Alžběta Cibochová

„To bylo v devětašedesátým, to jsme byli v Praze, rok po 1968. A na Myslbeku, to je na Příkopech, tam byla taková proluka, byl tam takový bazének a byly protesty už ne proti Rusům, ale spíš proti našim policistům. Protože ti po nás šli. Oni měli… Házeli po nás takový ty slzný bombičky, no a protože byly nějaký vadný nebo něco, tak jak to přehazovali, tak kam to dopadlo, tak my jsme je tam sbírali a házeli jsme jim je nazpátek. Ono jim to vybuchovalo až tam při tom druhým hodu. Takže to bylo pak nějak v tom devětašedesátým. Pak nás honili po Václaváku, to nás zahnali taky do nějakého baráku, všechno to tam tloukli pendreky, to bylo dost hrozný. Ale vždycky, když jsme vlezli do nějakého baráku, tak lidi otevírali dveře a říkali, ať se jdeme schovat. Nechali nás tam.“

„No hlavně se nesmělo cestovat, nebyly žádný knížky ke čtení, měli jsme málo informací. Ale já jsem měla… No, jak jsem to prožívala, dost těžko. Protože jsme ale měli hodně známých, tak jsme měli přístup jednak i k umění, co se dělalo venku. Lidi, co se dostali ven, vozili nějaké časopisy a gramofonové desky, tak jsme poslouchali cizí hudbu. Měla jsem kamarádku v Hannoveru, kterou jsem získala v roce 1968, jak mi říkala, že můžu zůstat u ní, a zůstaly jsme kamarádky od roku 1968. Ona sem jezdila každé dva roky a já tam taky párkrát byla, takže jsme měli aspoň nějaký kontakt se světem, hlavně přes známé a kamarády.“