval, doktor Drgáč, a ten – jsem věděl, že má podmínku za to, že jako voják přivedl na ošetřovnu kněze za nemocným vojákem. Policajt mi řekl, ten tajný: ,Nikomu o tom neříkejte, že jsme se tady setkali.‘ No a tomu doktorovi jsem to řekl, samozřejmě. A on říkal: ,Nikam nechoď na žádné setkání!‘ A mně to bylo takové hloupé, já jsem byl zvyklý, že když někomu něco slíbím, že to vždycky dodržím. ,Vykašli se na něj, on to má ve své pracovní době, on si to napíše jako splněný úkol, a ty tam budeš chodit ve svém osobním volnu a najednou si zkomplikuješ život.‘ Tak jsem tam nešel a on mi potom asi za dva dny volal a říkal: ,Že vy jste o tom s někým mluvil?‘ A já jsem říkal: ,Ano, ale s vámi už mluvit nechci.‘ A tím to skončilo. A proto jsem se nedostal asi na žádné ty seznamy spolupracovníků. Protože oni to dělali tak šikovně, že tam to vůbec nevypadalo, že to by bylo proti někomu, ale že by chtěli, abych pomohl toho bratrance přivést.“

  • „A hodně bratří po celé republice pozavírali. Celé naše definitorium bylo tehdy ve vězení. A za mnou tehdy jezdil z východního Německa páter Michael Pabel, františkán. On potom odešel od františkánů, později, až se to spojilo – západní a východní Německo, ale v tu dobu byl u nás a říkal, že má dobrého známého německého velvyslance, západoněmeckého, že jeho manželka je terciářka, abychom mu dali nějak vědět, co se děje. No, a domluvil mi schůzku s ním, u katedrály svatého Víta. Tak jsem tam přišel, a teď jsme chodili kolem katedrály, no a domlouvali jsme, že teda on se bude snažit udělat všecko pro to, aby se ti bratři dostali z vězení ven, a kdyby se nějaký dostal ven, tak ať mu pošlu pohled. Když pustí jednoho z vězení, ať napíšu pohled z jednodenního zájezdu, když dva, tak z dvoudenního zájezdu atd. No a oni potom pustili všechny naráz, najednou. Tak jsem volal na velvyslanectví. Tam to vzal nějaký člověk a já jsem mu říkal, že bych potřeboval mluvit s panem…, už jsem zapomněl, jak se jmenoval, s tím velvyslancem. A on mi říkal: ,Mit dem Botschafter?‘ Já říkal: ,Ano, no, no.‘ Tak mi ho dal a já jsem říkal: ,Já jsem na zájezdu mnoha mnohadenním.‘ A on říkal: ,Já už vím.‘ No a tak tím to skončilo. A bratři se dostali ven a pak už byly jenom takové domovní prohlídky, ale už to nebylo tak zlé.“

  • „Já jsem napsal odvolání na ministerstvo kultury a z ministerstva kultury mi zase napsali, že nesplňuji všechny podmínky. Tak jsem jel do Prahy, chtěl jsem jít osobně tam za nimi, a oni mně řekli tehdy, že jsem nebyl na vojně ani v SSM. Tak já říkám: ,No dobře, vždyť jdu na teologii, tak přece nepůjdu do SSM.‘ ,No to je váš problém.‘ Tak jsem šel za kardinálem Tomáškem. A kardinál Tomášek mě přijal velice laskavě. Hned si pustil rádio, aby nás tam někdo neodposlouchával, a říkal mi, že on s tím asi moc nenadělá, ale ať ještě napíšu odvolání na prezidentskou kancelář. Tak jsem ho poslechl. On mi dal plno knížek, růženců z Křesťanské akademie, co měl právě z Říma. Tak na tu návštěvu taky rád vzpomínám, to bylo takové srdečné a milé. No, napsal jsem na prezidentskou kancelář a oni mi odepsali, že podle příslušnosti, nebo jak se tomu říká – kompetence, moji stížnost poslali na ministerstvo kultury a z ministerstva kultury mi odpověděli, že mi už odpověděli. Takže to zůstalo takhle naslepo. No a tak mi ten bratranec v Polsku, když jsme tam jeli, poradil: ,Tak můžeš být u františkánů.‘ A já jsem říkal: ,No, ale já bych nechtěl jenom studovat u františkánů, já jsem dokonce měl v plánu, že když vystuduju, tak bych potom k františkánům šel.‘ A on říkal: ,No to můžeš jít hned, ale nemusíš, můžeš tam jenom studovat.‘ ‚No to já bych raději rovnou šel.‘ Tak jsem potom jel do toho Liberce. V Liberci mi řekl: ,Ano, můžeš k nám nastoupit,‘ otec Bárta. O něm jsem věděl, že byl 16 roků v kriminále, a tak jsem si říkal: ,To je fajn, to aspoň vím, že on to nedělá pro nějakou kariéru nebo pro nějakou slávu. A tak bude na něho asi spolehnutí.“

  • Full recordings
  • 1

    Uherské Hradiště, 07.02.2022

    (audio)
    duration: 02:20:17
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Uherské Hradiště, 29.06.2022

    (audio)
    duration: 01:11:22
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Hledejme, co je věčné

Antonín K. Dabrowski na pouti ve Lvově, 1989
Antonín K. Dabrowski na pouti ve Lvově, 1989
photo: Archiv Menších bratří - františkánů

Antonín Klaret Dabrowski se narodil v Ostravě, 13. června 1955, rodičům Ferdinandovi a Anně Dabrowským. Jeho život od počátku formovala přátelství, která rodina udržovala s kněžími a řeholními sestrami. Po absolutoriu gymnázia si podal přihlášku na bohosloví. Ta zůstala bez odpovědi a na odvolání obdržel doporučení, aby šel nejprve na vojnu. Když mu studium nebylo umožněno ani po vojně, oslovil františkány, kteří organizovali studia ilegálně. V roce 1978 vstoupil do františkánského řádu, kde pod řeholním jménem Klaret započal studia. Jako člen ilegální komunity zažíval domovní prohlídky, zabavování věcí a podobné aktivity iniciované StB. Intervence u západoněmeckého velvyslance, kterou podnikl v roce 1983, napomohla k propuštění spolubratří zadržených StB v rámci akce Vír. Kněžské svěcení přijal v utajení, v roce 1986, z rukou biskupa Petera Dubovského. Přelomovou událostí v jeho životě byla účast na svatořečení Anežky Přemyslovny v roce 1989. Po příjezdu z Říma mohl poprvé veřejně obléct řeholní hábit. Od roku 1990 působil v komunitách v Liberci, v Praze u Panny Marie Sněžné, v Moravské Třebové a Uherském Hradišti, kde v současnosti vykonává službu nemocničního kaplana (2022).