„Jeli jsme tam… my jsme nejdřív jeli do Rohru, tam byl opat Opasek, já nevím, jestli vám to něco říká. Tam jsme, myslím, přenocovali a on potom zařídil to naše další přesunutí. To jsme, myslím, jeli autobusem až do Říma a tam jsme potom přenocovali v takovém městečku Frascati. Ale já nevím, co to bylo za domek, prostě někdo to dal zřejmě k dispozici a spali jsme na zemi. Byla tam jedna těhotná, tak té jsme sehnali matraci někde. A druhý den jsme potom samozřejmě jeli k svatému Petru, taky byl s námi jeden starý kněz, někde od hranic, už nevím. A on se nám tam ztratil, chudák, a my jsme – tehdy nám někdo sehnal, že jsme mohli sedět. A ten chudák starý kněz, protože se nám tam někde ztratil, celou dobu stál. No tak bylo to velice krásné.“
„A pak jsem se dokonce dostala na jedenáctiletku. Chtěla jsem studovat nejdřív němčinu, měla jsem výbornou profesorku němčiny, v Plzni na tom gymnáziu, takže se mi to docela zalíbilo. Jenomže si mě zavolal pan ředitel školy a říkal: ‚Víš, to bys zřejmě byla kantorka a to já ti nemůžu dát na to doporučení. Ale tak to zkus třeba na medicínu.' Takže já jsem se přihlásila na medicínu, jenomže pak zase uliční výbor určil, že mně nesmějí dát doporučení. Takže jsem šla na zdravotní nástavbu, byla to první zdravotní nástavba po gymnáziu.“
„Potom tedy to bylo krátce vráceno po tom pětačtyřicátém, v osmačtyřicátém to bylo zase znárodněno [zámek a hospodářství] a můj tatínek pracoval pak na silnici jako cestář. Tam na té silnici, která vede z Chebu do Plzně a dál. Takže tam jezdilo dost cizinců kolem a on jim bravurně radil ve francouzštině, když se na něco ptali. Takže existuje taková hezká historka, že tedy někdo zastavil, tatínek jim odpověděl francouzsky a oni potom říkali: ‚No v těch Čechách jsou tak vzdělaní, dokonce i cestáři umí několika jazyky.'“
„Můj muž, když se tedy poprvé podíval do toho zámku, říkal: ,No ještě že se toho tatínek nedožil.‘ Protože to bylo opravdu – oni tam třeba jezdili takovým tím traktůrkem – víte, já nevím, jak se to přesně jmenuje – po parketách. A prostě bylo to v hrozném stavu, v hrozném stavu to bylo. A my jsme nejdřív bydleli v té vile a Tomáš, ten nejstarší, a Děpík – ti bydleli v sodovkárně v takových domečcích. A takže my jsme mysleli, že ani do toho zámku nebude moct vůbec jít. A potom v té sodovkárně, Tomáš už měl tři děti a oni se tam dost mačkali všichni, bylo to malé. Tak snacha říkala: ,No a co třeba ten zámek, když to vrátili?‘ Takže se napřed dalo trošku do kupy. Manžel vždycky říkal, že napřed musí jít hospodářství, protože jako z čeho? Napřed se musí něco vydělat.“
„To jsme poprvé dostali povolení vyjet do ciziny a byli jsme u mého tchána a tchyně, kteří pocházejí tady z Dymokur. Ti od roku 1964 byli ve Vídni, oni tenkrát dostali povolení. On tchán opravdu na tom nebyl dobře. Jednak taky byl za války zavřený, to byl někde v Golnově nebo kde a prostě měl z toho strach, takže potom byl od toho roku 1964 ve Vídni. A my jsme dostali poprvé povolení tam jet. A když jsem si chtěla jít prohlížet Vídeň, tak mi ve výtahu řekl manžel: ,Přišli Rusové.‘ No, to byl šok teda. Takže nejdřív všichni, že tam máme zůstat a tak, ale my jsme se nakonec přece rozhodli se vrátit, nějak se nám stýskalo.“
„Plzeň osvobodili Američani a ti si mysleli, že můj dědeček spolupracoval s Němci, což vůbec nebyla pravda. Tak nás nejdřív všecky zavřeli do kuchyně, obsadili to tam a pak teprve na to přišli, že to není pravda, tak se strašně dědečkovi omlouvali. A nějakou chvíli tam bydleli, vždycky házeli mojí sestře čokoládu, ta byla malá. A pak ona tam byla taky kaple, kam chodili lidi z vesnice, do té kaple v neděli. A ti Američani někteří tam taky chodili, protože bydleli tam u nás. A jednou nás po té mši pozvali na nějaké občerstvení, protože oni měli svoji kuchyni. To je takové legrační, proto vám to povídám. Já jsem si říkala: ,No to je divné, oni nám dávají žloutky v bílku jenom, neusmažená vajíčka.‘ A pak jsem to ochutnala – ony to byly meruňky, já jsem to vůbec neznala tenkrát.“
Polyxena Czerninová se narodila 28. dubna 1941 v Praze rodičům Gabriele, rozené Kerssenbrockové, a Jaroslavu Lobkowiczovým. Vyrůstala na rodinném sídle v Křimicích u Plzně, měla čtyři sourozence. V roce 1951 byla rodina ze zámku vystěhována a všechny pozemky a nemovitosti jim komunisté zabavili. Otec musel pracovat jako cestář pro správu silnic. Polyxena Czerninová po absolvování jedenáctiletky nesměla studovat vysokou školu, absolvovala zdravotnickou nástavbu a pracovala jako zdravotní sestra. V roce 1961 se provdala za Děpolda Czernina a narodilo se jim pět dětí: Tomáš, Terezie, Děpold, Jan a Gabriela. Početná rodina žila postupně v Bílině, Chodově u Karlových Varů a v Rudném u Nejdku. Dny srpnové okupace v roce 1968 trávili u příbuzných v Rakousku. Do dubna 1969 zůstali ve Švýcarsku, ale rozhodli se odjet zpět do vlasti. V roce 1991 se vrátili na restituované hospodářství v Dymokurech, odkud pocházela manželova rodina. Opravili zámek, kde Polyxena Czerninová žila po smrti manžela (2015) se svým nejstarším synem Tomášem i v roce 2025.
