Alžběta Cibochová

* 1950

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „V Pařížské ulici jsme měli po jedné straně tanky a pořád nám mířili do oken. Kdybychom šli do okna a někdo by něco křičel z okna, tak by stříleli na baráky. To jsem zažila. Pak tam taky šel nějaký člověk a měl něco schovaného za bundou. Ti se na něj hned vrhli, tlačili ho k nám do baráku a on vyndal salám. Měl celou šišku salámu, někde sehnal, koupil a oni mysleli, že má pendrek. No a tři tihle Rusové tam s ním vlítli. A já jsem říkala, no to je hrůza, já jsem to viděla z okna, tak jsem seběhla dolů. Někdo mi v baráku říkal, nechoď tam, dostaneš to taky pendrekem, nebo zbijí tě, zastřelí tě. Říkala sem, že to ale nemůžou udělat. To už člověk ani nemá strach zastat se jiného člověka, ale bylo to na hranici. Když tam vlítnete a snažíte se někomu pomoct, tak můžete přijít o život.“

  • „To bylo v devětašedesátým, to jsme byli v Praze, rok po 1968. A na Myslbeku, to je na Příkopech, tam byla taková proluka, byl tam takový bazének a byly protesty už ne proti Rusům, ale spíš proti našim policistům. Protože ti po nás šli. Oni měli… Házeli po nás takový ty slzný bombičky, no a protože byly nějaký vadný nebo něco, tak jak to přehazovali, tak kam to dopadlo, tak my jsme je tam sbírali a házeli jsme jim je nazpátek. Ono jim to vybuchovalo až tam při tom druhým hodu. Takže to bylo pak nějak v tom devětašedesátým. Pak nás honili po Václaváku, to nás zahnali taky do nějakého baráku, všechno to tam tloukli pendreky, to bylo dost hrozný. Ale vždycky, když jsme vlezli do nějakého baráku, tak lidi otevírali dveře a říkali, ať se jdeme schovat. Nechali nás tam.“

  • „No hlavně se nesmělo cestovat, nebyly žádný knížky ke čtení, měli jsme málo informací. Ale já jsem měla… No, jak jsem to prožívala, dost těžko. Protože jsme ale měli hodně známých, tak jsme měli přístup jednak i k umění, co se dělalo venku. Lidi, co se dostali ven, vozili nějaké časopisy a gramofonové desky, tak jsme poslouchali cizí hudbu. Měla jsem kamarádku v Hannoveru, kterou jsem získala v roce 1968, jak mi říkala, že můžu zůstat u ní, a zůstaly jsme kamarádky od roku 1968. Ona sem jezdila každé dva roky a já tam taky párkrát byla, takže jsme měli aspoň nějaký kontakt se světem, hlavně přes známé a kamarády.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 17.10.2024

    (audio)
    duration: 01:03:24
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Slepice v psychiatrické léčebně se jmenovala Soudružka

Alžběta Cibochová jako pětiletá na výletě
Alžběta Cibochová jako pětiletá na výletě
photo: Archiv pamětníka

Alžběta Cibochová se narodila 30. prosince 1950 v Praze. S rodiči bydlela v Pařížské ulici, její otec byl výtvarník, pracoval v nakladatelství Orbis na Vinohradech. Alžběta Cibochová vystudovala střední všeobecně vzdělávací školu na Žižkově. Odmaturovala v roce 1969 a pokračovala ve studiu na výtvarné střední škole na Hollarově náměstí v oboru propagační grafika. Hlásila se na Akademii výtvarných umění v oboru restaurátorství, tam ji ale nevzali, proto vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Po studiu začala pracovat ve Zvláštní škole na Praze 9. Zde strávila deset let, poté začala učit v Dětské psychiatrické léčebně. Nikdy nevstoupila do strany. Dvakrát se vdala, první muž zemřel krátce po svatbě. S druhým mužem měla dva syny. Po revoluci pracovala dvacet let jako ředitelka speciální školy. Nyní je v důchodu, stále se věnuje mentálně postiženým dětem, schází se s nimi v počernické klubovně Divizna. V roce 2024 žila v Praze.