Lubor Chvalovský

* 1933

  • „Jednou jsme byli povoláni na noční šichtu, že je zával. Nikdo nevěděl pořádně, co se děje, prokopávali jsme se dlouho až k hranici závalu. Cestou jsme objevili dva mrtvé civilní zaměstnance, byli jsme si vědomi, že jsou tam někde naši kolegové. Několik z nich se nám podařilo zaživa osvobodit. Postupně jsme narazili na mého nejlepšího kamaráda, který pracoval vepředu na nejnebezpečnějším místě, a když se utrhla lavina uhlí, uskočil jako sportovec za dřevěnou výztuhu, která zadržovala tlak horniny. Nemohl se ale nikam pohnout a ten materiál ho tlačil po milimetrech dolů, až mu zlámal vaz. Když jsme ho našli, tak ten kluk byl bělovlasý. To muselo být něco tak děsného, jak pomaličku umíral, než jsme se k němu dostali, že musel zešílet nebo zbělat. To je zážitek, na který z toho fárání nikdy nezapomenu.“

  • „Začátkem osmdesátých let za mnou přišli (z STB, pozn. ed.) a předali mi k podpisu doklady o spolupráci. Já jsem začal ze všeho couvat. Ani ve snu mě nenapadlo, že z toho neuniknu. Když viděli, že jsou přitlačeni ke zdi, jeden z nich mi říkal: ,Vy už jste pravděpodobně zapomněl skutečnost, že Vaše matka byla propuštěna z dvanáctiletého trestu, že se může znovu vyvolat řízení a že ten její stav se může zlepšit.‘ To byla rána, kterou jsem ani po svých bohatých zkušenostech nečekal. Zkameněl jsem, ještě jsem z nich ,vydudal‘, aby mně dali týden na přemýšlení. Byla to pro mě jedna z nejtěžších ran, kterou jsem dostal do svého svědomí, srdce, hlavy. Stál jsem před rozhodnutím zradit všechno, co jsem zastával, v co jsem věřil, za co jsem byl trestán. Z druhé strany byl ale osud mojí maminky. Věděl jsem, že oni jsou schopní všeho. Že jí po pěti letech válečného věznění, šesti letech za komunistů přidám ještě dva tři roky. Málem jsem se z toho zhroutil a nevěděl jsem si s tím rady. Říkal jsem si: ,Ještě se zeptám někoho, komu věřím. Kdo má srdce, hlavu a svědomí na to, aby mi řekl svůj názor.‘ Šel jsem za svým nejbližším nadřízeným v Čedoku a všechno mu pověděl. Chtěl jsem, aby si to nechal projít hlavou, ale on mi řekl: ,Já nemám o čem přemýšlet, jestli to té mamince uděláš, tak si ublížíš tak, že na to nikdy nezapomeneš, a nikdy nebudeš šťastný.‘ Tak jsem šel a ten souhlas podepsal. Chtěl bych tady říct na svou čest a svědomí, že jsem nikdy ani po tom podpisu nenapsal jediné písmeno zprávy, nikdy jsem neřekl ani větu, která by byla v součinnosti s tím, k čemu jsem se zavázal. To by byla zrada celé mé rodině.“

  • „V době, kdy už jsem se těšil, že budu propuštěný z vojny, si pro mě přijeli páni estébáci do posádky a tam oznámili veliteli, že provozuju protistátní činnost. V uniformě mě naložili do osobního vozu a odvezli do věznice v Uherském Hradišti. Zavřeli do samotky a začali vyslýchat. Vyptávat se na dobu, kdy jsme chtěli opustit republiku, na kontakty a jestli jsem věděl o vlaku svobody, který přerazil hraniční závory a odjel do zahraničí. My jsme se o něm tehdy sice taky dozvěděli, ale neměli jsme s tím vůbec nic společného. Vyslýchali mě dnem i nocí i o skutečnosti, že jsem si chtěl do civilu vzít fárací oblek. K tomu jsem byl ochotný se přiznat, ale nechtěl jsem ho ukrást, nýbrž vyměnit za oblek civilní. Důvodem toho všeho ale bylo to, že mě potřebovali dostat do kategorie lidí, kteří neměli na nic právo. Po dvou měsících naprosté samovazby jsme chodili jednou za dva dny na vycházky v dřevěném koridoru, kde se ve dvou lidech deset minut chodilo tam i zpátky. Já jsem tam dvakrát nebo třikrát šel s mladším pánem; sice se tam nemělo mluvit, ale protože jsme se znali, tak se mě ptal, jestli mě vyslýchá pan Grebeníček. A já jsem říkal: ,Ne, to já ani nevím, kdo to je, ten mě nevyslýchá.‘ A on mi řekl: ,To si olízni všech deset, protože to bys byl hodně nešťastný člověk. Já jsem u něj byl asi desetkrát a vím, co to znamená.‘ Vzpomněl jsem si na to ex post proto, že když tady vypuknul případ s panem Grebeníčkem, tak se obžaloba stále vymlouvala na to, že k jeho jednoznačnému odsouzení není dostatek svědků ani materiálu. Mě to v té době rozčílilo a napsal jsem dopis na ministerstvo spravedlnosti, že jsem sice nebyl jeho přímý podřízený, ale můžu dosvědčit svědectví o tom, co se tam dělo. A čekal jsem, že budu předveden. Dávám Vám své slovo, že mně nikdo ani neodpověděl, nikdo ani nezavolal.“

  • Full recordings
  • 1

    Kunratice, Praha 4, 30.01.2014

    ()
    duration: 
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, Zbraslav, Eye Direct, 20.11.2014

    (audio)
    duration: 01:34:48
Full recordings are available only for logged users.

Za každou cenu by člověk měl udržet základní hodnoty života

3902-portrait_former.jpg (historic)
Lubor Chvalovský
photo: rodinný archiv, z natáčení

Už  rodinný původ Luboru Chvalovskému částečně předurčoval následný osud. Narodil se 5. října 1933 v Praze jako druhé dítě Emilli Goliathové a Josefu Chvalovskému. Jeho otec byl legionářem a v prvorepublikovém období vysokým důstojníkem československé armády, matka Emilie Goliathová pocházela z rodiny obchodníka a úspěšného levicového politika Otto Goliatha, který se svým synem JUDr. Karlem Goliathem patřil k předním činitelům KSČ první poloviny 20. let. Do života celé rodiny výrazně zasáhla nejprve nacistická okupace Československa, kdy Lubor a jeho sestra pobývali u příbuzných. Otec byl poprvé za 2. sv.války v nucené emigraci, kde se zapojil do protinacistického odboje. V roce 1944 se mimo jiné účastnil jako zástupce velitele Československé samostatné obrněné brigády obléhání přístavu Dunkerque. Luborova matka Emilie byla po dobu války zatčena a internována nejprve v táboře ve Svatobořicích a později v Malé pevnosti Terezín. V poválečných letech se rodina přestěhovala do Hodonína, kde Luborův otec zastával funkci velitele posádky a odkud byl později v dubnu 1949  nucen za dramatických okolností podruhé ilegálně opustit Československo. Zbytek rodiny ho chtěl následovat a tak se na podzim roku 1949 pokusil ilegálně překročit hranice u obce Nemanice. Sestře Nadě se přechod hranic úspěšně podařil, Luborovi a jeho matce se to bohužel nezdařilo. Byli zatčeni čs. pohraniční stráží. Nezletilý Lubor byl po dvou měsících propuštěn, jeho matka odsouzena za protistátní činnost k šesti letům těžkého žaláře. LCh nemohl z politických důvodů pokračovat ve studiu, nejprve se živil jako dělník v cihelně. V letech 1953-1955 povolán na vojnu- přímo k PTP. Vojenskou službu vykonával na dole Antonín Zápotocký v Kladně. V průběhu 50. let Luborova matka Emilie znovu zatčena a odsouzena, zatčen i Lubor příslušníky StB. Oba vyšetřováni v Uherském Hradišti kvůli aktivitám Josefa Chvalovského a jejich údajné protirežimní činnosti. LCh byl odsouzen ke dvěma letům odnětí svobody. Později se dostal na svobodu, díky vyhlášeným amnestiím. Matka odsouzena na dvanáct let, podmínečně propuštěna v roce 1959. Po vojně se navrátil do Prahy, v dalších letech pracoval v dělnických profesích. Později v Čedoku, kde působil v různých pozicích až do svého důchodu. Na začátku 60. let se mu podařilo navázat písemný styk s otcem a sestrou, roku 1969 se po 20 letech setkali v americkém Houstonu. V době normalizace se podařilo udržovat vzájemné styky alespoň částečně. Sestra Naďa se natrvalo usadila v USA, LCh s ní však zůstává dodnes v úzkém kontaktu. Po r. 1989  byl Luboru Chvalovskému a jeho rodině postupně navrácen majetek a otec pplk. Josef Chvalovský byl soudně i vojensky plně rehabilitován.