The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alžběta Cibochová (* 1950)

• narodila se 30. prosince 1950

• vystudovala střední všeobecně vzdělávací školu na Žižkově a výtvarnou střední školu na Hollarově náměstí

• chtěla se věnovat restaurátorství, ale nepřijali ji na školu

• vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy

• celý život se věnovala postiženým dětem

• nikdy nevstoupila do strany

• po revoluci pracovala jako ředitelka speciální školy

• v roce 2024 žila v Praze

Z umělecké rodiny, která žila v Pařížské ulici, se řízením osudu dostala do Horních Počernic. Místo restaurátorství vystudovala speciální pedagogiku a celý život se věnovala dětem se zvláštními potřebami. 

Alžběta Cibochová se narodila v prosinci 1950 v Praze. S rodiči bydlela nejprve na Starém Městě v Haštalské ulici, později dostali byt v Pařížské. Její otec byl malíř, snažil se tak na svou dceru přenést lásku k umění. “Chodila jsem hodně s tátou na procházky po Praze a vyprávěl mi o všem možném. Získala jsem přehled o stavebních slozích, kultuře a památkách,” vybavuje si své první vzpomínky. “Chodili k nám domů i další malíři, takže jsem měla přehled i o kulturním životě v Praze.” Pochůzky po Praze nezažívala jen s tátou, po Starém Městě běhala i s kamarády. “Všechno jsme zkoumali, chodili jsme k Vltavě a František byl náš rajón. Všechny domy jsme měli prolezlé, tenkrát se nezamykaly, takže jsme mohli procházet do různých průchodů. Tak jsme poznávali Prahu,” vybavuje si pamětnice. Už odmala ji bavilo kreslení a malba jako jejího otce. Ten pracoval jako výtvarník v nakladatelství Orbis na Vinohradech. V roce 1965 měl mít výstavu svých obrazů na Dobříši. Když rodina všechno připravila a chtěli otevřít vernisáž, přišel zákaz. “Přišla parta policajtů a řekli, že výstava je zavřená a že to máme zlikvidovat. Takže nebyla otevřena ani jeden den a tím to skončilo. Táta řekl, že za svého života už nikdy výstavu nechce, že chce až posmrtnou.” To se mu po letech splnilo a Alžběta Cibochová pomáhala pořádat jeho výstavu na Chvalském zámku v Horních Počernicích. 

Němci říkali, ať se do Prahy nevracíme

V době nešťastně zrušené výstavy už Alžběta Cibochová studovala střední všeobecně vzdělávací školu na Žižkově. Jako studentka žižkovské střední školy také prožila okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Léto roku 1968 trávila v Hamburku na mezinárodním táboře. “Bylo to tam moc pěkný, ale pro nás to byl hrozný přechod, protože jsme znali jenom východní Německo. A teď jsme byli měsíc tady, u moře, bylo to něco úžasného. Poprvé jsem viděla svět.” Když se dozvěděli, co se děje v Československu, už byli na cestě domů. “Převáželi nás do Hannoveru a v Hannoveru v obchodním domě jsme zjistili, že nás obsadili Rusové. Ukazovali to tam v televizi,” vybavuje si vzpomínky na okupaci. Pamětnice hned volala domů a matka jí řekla, aby se do Prahy zatím nevracela. Stejně se rozhodla i většina lidí, která s ní byla na táboře. Západní Němci s nimi cítili. “Chovali se úžasně i před tím, než se tohle stalo. Pak ještě víc, lákali nás, že tam můžeme zůstat, že nám pomůžou.” Mladá Alžběta ale tehdy neměla ještě ani osmnáct let a rozhodnutí zůstat v cizí zemi bez rodiny a kamarádů pro ni bylo příliš těžké. Čtyři dny po začátku okupace se proto vrátila do tanky zaplněné Prahy. “Na těch tancích byli mladí kluci se samopaly, což bylo hrozné. Jdete kolem nich a uvědomíte si, že kdybyste udělal nějaký špatný krok nebo gesto, tak by byli ochotní vás zastřelit. Stříleli i do vzduchu, do budov. Nám v Pařížské rozstříleli okno a ve stropě byly díry od samopalu.” Nešťastné události ale prohloubily pouto se spolužáky. Pamětnice se s nimi procházela po pražských čtvrtích, a i když si uvědomovali nebezpečí, občas si ze všudypřítomných vojáků dokonce dělali legraci. “Vzali jsme briketu, zabalili ji do celofánu a měli jsme to u ucha a oni nám to brali, protože si mysleli, že je to tranzistorové rádio,” přiznává pamětnice. “Ale byli to chudáci, mladí kluci. Šli do hospody, kde třeba chtěli pivo, tak jim ho nenalili. Nebo načepovali a vylili to. Pořád se děly takové věci,” vybavuje si Alžběta Cibochová.

Slzné bombičky jsme policistům házeli zpátky

Rok po invazi se pamětnice účastnila výročních protestů. “Byly to protesty spíš proti našim policistům. Oni po nás šli, házeli po nás slzný bombičky, a protože byly vadný, tak jsme je sbírali a házeli je nazpátek. Vybuchovalo to až při tom druhým hodu,” vzpomíná. V té době už měla po maturitě a rozhodla se pro studium ještě jedné střední školy. Tentokrát to vyhrála výtvarná škola na Hollarově náměstí, kde studovala obor propagační grafika. Po ní chtěla pamětnice nastoupit na Akademii výtvarných umění, kde se chtěla věnovat restaurátorství. “Táta mi ale říkal, že mě tam z politických důvodů nevezmou. Dvakrát jsem to zkoušela a nevzali mě,” vypráví pamětnice. Místo výtvarné dráhy si tak vybrala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, kde posléze i zůstala. Po vystudování dostala umístěnku do základní školy na Praze 8. Jenže v té době už byla vdaná a s mužem bydleli v Horních Počernicích. “Tak jsem našla spolužačku, která bydlela na Praze 8, vzala si moji umístěnku a já jsem si vzala tu její na Prahu 9,” vypráví, jak se dostala na zvláštní školu na Praze 9. Kamarádčina umístěnka byla taky na základní školu, ale u jejich dohody byl zrovna školní inspektor. “Zeptal se nás, jestli nechceme jít na zvláštní školu, že je tam příplatek sto korun. Tak jsem si řekla, že to zkusím,” prozrazuje. I když s dětmi se speciálními potřebami neměla původně žádnou zkušenost, práce ji začala velmi rychle bavit. “S dětmi jsem si asi víc rozuměla, než kdybych byla důležitá učitelka. Musela jsem k nim přistupovat trošku jiným způsobem.” I pracovní kolektiv byl na škole dobrý, kromě jedné zaryté komunistky, která se rozhodla Alžbětu Cibochovou také dostat do strany. “Byl to takový její úděl, přilákat tam vždy někoho mladého. Furt se o mě starala a říkala, co mám dělat. Pak přišla s tím, že abych mohla vůbec na té škole učit, měla bych vstoupit do komunistické strany,” vzpomíná. Pamětnice ale v té době prožívala smutné období. Ještě na vysoké škole si vzala svého prvního muže, o kterého krátce po svatbě přišla. Srazilo ho auto. “Tak jsem řekla, že bych do strany v životě nevstoupila, protože můj muž, když byl ve škole, tak ho právě nějaký takový spolužák lákal do SSM, a když se dohadovali, tak ho v tu chvíli srazilo auto. Z tohohle toho důvodu bych se do toho nikdy nedala,” vysvětluje pamětnice. Z její rodiny ve straně nebyl nikdo. 

Slepici jsme pojmenovali Soudružka

Druhá polovina sedmdesátých let byla navzdory šedivé době pro pamětnici veselejší. Podruhé se vdala a narodili se jí dva synové. Práce na zvláštní škole ji naplňovala. “Úplně první hodina byl trochu šok, protože téměř všichni byli větší než já, tak jsme se nějak oťukávali. Ale když jsme pak spolu začali mluvit, tak mi to přišlo v pořádku. Neměla jsem s těmi dětmi absolutně žádný problém,” popisuje. “Chovali se úžasně, dokázali jsme s nimi spoustu věcí. Jezdili jsme na výlety. Ty děti by pro nás tenkrát udělaly všechno,” vzpomíná na své pedagogické období. Ve zvláštní škole pracovala až do roku 1986. Pak přešla do Dětské psychiatrické léčebny v Dolních Počernicích. “Byl tam jeden chlapec, jmenoval se Marek Vražda. Někde našel zrzavou slepici a pan primář mu dovolil, že ji může nosit do školy. Takže denně nosil slepici v tašce do školy. Jmenovala se Soudružka,” vybavuje si jednu z nevšedních vzpomínek. Jednou musel dát Marek Soudružku za dveře, protože v hodině hrozně kvokala. “Pak zrovna přijeli nějací rodiče a do toho přiběhly děti a ptali se po Soudružce. Řekla jsem jim, že sedí v tašce.” Příchozí rodiče byli překvapení, ale nedorozumění jim vždy vysvětlila. V Dětské psychiatrické léčebně pracovala i v době, kdy přišla sametová revoluce. “Když jsem přišla ráno v pondělí do školy, tak ta naše paní ředitelka o tom vůbec nevěděla. A pak přišel pan primář z léčebny a říkal: Tak prosím vás, ode dneška už mi neříkejte soudruhu primáři, ale pane primáři. Takže to bylo první, čím to začalo,” shrnuje stručně. Po revoluci se zúčastnila konkurzu na místo ředitelky zvláštní školy a možná i díky tomu, že nikdy nevstoupila do strany, konkurz vyhrála. Pracovala tam dvacet let. A i když už je v důchodu, pořád se věnuje mentálně postiženým dětem. Několikrát do měsíce se s nimi schází v počernické klubovně Divizna. V roce 2024 žila v Praze.