Věra Chudobová

* 1935

  • „Manželův bratr byl utečený v Německu. Další, který byl v letectvu, tak byl v Austrálii utečený. Kdo tam ještě byl? Ten tam byl hodně dlouho, ten Pepík v Austrálii umřel. Koho jsme ještě měli, Petra v Německu, Pepíka v Austrálii..., ještě někoho jsme měli? Ode mě všichni byli v Německu. Babička byla Němka, narodila se za Drážďanama, ale mluvila česky. Babička žila tady u nás asi deset let, když už byla stará. Nastěhovala se k nám, když jí bylo osmdesát, a umřela v devadesáti u nás. Manžel řekl, že se u nás mluví česky, ale může mluvit česky nebo německy, jak bude chtít. A babička mluvila německy a česky, tak jsme se nějak dorozuměli. Když člověk chce, tak se vždycky dorozumí.“

  • „V pětačtyřicátém roce, když už bylo po válce, k nám přišel pan ředitel jednou s takovou pěknou holkou a říkal: ‚Tady mám jednu vaši novou kamarádku, ta s vámi bude teď chodit do třídy, buďte na ni hodný. Neměla to pěkný, byla v koncentráku a měla těžký život, tak na ni buďte hodný a se vším jí pomáhejte.‘ A ona byla hrozně chytrá. Byla Židovka, jmenovala se Ruth Feldmanová. Byla moc hezká a chytrá, všechno uměla. Hned se naučila a uměla česky i německy, všechno jí šlo. Ale neuměla moc na ruce, pořád se jí lepily, tak neuměla šít a vyšívat. Tak jsem jí to pletla já a paní učitelka vždycky říkala, že to nepletla ona, a ona, že ne. Nikdy nelhala, byla to moc hodná holka.“

  • „Nejhorší byli Američané, ti lítali jeden vedle druhého a pouštěli to takhle. Říkali jsme, že jsou to největší surovci. Pak ještě lítali Angličané a ti létali rozvětveně, tam bylo hodně Čechů. Ti bomby nepouštěli. V tomhle baráku jsme měli nevybuchlou bombu, tady nám ji pustili. Kdyby vybouchla, tak jsme byli všichni zabití, ale nevybouchlo to, tak nám to tu nechali odkryté a po válce z toho udělali výtah. Poslední tři měsíce už jsme bydleli jen ve sklepích v noci. Ve dne jsme chodili takhle, pokud to šlo, ale jinak jsme museli být schovaní, protože to bylo dost nebezpečné. Nebylo to hezké ve válce.“

  • Full recordings
  • 1

    Týnec nad Labem, 09.02.2024

    (audio)
    duration: 01:22:29
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Spousta Němců byli slušní lidé. Nikdo neudal, že posloucháme Londýn

Věra Chudobová ve věku jednoho roku (1936)
Věra Chudobová ve věku jednoho roku (1936)
photo: Archiv pamětníka

Věra Chudobová se narodila 26. května 1935 v Brně do rodiny obchodního zástupce Vojtěcha Vacka a jeho manželky Marie, která se živila šitím klobouků. Věra Chudobová vyrůstala v brněnském Veveří v domě s německými sousedy, se kterými ale rodina nikdy problém neměla. Za války poslouchali vysílání z Londýna a nikdy je nikdo neudal. V období konce války pamětnice zažila časté bombardování, rodina se kvůli tomu na krátko přesunula mimo Brno. Po válce se do bytu vrátili a byli svědky odsunu Němců. Věra Chudobová absolvovala obecnou a měšťanskou školu v Brně. Poté vystudovala obchodní akademii v Kolíně a začala pracovat jako finanční účetní v pražské firmě Energoinvest. V roce 1955 se vdala a v manželství se jí narodily dvě dcery. Rodina Chudobova byla v době invaze vojsk Varšavské smlouvy v zahraničí, do Československa se vrátili až v říjnu 1968. Část jejich rodiny žila v emigraci, proto měly dcery pamětnice problém dostat se na střední školu. Nikdo z rodiny nebyl ve straně. V roce 2024 žila Věra Chudobová v Týnci nad Labem.