The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Polyxena Czerninová (* 1941)

• narozena 28. dubna 1941 v Křimicích

• pochází ze šlechtického rodu Lobkowiczů

• v roce 1948 byl zámek v Křimicích znárodněn

• roku 1951 rodina vystěhována do pivovaru

• maturovala na jedenáctiletce

• nedostala doporučení studovat vysokou školu

• roku 1961 se provdala za Děpolda Czernina, vychovali pět dětí

• v srpnu roku 1968 rodina pobývala v Rakousku

• v roce 1969 se vrátili ze Švýcarska do Československa

• roku 1991 se přestěhovala na restituovaný zámek v Dymokurech

Polyxena Czerninová se narodila do šlechtické rodiny Lobkowiczů a rané dětství prožila na zámku v Křimicích. Po roce 1948 se však jejich rodina stala přirozeným nepřítelem v očích komunistického režimu. Přišli o rodový majetek a otec musel pracovat jako cestář. Přesto si Polyxena Czerninová nestěžovala, přivedla na svět pět dětí a žila svůj život s vírou v Boha. 

Přece se nemůžu stavět na hlavu

Polyxena Czerninová se narodila 28. dubna 1941 rodičům Gabriele, rozené Kerssenbrockové, a Jaroslavu Lobkowiczovi v Praze, jejím šlechtickým titulem bylo označení princezna. Byla nejstarší z pěti sourozenců, měla tři bratry a sestru, o děti se starala maminka, vyrůstaly v Křimicích u Plzně. Tatínek byl z 12 dětí, stal se inženýrem zemědělství a vedl zámecké hospodářství, které za okupace přešlo pod nucenou německou správu. Po válce trvalo jen tři roky, než nově nastupující komunistický režim zámek v roce 1948 znárodnil. Téhož roku malá Polyxena nastoupila do malotřídky v Křimicích, ale nesetkala se tam s žádnou nenávistí, podle ní se obyvatelé vesnice chovali k rodině přívětivě. „Lidi se ptali, co tomu říká starý pán. Ale dědeček říkal: ‘Přece se nemůžu stavět na hlavu,’“ vypráví pamětnice o nezlomném duchu. 

Rodina ještě mohla žít na zámku a otec zůstal správcem hospodářství, ale roku 1951 je vystěhovali do bývalého pivovaru Lobkowiczů, kde bydleli i s dědečkem Jaroslavem Lobkowiczem a dalšími příbuznými. Otec musel začít pracovat jako cestář, k tomu pamětnice dodává: „Pracoval na té silnici, která vede z Chebu do Plzně. Tam jezdilo dost cizinců a on jim bravurně radil ve francouzštině, když se na něco ptali. Takže existuje taková hezká historka, že někdo zastavil, tatínek jim odpověděl francouzsky a oni potom říkali: ‚V těch Čechách jsou tak vzdělaní, dokonce i cestáři umí několika jazyky.’“

Polyxena Czerninová říká, že otec, dědeček i strýcové byli několik měsíců po komunistickém převratu drženi ve vězení, ale detaily si nevybavuje. Přesto si rodiče na těžký úděl nestěžovali, nechtěli svým dětem dělat starosti a držela je živá víra v Boha. Tatínek se ovšem z těžké práce roznemohl a musel se léčit s tuberkulózou v Tatranské Poliance, poté pracoval v podniku Kniha. 

Polyxena Czerninová dostudovala jedenáctiletou školu, tehdejší obdobu gymnázií, a roku 1958 maturovala. Chtěla studovat německý jazyk, ale to jí nebylo umožněno. „Měla jsem výbornou profesorku němčiny, takže se mi to docela zalíbilo. Jenomže si mě zavolal ředitel školy a říkal: ‚Víš, to bys zřejmě byla kantorka a já ti nemůžu dát doporučení. Ale zkus to třeba na medicínu.’ Já jsem se přihlásila na medicínu, jenomže pak zase uliční výbor určil, že mně nesmějí dát doporučení. Takže jsem šla na zdravotní nástavbu.“

Ačkoli získala jen střední vzdělání s nástavbou, nikdy nelitovala. „Kdybych byla lékařkou, tak jsem neměla pět dětí,“ říká. V roce 1961 se totiž provdala za Děpolda (Theobalda) Czernina, čímž se stala hraběnkou, a postupně se jim narodili Tomáš (1962), Terezie (1964), Děpold (1969), Jan (1972) a nejmladší Gabriela (1975). Po ukončení studia pracovala jako zdravotní sestra na interním oddělení nemocnice v Plzni, poté byla s dětmi doma. Její manžel, který byl zaměstnancem u podniku správy silnic, dostal podnikový byt v Bílině. V sousedství uhelných dolů trpělo zdraví dětí, proto se později přestěhovali do Chodova u Karlových Varů. Tam působila před narozením dcery Gabriely jako rehabilitační sestra, manžel byl řidičem sanitky v Nejdku. 

Srpen 1968, kdy do Československa nečekaně vtrhli vojáci ze zemí Varšavské smlouvy, zastihl rodinu v Rakousku, na návštěvě u příbuzných. Rodiče Děpolda Czernina tam emigrovali v roce 1964, když se po vypršení povolení k pobytu nevrátili do vlasti. Po okupaci se i rodina pamětnice usadila nakrátko ve Švýcarsku, kde se jim nevedlo špatně. Přesto po čase u manžela převážil stesk po domově a koncem dubna 1969 se vrátili do Československa, kde se jim narodil syn Děpold. 

U Czerninových už je to s vírou marný

Když byt v Chodově začal být Czerninovým malý, odstěhovali se do domku v Rudném u Nejdku. V početné rodině nebylo vždy snadné vyjít s penězi, pamětnice k tomu ale říká: „Byli jsme skromní a nějak to vyjít muselo.“ Všechny děti vystudovaly, ve škole neměly problémy kvůli původu. Manželovi kolegové z Nejdku přezdívali z legrace „Hrabě“. S disentem se nestýkali, ačkoli o něm věděli, a nijak se neskrývali se svou vírou. „Jednou bylo ve škole pozdvižení, že některé děti chtěly chodit na náboženství. Ředitel obcházel rodiny a vyhrožoval. A když se někdo zeptal, co Czerninovi, řekl, že tam už je to marný,“ vzpomíná Polyxena Czerninová. 

Významnou událostí pro celou rodinu bylo svatořečení Anežky České v Římě na podzim 1989. Polyxena Czerninová i nejstarší syn Tomáš získali povolení, aby se do svatého města mohli vypravit. Zážitkem se stala nejen samotná slavnost, ale i setkání s opatem Anastázem Opaskem. Svatořečení bylo předzvěstí zásadního zlomu v dějinách Československa, pádu totalitního režimu v listopadu 1989. 

Czerninovým i Lobkowiczům postupně navrátili jejich majetek, čehož se již otec Jaroslav Lobkowicz nedožil, zemřel roku 1985, matka pamětnice v roce 2008. Roku 1991 se Polyxena Czerninová se svým manželem přestěhovala na jeho zámek v středočeských Dymokurech. Děpold Czernin se zejména s pomocí syna Tomáše začal starat o hospodářství a zanedbané budovy. Také zdevastovaný zámek v Křimicích se stal součástí restitucí a opravoval ho bratr pamětnice Jaroslav Lobkowicz. 

Po návratu k demokratickému zřízení se otevřely nové možnosti i pro její sourozence. Pamětnice je sestrou bývalého ostravsko-opavského biskupa Františka Lobkowicze, poslance Jaroslava Lobkowicze, opata tepelského kláštera premonstrátů Filipa Zdeňka Lobkowicze a Marie Sternbergové.[1] V roce 2015 Polyxena Czerninová ovdověla, v době natáčení v roce 2025 žila na zámku v Dymokurech a těšila se z blízkosti své rodiny. 

 

[1] Polyxena Czerninová. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2025. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Polyxena_Czerninov%C3%A1. [cit. 2025-04-02].