Ladislav Chudík

* 1941

  • „No samozřejmě že chtěli [abych vstoupil do strany nebo spolupracoval s StB]. Já jsem nikdy v životě v žádné straně nebyl, nikdy jsem nic - nikdy v životě - nepodepsal, nevím o tom, že bych byl někde zapsán jako nějaký estébák a podobně. Ale že mě vyšetřoval jeden dvacet čtyřletý zasran, a ještě mi řekl, že manželce nechci říct, kde jsem, co tady dělám, o čem spolu mluvíme, a bylo to dvacet jedenkrát. A žádal, abych podepsal papír. Tak tohle už neřeknu, protože je to velmi škaredé slovo, ale řekl jsem mu: ´Pane kolego, seber se´ - tak jak mne slyšíte - ´seber se, jeď do Prahy za tou svojí dívkou, dobře se s ní vyspi a už mne neotravuj víc, protože už sem nepřijdu´“.

  • „Normalizace pro mě neznamenala už vůbec nic, protože tehdy jsem se už ubíral do úplně jiného světa. Ty pochody, které se u nás děly ve společnosti, jsem chápal, všechno jsem četl, poslouchal, ale už se mne nedotýkaly nijak. Jenom jsem se bál, aby se mé děti někde do něčeho zbytečně nezavrtaly, raději jsem se jim snažil vtloukat do hlavy, aby se snažily o vzdělání. Ale ne takové, že získají diplom, ale aby té věci, kterou studuje, rozuměl. Aby se zavrtal do té problematiky, kterou jednou bude provozovat v životě. Aby se připravovaly, že se může státi i to, že když jednou váš otec (jako já) opustí rodnou zemi, což jsem i učinil, tak ne proto, že vás nenávidím anebo protože nenávidím republiku, ale tady pracovat nemůžu.“

  • Full recordings
  • 1

    Poprad, 30.03.2023

    (audio)
    duration: 04:19:13
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Bez egoismu to nejde

Ladislav Chudík se narodil 17. září 1941 v Banské Bystrici Magdaleně a Františkovi Chudíkovým. Poté, co byla rodina po zániku Slovenského státu vyhnána z Banské Bystrice, se přestěhovala do Velké Lomnice, kde získala dům a podnik po vyhnaných spišských Němcích. Podnik byl v roce 1952 znárodněn, oba rodiče museli nastoupit do zaměstnání v státních podnicích. Po ukončení základního vzdělání studoval hru na violoncello na konzervatoři v Košicích, v letech 1964 – 1966 vykonával povinnou vojenskou službu v Považské Bystrici. Po vojně nastoupil do košického rozhlasu, hrál v Státním komorním orchestru Žilina a komorním orchestru Di archi Slovakia, s nimiž koncertoval po světě. S manželkou měli tři děti. V roce 1979 se odstěhoval do Egypta, kam byl vyslán přes Slovkoncert Bratislava MV ČSR a kde žil až do roku 1989. Nedlouho před revolucí se vrátil do Československa, opět působil v Státním komorním orchestru Žilina, příležitostně působil jako nosič na chaty ve Vysokých Tatrách. Po celý život se věnoval horolezení. V roce 2023 žil se svojí manželkou v Popradě.