The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Czernin (* 1962  )

Mám závazek ke generacím přede mnou i k těm, co přijdou po mně

  • narodil se 4. března 1962 v Plzni

  • rodiče Theobald Czernin a Polyxena, rozená Lobkowiczová pocházeli ze starých českých aristokratických rodů

  • v období komunistického režimu rodiče žili v ústraní v sudetském pohraničí

  • otec živil rodinu v dělnických profesích

  • od srpna 1968 do dubna 1969 s rodiči prožil několikaměsíční emigraci v Rakousku a Švýcarsku

  • vystudoval Střední průmyslovou školu stavební a stavební fakultu ČVUT

  • v 90. letech restituoval rodový majetek a rekonstruoval rodinné sídlo – zámek v Dymokurech

  • v roce 1998 zvolen do zastupitelstva obce Dymokury

  • od roku 2009 členem TOP 09

  • roku 2016 úspěšně kandidoval do Senátu ČR

  • je předsedou Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí

Tomáš Czernin přiznává, že jako chlapec i dospívající mladík svým rodičům zazlíval, že – na rozdíl od mnoha jiných českých aristokratů – neodešli do exilu a zůstávali v Československu navzdory nuzným materiálním podmínkám a nevalným možnostem životního uplatnění. Byl si jistý, že on sám v dospělosti zamíří do emigrace. Časem ale svůj názor změnil, a ještě před rokem 1989 dospěl k rozhodnutí, že chce v zemi svých předků navazovat na odkaz dřívějších generací svého rodu.

Narodil se 4. března 1962 v Plzni, v době, kdy rod Czerninů měl za sebou už několik desetiletí trvající období ztrát a života v ústraní. Ústup ze slávy začal už v roce 1919, protože nově vzniklá Československá republika příliš nestála o šlechtu, svázanou s padlým rakouským mocnářstvím. Prvním krokem bylo zrušení šlechtických titulů. „Lidé, kterým to vadilo nejméně, byli sami jejich nositelé,“ vysvětluje Tomáš Czernin. „Přistupovali k tomu tak, že republika jim tyto tituly nedala – a že jim je vzala, to bylo to nejmenší. Svou váhu měly v sedmnáctém století, kdežto ve dvacátém století už byly určitým přežitkem.“

Citelnějším zásahem podle něj byla pozemková reforma, spočívající v zestátnění a přerozdělení zemědělské půdy nad 150 hektarů (nebo celkové výměry půdy nad 250 hektarů). „Pozemková reforma se táhla velmi dlouho a ti lidé neměli žádnou jistotu, netušili, co jim nakonec zbyde. Navíc přicházeli o hospodářský potenciál, jako byly lesy a pole, ale veškerá režie – nákladná péče o budovy – jim zůstávala,“ říká Tomáš Czernin. „Mnozí příslušníci bývalé šlechty se proto stáhli z veřejného života. Říkali si: ‚Když o nás republika nestojí, proč bychom se měli angažovat.‘“

Mnichovská krize roku 1938 nicméně českou aristokracii vyburcovala k angažmá ve veřejném životě. Rudolf hrabě Czernin, dědeček Tomáše Czernina, byl jedním ze šlechticů, kteří 17. září 1938 při audienci na Pražském hradě předložili prezidentu Edvardu Benešovi „Prohlášení členů starých rodů vzhledem k nedotknutelnosti území Českého státu“, v němž deklarovali své sepětí se zeměmi Koruny české. Druhá deklarace, předložená prezidentu Emilu Háchovi roku 1939, hovořila o sounáležitosti šlechty s českým národem. Tomáš Czernin zdůrazňuje, že příslušnost k českému národu nebyla otázkou jazyka: „Do té doby ani nehrálo roli, jakou řečí ty rodiny mluví. V Čechách se do té doby mluvilo česky i německy. Odpradávna tu spolu žili Češi, Němci a Židé, až dvacáté století je začalo rozlišovat podle národnosti.“

Rudolf Czernin byl za svou účast na této deklaraci v době protektorátu postižen, na jeho rodinné sídlo v Dymokurech byla uvalena nucená správa. Úspěšně se proti ní bránil u soudu, podařilo se mu prokázat, že k nucené správě není žádný hospodářský důvod, vzápětí však přišlo obvinění z poslechu zahraničního rozhlasu. Rudolf Czernin skončil ve vězení a jeho majetek propadl Protektorátu Čechy a Morava, zatímco rodina se odstěhovala k příbuzným na zámek do Hlušic u Nového Bydžova. Po válce se vrátili do Dymokur, ale protože vrácení majetku se protahovalo, žila mezitím ve správcovské vile poblíž dymokurského zámku. Teprve dva roky po válce, koncem roku 1947, získal Rudolf Czernin potvrzení, že je stále vlastníkem svých pozemků a zámku v Dymokurech. K fyzickému navrácení nemovitostí už ale nedošlo, protože vzápětí, v únoru 1948, přišel komunistický převrat. Tato zdlouhavá byrokracie sehrála svou překvapivou roli o více než čtyřicet let později, když Tomáš Czernin s otcem Theobaldem usilovali o restituci rodinného majetku. 

Všední dny v paneláku, prázdniny na zámku

Po únoru 1948 rodina Rudolfa Czernina nesměla zůstat ani ve správcovské vile, byli vystěhováni do nuzné cihelny. „Dědeček tu situaci vnímal jako natolik absurdní, že byl přesvědčen, že to dlouho nevydrží. Každý nový rok slavil s tím, že komunistický režim už letos praskne,“ říká Tomáš Czernin. To bylo podle něho také důvodem, proč Rudolf Czernin s rodinou mnoho let neodešel do emigrace. „Teprve v roce 1964 dědeček ztratil naději a emigrovali k příbuzným do Rakouska,“ dodává pamětník.

Jeho otec Theobald po válce začal studovat biskupské gymnázium. V roce 1950 bylo gymnázium rozehnáno a vyučující z řad řeholníků nuceně internováni v rámci „akce K“. „Otec chtěl studovat stavební průmyslovku, ale řekli mu, že musí odčinit hříchy svých předků. Dali mu vybrat, jestli se bude učit zedníkem, nebo horníkem. Rozhodl se tedy pro zedníka. Později si udělal kresličský kurz,“ říká Tomáš Czernin. 

V roce 1961 se Theobald Czernin oženil s Polyxenou Lobkowicz a o rok později se jim narodil Tomáš jako nejstarší z pěti dětí. Žili na panelovém sídlišti v Chodově u Karlových Varů, Theobald pracoval jako řidič nákladního auta v Pozemních stavbách Karlovy Vary. „Pocházím z běžného prostředí, do deseti let jsem vyrůstal v paneláku. Trvalo docela dlouho, než jsem si uvědomil, že moji kamarádi, také z paneláku, mají třeba trochu jinak zařízený byt,“ říká pamětník. To, že Czerninovi měli sídlištní byt zařízený barokním nábytkem, byla však jen jedna z mnoha odlišností. Větší roli jistě hrálo to, že rodina pravidelně chodila do kostela nebo že o prázdninách navštěvovali příbuzné na zámku Rosenhof v Horním Rakousku. „Nepřišlo mi nijak zvláštní, že bydlíme v paneláku a na prázdniny jedeme na zámek,“ usmívá se Tomáš Czernin. 

Rodiče oznámili: „Odjíždíme!“

Trávili tam léto i v roce 1968 a právě tam je zastihl srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Rodiče se rozhodli v Rakousku zůstat a šestiletý Tomáš tu nastoupil do první třídy. Po týdnu mu ale rodiče oznámili, že se odjíždí do Švýcarska. „Já jsem se jako dítě ničemu nedivil,“ komentuje to Tomáš Czernin. Ve Švýcarsku chodil do školky, protože školní rok prý zde začínal v dubnu, a jeho otec pracoval v autoservisu. Přesné okolnosti jejich krátkého exilu si Tomáš Czernin nepamatuje, domnívá se však, že rodiče nebyli ve Švýcarsku šťastní: „Maminka těžko prožívala odloučení od svých rodičů, kteří žili v Křimicích u Plzně. Asi toužila se vrátit. A tatínek byl dost impulzivní, často se rozhodoval náhle…“ A tak jednoho dne mu rodiče opět oznámili: „Odjíždíme!“

Třicátého dubna 1969, v den tradičního pálení čarodějnic, se vrátili do Československa a během noční jízdy krajinou malý Tomáš sledoval z okénka auta hořící vatry na loukách podél silnice. Jeho návrat do vlasti ovšem nebyl snadný, na poslední dva měsíce školního roku musel nastoupit do první třídy, a protože do české školy dosud nechodil, školní rok končil se dvěma čtyřkami na vysvědčení. 
Možná důležitější však pro něj byl školní výlet na zámek Kynžvart. „Paní učitelka té průvodkyni na zámku o mně něco řekla a ona mě potom vyzvala, ať se posadím tady do toho křesílka u stolečku…,“ vzpomíná Tomáš Czernin. Když se vrátil z výletu domů, tatínek mu poprvé objasnil, že jejich rodina je trochu jiná než ostatní…  

Vnitřní exil v Krušnohoří

Roku 1970 se Czerninovi přestěhovali do osady Rudné u Nejdku, zapadlé krušnohorské vísky na Karlovarsku, kde se jim podařilo koupit rodinný domek v havarijním stavu. Dozvěděli se o něm díky přátelství s řádovými sestrami, které pracovaly v místním ústavu sociální péče. Theobald Czernin, který v té době pracoval jako řidič sanitky, s pomocí nejstaršího syna dům v následujících letech stále opravoval.

„Byl to jakýsi vnitřní exil. Nikdo se o nás nezajímal. Ta vesnice byla polopustá. Sníh ležel do konce dubna. Většinu domů vlastnili lidé z Prahy, kteří tam jezdili jenom o prázdninách. Prostě konec světa,“ vypráví Tomáš Czernin. Rodinu posilovala soudržnost s dalšími aristokraty, kteří žili v komunistickém Československu. Patřili k nim prarodiče Lobkowiczovi v Křimicích, Kinští z Kostelce nad Orlicí či Vratislavové z jihočeské Dírné. S příbuznými na Západě se však od roku 1970 stýkat nesměli: „Rok co rok nám babička posílala pozvání, otec v Karlových Varech podával žádost o výjezdní doložku, a vždy mu přišlo vyrozumění, že jeho cesta není v souladu se zájmy vnitřní a vnější bezpečnosti. Nepomohlo ani to, když babička poslala lékařské dobrozdání o dědečkově zhoršujícím se zdravotním stavu,“ konstatuje Tomáš Czernin. 

Vzal jsem si do hlavy, že to chci mít naopak

Tomáše sice po deváté třídě přijali na Střední průmyslovou školu stavební v Karlových Varech a po maturitě na ČVUT, stále ale těžce nesl, že je nucen s rodinou žít v komunistickém režimu. V roce 1977, jako patnáctiletý, se poprvé od svých šesti let mohl podívat za prarodiči na Západ. Výjezdní doložku dostal jen on, rodiče s ním jet nemohli. „Ta cesta mi dost zamávala se životem. Potom jsem rodiče stále trápil tím, že jednou se z ciziny nevrátím, že tam zůstanu,“ vzpomíná. Často rodičům vyčítal, proč nezůstali po roce 1968 v emigraci jako mnoho jejich příbuzných. 
K tomu, že svůj postoj změnil, přispěla roku 1984 návštěva ve Štýrsku u Karla Schwarzenberga. Tehdy dvaadvacetiletý Tomáš se mu svěřil se svým plánem na emigraci: „On mi skoro vynadal. Řekl: ,Co bys tady dělal? My všichni jsme tu nešťastní, že nemůžeme být doma, a věříme tomu, že se jednou vrátíme. Věř tomu, že se to jednou otočí a ty potom budeš mít náskok proti nám všem, kteří si v Čechách budeme muset znovu zvykat.‘“

Tomáš Czernin díky této rozmluvě své plány přehodnotil: „Mně se něco posunulo v hlavě. Uvědomil jsem si, že můj dědeček celý život něco ztrácel. Ztratil majetek, ztratil svou vlast, v Rakousku žil bez prostředků z podpory příbuzných. Ztrácel i zdraví a ztratil i svou rodinu, když my jsme žili v Československu. Jeho život byl smutný. Já jsem si vzal do hlavy, že to chci mít naopak, obráceně. Uvěřil jsem, že jednoho dne se vrátíme do Dymokur. Když se mě ptali, odkud jsem, odpovídal jsem, že z Dymokur, i když v té době jsme tam neměli nic jiného než hrobečky. Když potom přišel rok 1989 a restituce, měl jsem pocit velké satisfakce. Splnila se mi všechna přání, dostal jsem možnost pokračovat v tom, co dědeček musel opustit.“

Ať si ten zámek táta nebere

Na podzim roku 1988 Tomáš Czernin ukončil vojenskou službu a na jaře 1989 vycestoval do Rakouska, kde byl pozván na večeři k Waldsteinům. V té době ještě netušil, že Ursula Piringer, která seděla na večeři vedle něho, se zanedlouho stane jeho manželkou. Znovu se setkali již na podzim, náhoda je svedla dohromady na cestě do Říma na svatořečení Anežky České a brzy nato se už společně účastnili demonstrací v Praze na Václavském náměstí. Vzali se v srpnu 1990 a Tomáš se načas odstěhoval k manželce do Vídně, kde pracoval ve stavební firmě.

V roce 1992 ho ovšem otec Theobald povolal zpátky do Čech: potřeboval jeho pomoc, protože začaly restituce rodového majetku. 
Restituce zámku v Dymokurech měla velmi nepředvídatelný průběh: „Když vyšly restituční zákony, stálo tam, že se navrací majetek, který byl zabaven po roce 1948. S tátou jsme si už už pomysleli, že nic nebude, protože zámek v Dymokurech zabavili už Němci.“ Poslední zápis v pozemkových knihách však ukázal, že posledním právoplatným majitelem dymokurského zámku zůstal dědeček Rudolf Czernin. Navrácení zámku, zestátněného za protektorátu, se táhlo až do konce roku 1947, takže Czerninové se tam po válce vůbec nenastěhovali. Když zámek vzápětí znovu zabavili komunisté, k úřednímu vyvlastnění nedošlo. Rudolf Czernin, ač byl vystěhován, stále zůstal oficiálním majitelem.

„Ať si ten zámek táta nebere, jeho provoz je příliš drahý,“ doporučovala babička Czerninová. Zámek byl navíc v dezolátním stavu, ministerstvo vnitra tady nějakou dobu provozovalo muniční sklad a nechalo celou budovu velmi zchátrat. Tomáš Czernin však vnímal péči o zámek jako svou povinnost: „V jednadvacátém století je bydlení na zámku archaismus. Už dávno na to není personál. Člověk je sám sobě domovníkem, topičem, údržbářem, popelářem i zahradníkem. Když fouká vítr, fouká i v místnostech. Ale považuji za svou povinnost se o ten dům starat a bydlet v něm. Je tam genius loci, bydlely v něm generace přede mnou a vnímám jako svůj úkol v tom pokračovat, i když to pohodlné není.“

Politika není napořád 

„Později přišel pocit, že když se mi vše splnilo, měl bych něco vrátit své zemi, národu, lidem,“ vysvětluje Tomáš Czernin, jak se dostal do politiky. S manželkou se podíleli na charitativní činnosti, v roce 1998 vstoupil na kandidátce KDU-ČSL do zastupitelstva obce Dymokury. „Když člověk vstoupí do politiky, musí si uvědomovat, že to jednou skončí. Je to jen na určitou dobu a je to především služba,“ říká Tomáš Czernin. „Na vstup do politiky jsem se nijak nepřipravoval, ale řídil jsem se naším rodovým heslem ,Vias tuas monstra mihi Domine‘ – ,Ukaž mi své cesty, ó Pane‘. Přišlo to ke mně přirozeně.“ 

V roce 2009 vstoupil do TOP 09, ale neměl v úmyslu angažovat se ve vysoké politice: „Domníval jsem se, že zůstanu řadovým členem a budu kandidovat do zastupitelstva v Dymokurech. Ale vcucávalo mě to víc a víc.“ V roce 2010 kandidoval do Senátu, účastnil se voleb do krajského zastupitelstva i do Evropského parlamentu. V roce 2016 znovu kandidoval do Senátu, tentokrát úspěšně. „Život se tím ohromně zrychlil. Stále si připomínám, že to musí skončit,“ říká Tomáš Czernin. 

V současnosti předsedá Stálé komisi Senátu pro krajany žijící v zahraničí. Poukazuje na to, že po roce 1989 odešlo za hranice na 600 tisíc Čechů: „Odešli za láskou, za prací, za vzděláním, za dobrodružstvím, ale většinou neodešli s tím, že chtějí definitivně žít v jiné zemi. Jsou to lidé, kteří Českou republiku stále vnímají jako svůj domov, jsou to ambasadoři, kteří šíří dobré jméno Česka v cizině. Umějí se v cizině prosadit, často tam pracují na významných pozicích. Navíc posílají do Česka své peníze, investují tady,“ zdůrazňuje význam Čechů v cizině. Za velký dluh vůči těmto krajanům považuje skutečnost, že stále nebyla zavedena možnost korespondenční volby, což je nutí – pokud chtějí volit – podnikat dlouhé a nákladné cesty do měst, kde jsou české ambasády. 

Žít s vědomím, že i po mně bude život pokračovat

„Svoboda a demokracie neznamenají pohodlí. Proto mám strach, že mnoho lidí vlastně nechce žít svobodně, protože to neznamená pouze výhody. Znamená to sám se rozhodovat, sám si řídit život – a to všem nesedí,“ uvažuje Tomáš Czernin. 

Aristokracie má podle něj svůj smysl i v současném světě a v občanské společnosti: „Je tady určitá historie, závazek, že generace přede mnou byly spjaté s touto zemí a něco tu vybudovaly. Člověk má povinnost v tom pokračovat a nesmí to pokazit,“ konstatuje. „Často to přirovnávám k hospodaření v lese: dřevo, které těžím, nevyrostlo mojí zásluhou. Vypěstovaly ho generace přede mnou. Takže když vytěžím určitou plochu, mám povinnost ji znovu zalesnit, i když já sám z těch sazeniček nic mít nebudu. To je pro generace, které přijdou po mně. Podobným způsobem by měl žít každý: s vědomím, že i po něm bude život pokračovat.“ 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV

  • Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Barbora Šťastná)