The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Václav Chvátal (* 1946)

• narozen 20. července 1946 v Praze Anežce Chvátalové, za svobodna Kaňákové, a Josefu Chvátalovi

• otec pracoval na Ministerstvu těžkého průmyslu v Praze, poté na Krajském národním výboru v Plzni, maminka jako učitelka

• rodina žila od roku 1949 v Plzni

• pamětník studoval obor keramika na Střední průmyslové škole stavební

• vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy

• 24. srpna 1968 emigroval s manželkou Jarmilou Chvátalovou, rozenou Klimtovou, do Rakouska

• v roce 1970 dokončil doktorské studium na University of Waterloo v Kanadě

• střídavě vyučoval na univerzitách v Kanadě a USA

• 29. prosince 1989 se v Kanadě oženil s Markétou Vyskočilovou

• po jedenapadesáti letech se vrátil už jako profesor na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy

• roku 2003 mu Université de la Mediterranné udělila čestný doktorát

• roku 2015 obdržel cenu Johna von Neumanna za teorii operačního výzkumu

• v době natáčení, v roce 2024, žil se svojí druhou ženou v Praze

Životní příběh Václava Chvátala je příběhem zázračného dítěte oblouzněného komunistickými ideály, které na prahu dospělosti projde osvícením, prožije satori a smyje ze sebe ideologické bahno režimu. Najednou vidí věci takové, jaké ve skutečnosti jsou, a zatouží po dobrodružství. To přijde nečekaně v roce 1968. Nechce zůstat v okupované zemi a rozhodne se dát plně vyniknout svému talentu pro matematiku v zahraničí. Stane se uznávaným a věčně cestujícím profesorem a hlavním tématem jeho práce se stane kombinatorická optimalizace.

Václav Chvátal přišel na svět 20. července 1946 v Praze, v porodnici v Rooseveltově ulici. Rodina bydlela v Terronské ulici č. 33 v městské čtvrti Dejvice. Byl pokřtěn jako Václav a toto jméno má jak v kanadském, tak v českém pasu. Své knihy publikuje jako Vašek. V dětství mu říkali Vašík. Tatínek Josef Chvátal pocházel z Újezdu. Byl doktorem práv a pracoval na ministerstvu těžkého průmyslu. Maminka Anežka Chvátalová, rozená Kaňáková, pocházela ze čtvrti Doubravka v Plzni. Jako učitelka prošla několika školami v zapadlých koutech Plzeňského kraje. Se svým budoucím manželem se seznámila na jednom ze sokolských výletů. „Můj otec měl vajíčka natvrdo a moje matka měla salám, tak to dali dohromady,“ uvádí své vyprávění s úsměvem jejich syn. Ten měl o deset let staršího bratra Josefa a o čtyři roky staršího bratra Karla, který bohužel v šesti měsících zemřel. „Nepoznal jsem ho, ale cítil jsem, že je pořád se mnou a ochraňuje mě.“

Tatínek z chudé rodiny

Dědeček z tatínkovy strany, Josef Chvátal, byl zakladatelem Sociálně demokratické strany československé. Byl vyučený zedník. Jeho žena porodila celkem dvanáct dětí, z nichž dvě bohužel zemřely. Manželství to nebylo šťastné, a to kvůli Josefovu kladnému vztahu k alkoholu. Byli velice chudí. „Můj otec byl klasický příklad chudého hocha, který se vypracoval. Asi do svých dvanácti let neměl ani boty. Vyprávěl mi o tom, jak chodili pěšky do Prahy, což jim zabralo půl druhého dne. Přespávali v Berouně.“

Maminka dcerou legionáře

Babička z maminčiny strany, Anežka Kaňáková, rozená Smetanová, byla dcerou pekaře. Jejím manželem se stal Karel Kaňák, stavitel a legionář. Než odešel do války, narodila se jim dcera Anežka, maminka Václava Chvátala, a když se z války vrátil, rodina se rozrostla ještě o dceru Libuši a syna Karla. Babičku Anežku měl Vašík jako malý chlapec velice rád. Znala všechny knihy od Karla Maye do té míry, že když jeden časopis pořádal soutěž o jeho souhrnném díle, suverénně ji vyhrála. „První cenou byly kompletní sebrané spisy Karla Maye, což jí bylo platné jako kaprovi kolo, protože už je měla,“ usmívá se Václav Chvátal. Jeho dědeček se zajímal o mystiku. Ve své tajemné truhle ukrýval například spisy od německého mystického spisovatele Mistra Eckharta. Když začal Vašík brát rozum, byl jeho dílem konsternován.

Loutky a nálety 

Poblíž místa, kde bydleli, se v podzemí nacházelo loutkové divadlo. Za války tedy sloužilo jako protiletecký kryt. „Můj o deset let starší bratr Josef v něm strávil nálety. Přečetl tam pekelnou spoustu scénářů pro loutkové divadlo, takže se mu ty nálety vlastně musely líbit,“ říká Václav Chvátal.

Tatínkův plamenný projev a vyhazov

Tatínek před válkou volil národní socialisty. Veřejně se však politicky neangažoval. „Jednou se ale odhodlal k razantnímu politickému činu. Na ministerstvu těžkého průmyslu, kde pracoval, bylo nějaké shromáždění lidu. To je taková pěkná budova u Vltavy. Je tam kopule s ochozem, pod kterým se konalo to shromáždění. Můj otec vylezl na ochoz a začal na ten dav hřímat: ‚Jestli si páni komunisti myslí, že to takhle dál povedou, tak se pěkně přepočítali!‘“ Tento plamenný projev pronesl několik dní před 25. únorem roku 1948.[1] 

Načež byl vyhozen ze zaměstnání na ministerstvu a přeložen do Krajského národního výboru v Plzni, kde pracoval jako úředník. Z Prahy se stěhovali, když byly Vašíkovi tři roky. Má na ni jen mlhavé vzpomínky. Údajně jej zaujala výloha obchodu s elektrickými vláčky. V novém bytě v Plzni v Mánesově ulici hned po příjezdu nefungovala elektřina, a tak si museli svítit svíčkami. „A k večeři jsme jedli olejovky,“ uvádí Václav Chvátal svou první autentickou vzpomínku z dětství. 

Intimní alibi a čestná stráž

Maminka se stejně jako v Praze chtěla i v Plzni věnovat učitelství. Domovní důvěrnice ji však neměla v lásce. „Tak o ní napsala, že chodí v kožichu a nechává si mýt schody,“ říká Václav Chvátal. První zmíněné bylo pravdou, jelikož její švagr byl kožešníkem. Kvůli tomuto nelichotivému doporučení dojížděla učit do Tlučné, kde se však brzy začala těšit velké oblibě. „Měla ráda děti a vymýšlela pro ně různá divadelní představení. A také si mezi tou hornickou společností napravila kádrový posudek.“ Poté už tedy začala učit v Plzni. Byla silně protikomunistického smýšlení a často doma svého manžela popichovala. Proto, aby mohla učit, vystoupila z církve. Vašek si jí hodně vážil, a ještě o to více, když se po mnoha letech dozvěděl, že její „intimní“ alibi známému, který měl problémy s StB, bylo smyšlené. Jak to bylo doopravdy, nesvěřila ani svému manželovi. Když po ní estébáci požadovali spolupráci, omluvila se jim se slovy: „Já bych na to neměla žaludek!“ 

Když zemřel Stalin, musela jako učitelka stát čestnou stráž. Naproti ní stála její kamarádka z učitelského sboru. Maminka se bála, aby nezachytila její pohled, protože by se dala do smíchu. „A to by byl takový průšvih… Přemýšlela o nejtragičtějších věcech. Vždyť víme, jak to bylo. Člověk měl tvář do práce a tvář domů.“ 

Školní léta a první vědecké úvahy

Rodiče Vašíka pokřtili a ještě asi jako sedmiletý žák zažil výuku náboženství. „A z té mě potom vyhodili. Já jsem byl totiž chlapec zvídavý a spíše vědeckého typu. Paní učitelka nám povídala, jak Bůh všechno stvořil. A nedala si pokoj… Povídala, že Bůh stvořil kytičky a motýlky a vodu a potůček... Tak jsem se obrátil ke spolužákovi a zeptal jsem se ho, jestli Bůh taky stvořil hovno. Jeho pravice okamžitě vystřelila do vzduchu s tím, že Chvátal říká, jestli Bůh taky stvořil hovno…“ Malý Václav se naučil velmi brzy číst, abecedu znal už ve dvou letech. Zatímco si děti ve školce hrály, on si vedle četl. Byl jako houba, která nasávala vědomosti. Každou předloženou učebnici zhltl jako malinu. V pěti letech znal české i latinské názvy živočichů. Zálibu v knihách zřejmě podědil po mamince, která velmi ráda četla a také psala články do novin. Byla rovněž autorkou scénáře k amatérskému filmu, který žáci spolu s Václavem sehráli na pionýrském táboře. Pracovala tam jako pionýrská vedoucí, což bylo možné jen díky tomu, že se jí dařilo skrývat své protirežimní názory. 

Malý úderník a mistr v šachu

Politické ražení pionýrské organizace Vašík jako chlapec nevnímal. „Měl jsem až do svého postpubertálního období, do nějakých těch šestnácti let, vymytý mozek.“ Když probíhalo maďarské povstání, bylo mu deset let. Do slohového sešitu tehdy napsal, jak byla kontrarevoluce naštěstí potlačena a pracující lid zvítězil. Napsal také článek o návštěvě prezidenta Antonína Novotného v Plzni, kterého vítal spolu s dalšími pionýry. Dnes už se tomu směje a dodává: „Byl jsem v komunistické lati. A jak se to stalo, že se to potom ze mě všechno spláchlo? To nevím. Když už mi pak bylo těch osmnáct, tak myslím, že už jsem věděl, která bije.“ Co se týče jeho koníčků, vedle čtení k nim patřila filatelie či fotografování. Závodně hrával šachy. „Šachy jsem měl velice rád, ale maminka mi je nakonec zakázala, protože mě z té hry vždycky pekelně rozbolela hlava. Byla to kombinace zakouřené místnosti a přemýšlení.“ To, že měl Vašek za maminku učitelku, bylo velkou výhodou. Od řezníků se jim dostávalo nejlepšího masa a od lékařů nejlepší péče… Její známá pracovala jako správkyně plzeňských městských lázní, ve kterých tak mohl Vašek trávit čas, když tam nikdo nebyl. Sám se pomocí postupného upouštění kruhu naučil plavat a strašně se mu to zalíbilo, ačkoliv mu to při povinné výuce vůbec nešlo. 

Láska k chemii i k učitelce

Václav Chvátal nejprve navštěvoval základní školu na tehdejší Stalinově třídě. „Dnes se jí mezi Plzeňáky říká ‚třída politických omylů‘.“ Třídní učitelkou byla jeho maminka, která na něj tak musela být přísnější než na ostatní děti. Poté docházel na základní školu ve Schwarzově ulici. Následovalo studium devítileté školy na dnešním Masarykově náměstí. „Rodiče pak měli strach, že by se mohlo stát, že bych kvůli nějakému kádrovému průšvihu nedokončil gymnázium, a tak mě poslali na průmyslovku.“ Studium oboru keramika na Střední průmyslové škole stavební na Chodském náměstí se mu moc líbilo. „Bylo to takové milé zákoutí, byli tam takoví samorostlí profesoři. Vzpomínám na profesora Puchtu, který chodil hrát do kostela na varhany.“ Co se týče předmětů, Václava nejvíce bavila chemie. Vděčil za to i svému bratrovi Josefovi, který pro něj byl vzorem. Ten studoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Na Václava měla velký vliv i učitelka chemie, do které byl zamilovaný. 

Výhry ve vědomostních soutěžích, rokenrol a Kniha křivd

Václav Chvátal se v době studií účastnil celé řady vědomostních soutěží o ceny. Ve třídním, školním a krajském kole vyhrál například soutěž ve znalosti ruského jazyka. „V krajském kole jsem vyhrál fotoaparát.“ V celostátním kole se umístil na druhém místě. „Což bylo dobře, protože první cena byl fotoaparát, zatímco druhá hodinky.“ Vyhrával i v matematické olympiádě. Za cenu v ní si koupil dvoudílnou knihu Anorganická chemie. Mezi spolužáky byli jeho nejlepšími kamarády Ladislav Biker a Petr Havel. První jmenovaný měl magnetofon, na kterém jim pouštěl rokenrol. „Vyučoval nás v tom, kdo je Chuck Berry, Little Richard, Bill Haley a samozřejmě Elvis Presley. Nakonec ho vyhodili. Ale měl kapelu, se kterou hrával tady po okolí, a my jsme mu říkali Elvis.“ 

Když jel Vašek se spolužáky na bramborovou brigádu, založili si knihu, kterou nazvali Kniha křivd a utrpení národa českého. Kdykoliv je nějaký učitel pokáral, zanesli to do knihy. „Byla to zajímavá doba. Člověk mohl někomu věřit, ale podmínečně. Protože politické vtipy byste mu neřekl, co kdyby to byl fízl… Učitelský sbor byl až na malé výjimky bandou reakcionářů, antikomunistů,“ vzpomíná. Na průmyslovce byl předsedou Československého svazu socialistické mládeže. „A proč? Protože jsem byl vždycky vůdce smečky. A protože jsem v rámci této funkce mohl pořádat různé aktivity. Nebral jsem to jako komunistickou indoktrinaci,“ vysvětluje své mladické počínání Václav Chvátal. Zval spisovatele na besedy a také uspořádal rokenrolový koncert pro svého kamaráda Ladislava Bikera.

Od chemie k matematice

Za to, že se Václav Chvátal zbavil prorežimních názorů, nepřímo mohla zmíněná profesorka chemie, Jana Motyčková, za svobodna Bundová. O politice se moc nebavili, ale rozuměli si. Půjčovala mu také jazzové nahrávky svého budoucího muže Jana Motyčky. Na její návrh zvládl studium ne za čtyři, ale již za tři roky. „Protože viděla, že je to pro mě otrava.“ Když školu úspěšně dochodil, přihlásil se na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Součástí toho byla povinná brigáda v Neratovicích, kde se z celulózy vyráběl papír. Seznámil se tam s mladíkem, který studoval matematicko-fyzikální fakultu. Sám byl v té době, jak říká, pekelně ambiciózní a zabýval se řadou vědeckých otázek. Říkal si, jak je to zajímavé, jak atomová váha záleží na atomovém čísle. A že on bude ten, kdo tu závislost vysvětlí. Byl to hlavní důvod, proč se hlásil na Vysokou školu chemicko-technologickou. Když se o tom kamarádovi zmínil, odvětil prostě: „Ty blbče, jestli tě tohle zajímá, tak jdi na teoretickou fyziku!“ Vzal si jeho slova k srdci a ještě se stihl zúčastnit přijímacího pohovoru na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. „Tam jsem jim dokázal, že odmocnina ze dvou není racionální, a oni mě vzali.“ 

Pod křídly Zdeňka Hedrlína

Václava Chvátala na samém začátku studia okouzlil mimořádný pedagog Zdeněk Hedrlín.[2] „Říkal nám, že matematika není o číslech, ale o tom, co napsal na tabuli.“ Stálo na ní: „Vím, o čem mluvím.“ Hned po prvním semestru přizval Václava Chvátala ke spolupráci v oboru matematiky, což pro něj bylo obrovsky vzrušující. Vysvětlil mu několik pojmů o teorii grafů a zadal mu matematický problém. Ten jej vyřešil už ve druhém semestru, načež ho měl zaznamenat v anglickém jazyce. „Koukal jsem na to jako husa do flašky, protože jsem anglicky v podstatě neuměl. Měl jsem doma leda anglickou knížku On the Road od Kerouaca.“ Nakonec mu ale pomohla kniha od významného anglického matematika G. H. Hardyho. „A Zdeněk Hedrlín to vzal a dal to za mě do časopisu Karlovy Univerzity, který se jmenoval CMUC, Commentationes Mathematicae Universitatis Carolinae.“ V devatenácti letech tak Václavu Chvátalovi vyšel první článek. Následovalo poloviční řešení dalšího matematického problému v holandském časopise, které se stalo tématem jeho diplomové práce.

Touha po svobodě a satori

Tou dobou hodně přemýšlel o tom, jak nepromarnit život. Cítil, že by ho více než matematika naplňovalo být spisovatelem nebo režisérem. Svěřil se s tím profesoru Hedrlínovi a za všechno, co pro něj udělal, poděkoval. Ten mu, aby ho udržel v oboru, vyjednal doktorandské stipendium na univerzitě v Chicagu. Václav Chvátal cítil, že je závodním koněm svého učitele, který se ho snaží ovládat. On však chtěl svobodu. „Jako součást obrany proti silnějšímu jsem se vrhl do studia knihy o moderní filozofii, abych si ujasnil, v čem je smysl života. A jak jsem se s tím pral a pral a pral, najednou se mi rozbřesklo a věděl jsem, jak se věci mají.“ Jen pár hodin nato narazil v plzeňské Státní vědecké knihovně, kterou miloval, v časopise Světová literatura na článek Každý sám svým pánembohem, který pojednával o zen-buddhismu. „Četl jsem to a on popisoval přesně to, co se před chvílí odehrálo ve mně. Ti zen-buddhisté to popisují jako ‚satori‘, což je rozbřesknutí, náhlé porozumění.“ 

Na doporučení Zdeňka Hedrlína udělal čtvrtý a pátý ročník matematicko-fyzikální fakulty za jeden rok. Zmíněné stipendium však před promocí na jaře 1968 odmítl a chystal se k přihlášce na FAMU. Oslňovala ho totiž úžasná atmosféra[3] Pražského jara a do Chicaga se mu vůbec nechtělo. Chodil do Violy a do Reduty, kde se mimo jiné setkal se spisovatelem Karlem Peckou, který tam četl ze své knihy Horečka. V té době vzniklo jeho přátelství s Josefem Škvoreckým[4] a Ivanem Vyskočilem. „Představa, že nebude cenzura a že bude více politických stran, byla fajn. Teď už víme, že to byly naivní představy, které sdílela spousta lidí,“ konstatuje Václav Chvátal. Jak měl ve zvyku, odjel i před posledními státnicemi za Prahu, kde se procházel, učil a četl. V mysli mu utkvěla myšlenka, že zatímco Ernest Hemingway zažil řadu zajímavých událostí, on de facto přežívá v ústraní, v závětří. „A o tři měsíce později jsme tu měli tanky a už jsem nebyl v závětří, už jsem tomu Hemingwayovi nemusel závidět...“ Přišel 21. srpen 1968, s ním okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a události veřejného i osobního života nabraly jiný směr. 

Byl jsem připraven jít bojovat proti okupantům

Václav Chvátal se v květnu roku 1968 oženil s Jarmilou Klimtovou a o měsíc později odpromoval. „Poznali jsme se díky matematické olympiádě. Já jsem byl jedním z výherců v Plzeňském kraji a ona v Praze. Pro tyto výherce uspořádali letní školu v Krkonoších, kde jsme se seznámili.“ Bydlení na koleji v ulici 5. května tak vystřídalo bydlení v Černošicích ve vile manželčiných rodičů. „A 21. srpna se probudíme a tchán říká: ‚Obsazují nás.‘ Jarmila měla v Praze nějaké holandské kamarády, a tak jsme jim záviděli, že se mohou sebrat a odjet. A já jsem furt čekal, že se budeme bránit… V tu chvíli, tou dobou, v těch dnech, jsem byl připravený jít bojovat proti Rusům a klidně i zahynout. To bylo tak silné. Protože ty naděje, které jsme měli, byly tak krásné a silné, že tohle byla prostě studená sprcha první třídy,“ vypráví Václav Chvátal, který se rozhodl, že odjede taky. A manželka souhlasila. 

Dobrodružná cesta do neznáma

Dne 23. srpna 1968 se v Plzni u rodičů probíral věcmi, které by si chtěl vzít za hranice. Bylo ironií osudu, když se mu do ruky dostal zmíněný slohový sešit z roku 1956 s úkolem o úspěšně potlačené kontrarevoluci. Na cestu do neznáma si vzal svých pět oblíbených knih včetně titulů ‚Vždyť přece létat je tak snadné‘ a ‚Můj přítel Pierot‘. Naštěstí měl na pasovém oddělení strýčka, který mu zařídil pas. Střídavě stopem[5] a kyvadlovou vlakovou dopravou se dostal zpátky z Prahy do Černošic. Manžele Chvátalovy odtud 24. srpna odvezl na hlavní nádraží taxikář s manželkou a malým chlapcem. Řekl jim: „Víte, já si říkám: ‚Jestli to do mě prdnou tady z tanku, tak by tu zůstal sirotek a vdova. Co si počnou? Tak ať nás vezmou radši všecky.‘ Tak jsme jeli s tím neohroženým taxikářem. Jeho syn byl nepokojný. A taxikář mu řekl: ‚Mlč a počítej tanky!‘“ Na hlavním nádraží je překvapilo obrovské množství lidí s batohy a kufry. Koupili si lístky, ale zjistili, že vlak jede jinudy, protože na trase stojí přes koleje tank. „Dorazili jsme na hranice, kde lidi pouštěli bez pasu, protože tam byli čeští celníci a těm šlo o to, ať pustí co nejvíce lidí. To se mi zdálo, že jsme všichni kamarádi…“ Kromě pěti knížek si s sebou zabalil lahev cinzana pro případ, že by musel celníky uplatit. „Což jsme nemuseli. Tak jsem zajásal a Jarmila se rozplakala.“ 

Spaní na rovinném slamníku, mytí nádobí v nemocnici

Pamětník s Jarmilou dorazili na nádraží ve Vídni. „Seděly tam dvě dámy v národních krojích s bílými holubičkami na hlavě. Měly tam české koláčky, české bílé kafe a nápis, že se tu nabízí pomoc českým uprchlíkům.“ Snědli koláčky, vypili kafe a přihlásili se na nabídku mladé rakouské manželské dvojice, která nabízela pomoc uprchlíkům. Otec manžela, který byl továrníkem, je po Vídni vozil v mercedesu a bral je do různých nočních podniků. Když jim ale manželé dali najevo, že už u nich přetrvávají příliš dlouho, odvezli je do uprchlického tábora. „Což bylo zajímavé, protože tam nebyl žádný reprezentativní vzorek obyvatelstva, tam nebyla střední vrstva. Žádný klempíř, řezník, automechanik… Tam byli lidi z univerzit a pasáci a prostitutky. Tam byli buď lidi, kteří mohli hodně získat, anebo ti, co neměli co ztratit. Bylo to v Tabakfabrik u Südbahnhofu. Byla to kostra od budovy, ve které ležely na zemi slamníky. Jaký si kdo urval slamník, takový ho měl. Jak jsme u těch rovinných grafů, tak ten náš slamník nebyl úplně rovinný...“ Podmínky se postupně zlepšovaly. Našli rovinný slamník a práci ve vedlejší moderní nemocnici. Myli nádobí v tunelové myčce – za dobré jídlo i peníze. „A když zjistili, že jsem promovaný matematik, začali mi říkat ‚Herr Doktor‘.“ A dělali velký rozdíl mezi ním a Chorvaty, mezi kterými museli pracovat, což se Václavovi velmi příčilo. 

Matematické rukopisy a pohlednice od Erdőse

Během šesti neděl si vydělali na letenky. Václav Chvátal si vedle pěti knížek a již vypitého cinzana přivezl i své matematické rukopisy s nadějí, že za ně bude zaplacen jako novinář za své články. Přinesl je do IBM (International Business Machines) Vídeň, kde pracoval Herbert Izbicki,[6] jehož matematické články Václav Chvátal znal. Jeho dotazu, jestli by mu mohl doporučit, který časopis by mu za publikaci rukopisů zaplatil nejvíce, se ze srdce zasmál. Řekl mu však, že může pod hlavičkou IBM napsat žádosti na různé univerzity, aby jej tam jako studenta přijali. Požadoval však nějaké doporučení. Když mu pamětník sdělil, že zná proslulého maďarského matematika Pála Erdőse,[7] rozesmál se podruhé a odvětil: „Otázka není, jestli ty znáš Erdőse, ale jestli on zná tebe!“ Náhodou měl však s sebou pohlednici, kterou mu matematik poslal. „Izbicki se na to podíval a vytřeštil oči. Asi třistakrát to okopíroval a fotku té pohlednice přidal ke každé té žádosti o postgraduální studium.“

Dle záznamu v Archivu bezpečnostních složek při vycestování uvedli, že účelem jejich cesty je návštěva u příbuzných v Rakousku, konkrétně u Vlasty Homolkové, s povolenou délkou pobytu dvacet dní. Do roku 1970 jim byla žádost prodloužena, poté už ale pobývali v cizině bez povolení československých úřadů.

Léta strávená na univerzitách

Více než pohlednice od Pála Erdőse ale zafungovala angažovanost Jarmiliny sestry Jany, která zašla za vedoucím matematického oddělení University of New Brunswick v Kanadě. Na její přímluvu byli oba přijati ke studiu. Přestěhovali se tudíž do města Fredericton. Setrvali zde rok. Potom díky doporučení Pála Erdőse přestoupili na University of Waterloo v Kanadě, kde Václav Chvátal v roce 1970 dokončil doktorské studium. Následoval postdoktorský ročník, kdy si hledal zaměstnání a zcestoval kus Ameriky. Cesty manželů se však definitivně rozešly. V té době také pamětník sestrojil nejmenší možný čtyřbarevný a 4regulární graf bez trojúhelníků, takzvaný Chvátalův graf. O rok později začal působit na Univezitě McGill, kde posléze vyučoval i v letech 1978–1986. V letech 1972 a 1974–1977 učil na Univerzitě Stanford. Tou dobou se seznámil se zajímavým mužem, který na něj působil velice sympatickým dojmem. Ukazoval mu okolí Stanfordu a vzal ho i k sobě domů. Nakonec se z něj však vyklubal příslušník Státní bezpečnosti. „Když jsem ho pak odvezl na letiště, řekl jsem mu, že mi kamarád z Kanady řekl, že je fízl. Co já vím, proč to děláš... Ale to nic nemění na tom, že jsi mi byl sympatický. A on mi řekl: ‚A víš, co je největší sranda? Že ať teď řeknu, co řeknu, tak to nic na ničem nezmění.‘“ Na Stanfordu učil také v letech 1974–1977. Začal tu psát svou populární učebnici Linear Programming. Když pobýval v zahraničí, Čechům se vyhýbal. „Přišlo mi, že jsou to lidi, kteří si na mě automaticky dělají nějaký nárok. Jako že jim jsem něco dlužen a tak.“ V letech 1972–1974 a 1977–1978 pamětník působil na Concordia University v Montréalu a později na Univerzitě Rutgers (1986–2004). V létě roku 1984 přijel do Československa, kde navštívil svého bratra Josefa, ze kterého se stal komunista, a strýce Karla Kaňáka, tatínka Jana Kaňáka. Předtím však musel zaplatit za vzdělání, které mu socialistický stát poskytl. Aby se mohl vrátit a byla mu uznána amnestie. V letech 1988–1990 žil v Bonnu, odkud několikrát přijel do Československa.

Sametová revoluce

Ledy v Československu roztály a Václav Chvátal byl u toho. „Přijel jsem do Plzně. Byl tu dav nadšených lidí, tak jsem byl nadšený s nimi. Vykřikoval jsem s nimi a zvonil klíči.“ Pak odjel do Prahy. Poté se ale vrátil do Ameriky a v Montréalu se 29. prosince 1989 oženil s Markétou Vyskočilovou, kterou znal od jejích pěti let. Jejím otcem byl spisovatel, dramatik, herec a režisér Ivan Vyskočil. Svatba proběhla akorát na její sedmadvacáté narozeniny. Rodiče se sametové revoluce bohužel nedožili. Za dobu emigrace se s nimi pamětník setkal jen jednou, když za ním přijeli do Montréalu.

Návrat do Česka

Po úspěšné kariéře v zahraničí se Václav Chvátal s manželkou Markétou v roce 2014 vrátil do Česka. Markéta se vzdala práce vedoucí lékařky neurologické laboratoře na univerzitě v New Yorku a začala pracovat v pražské poliklinice. Václav Chvátal se po jedenapadesáti letech vrátil už jako profesor na matematicko-fyzikální fakultu v Praze.

Vědecké a jiné úspěchy

V roce 2000 obdržel jako spoluautor cenu za článek pojednávající o problému obchodního cestujícího. Roku 2023 mu Université de la Mediterranné udělila čestný doktorát. Na Concordia University v Montréalu získal kanadskou výzkumnou profesuru pro kombinatorickou optimalizaci na období 2004–2011, která mu pak byla obnovena na dalších sedm let. V roce 2014 se jí však vzdal a odešel do důchodu. Roku 2015 obdržel cenu Johna von Neumanna za teorii operačního výzkumu. Je spoluautorem počítačového programu Concorde. Je zahrnut do seznamu dvou procent úhrnně nejcitovanějších vědců. Od roku 1965 do roku 2014 vydal přes sto třicet vědeckých článků a několik knih, mezi nimi například titul The Discrete Mathematical Charms of Paul Erdős. Věnuje se rovněž tvůrčímu psaní. Jeho povídku Déjà vu z roku 1972 zařadila spoluzakladatelka časopisu Story na seznam nejlepších anglicky psaných povídek roku. Rovněž je autorem několika písňových textů, které zhudebnil Vlastimil Hála. Je emeritním profesorem na Concordia University v Montréalu a hostujícím profesorem na Karlově univerzitě. V době natáčení, v roce 2024, žil se svou ženou v Praze.

 

[1] „Můj otec se chtěl ještě v roce 1948 přihlásit do revolučního výboru, ale někdo tam řekl: ‚Jestli v tom výboru bude doktor Chvátal, tak to nebude revoluční výbor, ale kontrarevoluční výbor.‘ Byl členem Revolučního odborového hnutí a Svazu československo-sovětského přátelství, takže takové náhražky za KSČ. A co řekly Rozhlasové noviny, to bylo svaté. Nevím, jestli to myslel vážně, ale asi ano.“

[2] „Nevím o jiném pedagogovi, který v Praze v šedesátých letech zadával osmnáctiletým studentům otevřené problémy, a když je vyřešili, dovedl je k publikaci toho řešení pod jejich vlastním jménem. Učil nás sebejistotě hraničící až s drzostí. Jeho přístup k životu mi připomíná jedno z hesel pařížských studentů v květnu 68: Buďte realisti. Žádejte nemožné.“ (https://www.matfyz.cz/clanky/dobrodruzstvi-meho-zivota)

[3] „Byla to magická doba. Semafor, Reduta, Činoherní klub, československá nová vlna. Praskání ledů, které nakonec vyvrcholilo jarem 68…“ (https://www.matfyz.cz/clanky/dobrodruzstvi-meho-zivota)

[4] Rovnice Václava Chvátala se v chybné verzi objevila v knize Josefa Škvoreckého Hříchy pro pátera Knoxe.

[5] „Když jsem jel tím autostopem, tak mě někdo vzal a říkal: ‚No, to jsme si přivedli sami na sebe. To byly furt nějaké mítinky... No, máme, co jsme chtěli.‘ To bylo strašné, když jsem viděl, že on tady ten národ není tak jednotný, jak jsem si myslel.“

[6] https://limam.upol.cz/Authors/Detail/3481

[7] Pál Erdős byl jedním ze světově nejproslulejších matematiků 20. století. Proslavil se především rozsáhlými objevy v oborech teorie grafů, kombinatoriky, teorie množin a teorie pravděpodobnosti, ale také svou excentričností a neustálými přesuny mezi různými výzkumnými institucemi po celém světě. Narodil se v Budapešti do rodiny maďarských Židů. Již v mládí proslul jako matematický génius.