The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Chudík (* 1941)

• narozen roku 1941 v Banské Bystrici rodičům Magdaleně a Františkovi Chudíkovým

• po zániku Slovenského státu jim byl zabaven podnik a rodina byla vyhnána z Banské Bystrice

• rodina přesídlila do Velké Lomnice, kde získala dům i podnik po vyhnaných Němcích

• v roce 1952 byl podnik znárodněn, oba rodiče museli do zaměstnání do státních podniků

• od roku 1958 studoval hru na violoncello na konzervatoři v Košicích

• v letech 1964 – 1966 byl na povinné vojenské službě v Považské Bystrici

• po vojně pracoval pro košický rozhlas, byl členem Státního komorního orchestru Žilina a komorního orchestru Di archi Slovakia

• v sedmdesátých letech cestoval s orchestrem po světě

• s manželkou měli tři děti, o které se starala a které vychovávala téměř výlučně manželka

• od roku 1979 žil až do roku 1989 v Egyptě

• do Československa se vrátil chvíli před revolucí, opět působil u Státního komorního orchestru Žilina

• nějaký čas působil jako nosič na chaty Vysokých Tater

• v roce 2023 žil v Popradě se svojí ženou

„Syn mi jednou řekl, že jako děti vyrůstali bez otce. Ale aby člověk poznal svět, musí být egoista, jinak to nejde. Pravdou je, že o celou rodinu se příkladně starala manželka. Jestli se to líbilo nebo ne? To si vyříkáváme teď, po letech. Z praktického hlediska - neměli jsme půjčky, koupili jsme si byt, koupili jsme si, co bylo potřebné, manželka jezdila na dovolené s dětmi,“ komentuje Ladislav Chudík své cesty po světě – přes západní Evropu, Sovětský svaz, Japonsko i Afriku – jakožto hudebník Státního komorního orchestru Žilina a komorního orchestru Di archi Slovakia, svůj pozdější desetiletý pobyt v egyptské Káhiře jako zaměstnance Slovkoncertu Bratislava MV ČSR a v neposlední řadě svoji zálibu v horolezectví. 

 

Nevíme absolutně nic

Ladislav Chudík se narodil 17. září 1941 v Banské Bystrici v dnešním Slovensku. Jeho otec František Chudík (nar. 1911) byl truhlář, matka Magdalena roz. Zliechovská (nar. 1919) fotografka, po svatbě však své povolání opustila. V roce 1943 se narodila Ladislavova sestra a o tři roky později bratr. 

„Otec byl katolík, ale v kostele nikdy nebyl. Když už, tak jen pro forma. Máma byla z jiného soudku, ale nikdy nám neřekla, jak to probíhalo u nich v rodině. Nikdy jsem nepoznal její rodiče, neslyšel jsem od ní, kde jsou, kdy zemřeli, kde zemřeli, nevím absolutně nic. Nemáme žádné dokumenty ani fotografie. Měla sourozence, ale nevím ani kolik. Sem tam vzpomínala své dva bratry,“ vypráví Ladislav Chudík o rodině své matky. 

„Svatba se konala, myslím, v roce 1938. Rok nato otec odkoupil firmu, ve které pracoval, za peníze, které dostal od mé matky. Když jsem slyšel tu sumu, zatočila se mi hlava,“ snaží se Ladislav Chudík vysvětlit zvláštní okolnosti otcova nabytí firmy s jedenácti zaměstnanci a dvěma tovaryši v časech arizace. 

Vlastní vzpomínky má až na konec války, zřejmě na přechod fronty: „Nějaký čas jsme se schovávali v nějaké pivnici v Radvani, dnes je to součást Banské Bystrice. Otec byl nejdříve chvíli s námi, ale když přecházela fronta, zmizel, nikdo neví kam. Nikdo ho neviděl ani u partyzánů, ani u vojáků. Nakonec jsme zjistili, že pobýval někde u Kojšovské holi u Košic,“ snaží se Ladislav Chudík převyprávět okolnosti konce války.  

Na Banskou Bystricu vzpomíná nerad, nedokáže se, dle svých slov, vypořádat s událostmi, které se tam staly. V roce 1946, po zániku pro-nacistického Slovenského státu, jim totiž podnik sebrali, museli město opustit a přesídlit do Velké Lomnice.

 

Znárodněný majetek po vyhnaných Němcích 

V novém bydlišti měli problém vůbec sehnat bydlení – místní neměli nově příchozí kolonizátory v oblibě. Nakonec získali dům po vyhnaných spišských Němcích, který údajně zakoupili, byť byli jakožto nově příchozí chudí. I tam získal otec firmu, matka se věnovala výchově tří dětí. Podnik byl dle vzpomínek pamětníka v roce 1952 znárodněn, otec musel nastoupit do státní firmy jako zaměstnanec. „Stal se z něj zklamaný, mlčenlivý a do sebe staženy člověk,“ vzpomíná Ladislav Chudík na svého otce. 

Základní školu vychodil Ladislav Chudík v Lomnici, zájem měl o studium hudební konzervatoře v Brně nebo Bratislavě. Nakonec nastoupil v roce 1958 na konzervatoř v Košicích, kde studoval hru na violoncello, a v roce 1964 se ucházel o místo v košickém rozhlase, které získal. V té době se již věnoval horolezectví. 

 

Neustále na cestách

V roce 1968 se jemu a jeho ženě narodil syn. Téhož roku odjel na Kavkaz na horolezeckou expedici, kde pobýval i v době srpnové okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. S náznaky okupace se setkal při návratu do vlasti: „Viděli jsme pomalované vagony vlaků, které vraceli zpět do Sovětského svazu, s hesly ´Rusi vrahové´ a ´Idi domoj´,“ vypráví Ladislav Chudík. Co se stalo, se dozvěděl od kamaráda, u kterého se stavil v Košicích, než se vrátil domů do Tatranské Lomnice za ženou a synem. 

Jeho manželka tou dobou pracovala ve vojensko-civilním objektu na obranu a ochranu státu v Strážském jako chemička – dle výpovědi pamětníka se celý komplex nacházel pod zemí a byl hlídán vojskem. Aby mohl Ladislav Chudík cestovat, své místo opustila a nastoupila do jiné chemičky a nakonec do laboratoře fakultní nemocnice v Košicích. Měli spolu další dvě děti. Z rozhlasu odešel koncem roku 1969 a po celá sedmdesátá léta jezdil na zájezdy do zahraničí, a sice se Státním komorním orchestrem Žilina a s komorním orchestrem Di archi Slovakia. O rodinu se starala manželka. 

Mnoho času prý trávil v Itálii, Španělsku, Francii, Petrohradě i Moskvě, často jezdil do Vídně. S orchestrem navštěvovali místní rozhlas či televizi. „Těch zájezdů bylo nepředstavitelně mnoho. V Japonsku jsem byl třikrát, ale neumím si představit, co by tam žena dělala,“ reaguje Ladislav Chudík na dotaz, zda s ním měla možnost vyjet i rodina. Zároveň se věnoval horolezectví – v roce 1978 se údajně účastnil expedice do africké Ugandy a Tanzanie, odkud se „stavil“ v Řecku lézt na Olymp, Meteory, a nakonec na Sinaji, kam se dostal, jak říká, na falešný pas. Dodejme, že vycestovat se Ladislavu Chudíkovi opakovaně dařilo i přesto, že dle svých slov nikdy nevstoupil do KSČ: “Samozřejmě, že chtěli [abych vstoupil do strany nebo spolupracoval s StB]. Já jsem nikdy v životě v žádné straně nebyl, nikdy jsem nic - nikdy v životě - nepodepsal,” říká. 

 

Raději se nehrabat v minulosti

„V roce 1979 jsem řekl, že jedu na rok do Egypta,“ vypráví Ladislav Chudík. Nakonec tam však zůstal deset let, neboť život v komunistickém Československu se mu prý nelíbil. Dle svých slov tam byl vyslán Slovkoncertem Bratislava MV ČSR a živil se koncertováním. Rodinu moc často nenavštěvoval, za ním nejezdila. Jeho žena ho v Egyptě navštívila pouze jednou: „Na to, jak dlouho se to vyřizovalo, ten pobyt ani nestál za to,“ komentuje Ladislav Chudík. „Jednou mi syn řekl, že vyrůstali bez otce. A to je pravda. Jestli jsem činil dobře nebo špatně, ať zhodnotí děti. O celou rodinu se starala manželka. Jestli se to líbilo či ne – to dnes zhodnocujeme, po letech. Není dobré se v minulosti hrabat – mohly by vyjít najevo různé věci, které by se tomu druhému nelíbily. Ale aby člověk poznal svět, musí být egoista,“ konstatuje Ladislav Chudík. 

V této době jej dle výpovědi pamětníka vyšetřoval pracovník SNB či StB. Mělo se konat dvacet jedna schůzek na vyšetřovně, přičemž pamětník údajně odmítl cokoliv podepsat. O tomto vyšetřování, pokud se konalo, se však nedochovaly žádné záznamy v archivech, přestože vedení podrobných záznamů o vyšetřování bylo běžnou a povinnou praxí. Jediné dochované archivní materiály, které jsme nalezli, byla informace oddělení Vojenské kontrarozvědky při 17. samostatném praporu Vnitřní stráže ze dne 28.  srpna 1965 s krycím jménem „Soňa“ – kategorie neuvedena – o komisionální skartaci tohoto svazku dne 24. května 1966. V prosinci 1966 byl oddělením Vojenské kontrarozvědky při Krajské vojenské správě Košice registrován svazek s krycím názvem Schránka, kategorie SI – signální svazek, který byl dne 31. července 1967 komisionálně zničen s poznámkou „rozpracování ukončeno pro nedostatek materiálu“. Co bylo obsahem těchto svazků se již nedopátráme. 

Do Československa se Ladislav Chudík vrátil nedlouho před sametovou revolucí – prý se v zahraničí doslechl, že nastanou změny. Opětovně působil u Státního komorního orchestru Žilina a příležitostně jak nosič na tatranské chaty. Z porevolučního vývoje nadšen není – Slovensko dle něj zažívá krizi identity. V roce 2023 žil Ladislav Chudík se svojí ženou v Popradě.