The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Chroust (* 1950)

• narodil se 24. června 1950 v Novém Městě na Moravě

• jeho rodina vlastnila 45 hektarů polností a lesů

• komunisté jim zabavili část majetku a jeho otce vyslýchali

• v roce 1957 musel pamětníkův otec založit JZD

• Josef Chroust absolvoval střední zemědělskou školu v Ivančicích a ve studiu pokračoval na Vysoké škole zemědělské v Brně

• celý život pracoval jako mechanizátor v zemědělských podnicích a jako instruktor v tírně lnu

• po roce 1989 byl statek vrácen jeho rodině

Syn zemědělce. Role, která v demokratickém světě nic zvláštního neznamená, byla v době socialismu cejchem. Pozemky, které se v rodině dědily z generace na generaci, v 50. letech zabírali komunisté a kulaky nutili ke kolektivizaci. Synem kulaka byl i Josef Chroust ze Žďárska, jehož rodina hospodařila v Jimramovských Pavlovicích. 

36 hektarů polí a luk a devět hektarů lesa. To byla před únorem 1948 celková výměra pozemků rodiny Chroustových, kterou dal dohromady pamětníkův dědeček Jan Chroust už v roce 1915. “Byl to velice uznávaný hospodář. Na statek, kde jsem vyrostl, se přiženil z Věcova. Připojil k němu vedlejší statek, jehož rodina ho propila. Tak spojil dvě hospodářství do jednoho,” vypráví pamětník, jak Chroustovi přišli ke svým pozemkům. Po dědečkovi na nich začal hospodařit pamětníkův otec Josef Chroust, nejmladší ze 4 dětí dědy Jana Chrousta. S manželkou Jarmilou i po válce věřili, že komunisté nebudou sedlákům brát jejich hospodářství, proto ještě v roce 1949 pořídili na tu dobu velmi moderní traktor Zetor 25A. První funkční modely totiž konstruktér František Musil podle archivu společnosti Zetor Tractors sestrojil na konci roku 1945. Chroustovi se tak snažili jít s dobou a kromě nejnovějšího modelu traktoru na statku hospodařili i se strojem na dojení krav od švédské firmy Manus a s kladkostrojem na kydání hnoje. 

Tatínek měl schovat vysílačku

Začátkem 50. let ale už věděli, že o svůj majetek nejspíš přijdou. Dojení do konví a stacionární nakladač na hnůj jim během kolektivizace zůstaly. Pro traktor si ale soudruzi brzy přijeli. “Vypáčili panty v kůlně, kde ten traktor byl, a odváželi ho. Maminka mi říkala, že brečela a ptala se, proč jim ho berou. A oni jí odpověděli, že nějaké ženy v družstvu ho potřebují víc než my, aby měly lehčí práci. Ať si to děláme s koňmi,” vypráví Josef Chroust vzpomínku, kterou má zprostředkovanou od rodičů. Narodil se v červnu 1950, násilnou kolektivizaci zemědělství si tak vůbec nepamatuje. Stejně jako příhodu z roku 1952, kdy za jeho tatínkem přišli údajní bojovníci proti režimu. “Tatínek vzpomínal, že je prý poslal spolužák z vysoké školy, jeho nejlepší kamarád. Říkali mu, že mají u sebe vysílačku a že ji u nás potřebují schovat. A tatínek jim řekl, že u nich v žádném případě nebudou nic schovávat, že se o politiku nezajímá a potřebuje hospodařit, a ne schovávat vysílačky,” popisuje pamětník, jak se jeho otec odmítl zapojit do protistátních záležitostí. “Nějakou dobu ho přesvědčovali, ale on se nedal. A když odcházeli, tak vytáhli průkaz a říkali, že pokud by ji vzal, tak by ho i s manželkou zavřeli a ostatní vystěhovali.” Šlo o příslušníky Státní bezpečnosti (StB), kteří se pokoušeli Josefa Chrousta vyprovokovat k protistátní činnosti. 

I když se nedal, stejně byl několikrát u výslechu. Poprvé ho vyslýchali už po roce 1949, protože jeho bratr emigroval do Kanady. V 50. letech si ho odvezli ještě několikrát, jednou dokonce na celé tři týdny. “Když přišel, byl úplně zhroucený. Bylo mu 34 let, a vypadal jako šedesátník,” přibližuje pamětník, jak komunisté se sedláky v 50. letech zacházeli. Od roku 1953 už tatínka StB neobtěžovala, v Československu panovalo mírné uvolnění po smrti Gottwalda se Stalinem. Hrozba vystěhování ale nad Chroustovými pořád visela. Před vynuceným přesunem rodinu paradoxně zachránil předseda národního výboru. “Řekl, že Chroustovi nikdy nikomu neškodili a že se vystěhovat nesmí. Překazil to na poslední chvíli, rodiče už měli zabaleno. Od té doby na něj nedali dopustit, i když to byl taky komunista,” vypráví Josef Chroust o Emilu Halvovi z Jimramovských Pavlovic, který byl sice ve straně, ale ke všem lidem se choval férově bez ohledu na jejich původ. 

Po okupaci jsme chtěli držet hladovku

Rodiče s Halvovými byli v úzkém styku i později, protože v roce 1957 byl pamětníkův otec donucen založit jednotné zemědělské družstvo (JZD). Kromě Chroustů v něm bylo ze začátku deset rodin a předsedkyní se stala manželka Emila Halvy Marie Halvová. Družstevníci plnili své cíle nad plán a předsedkyně družstva dokonce za jeho úspěchy dostala od strany zájezd do Sovětského svazu. Časem se družstvo rozrostlo a zapojilo se do něj hned šest nejbližších obcí. V okolí ho znali pod názvem Zemědělské družstvo Vrchy – Věcov. V té době Josef Chroust už chodil do školy do nedalekého Jimramova. “Jako dítě jsem vůbec nevnímal, že by mě ostatní děti nějak utlačovaly. Ale cítil jsem to u některých dospělých. Dívali se na mě jinak,” připouští, že nevraživost kvůli politice a majetku mezi některými sousedy byla. Jinak ale na své dětství vzpomíná s láskou. Vyrůstal s o tři roky starším bratrem. Když bylo chlapcům devět a 12 let, do rodiny přibyla ještě nejmladší sestra.

60. léta pro Chroustovy – stejně jako pro zbytek Československa – znamenala postupné uvolnění poměrů. Rodiče se tak nemuseli bát, že by se jejich dospívající synové v polovině 60. let nedostali na střední školu. Bratr Jan se i díky dobrému posudku ze základní školy v Jimramově dostal na střední zemědělskou školu v Bystřici nad Pernštejnem. Josef Chroust šel v roce 1965 studovat do Ivančic mechanizaci zemědělství. Období pražského jara prožíval jako každý mladý student velmi intenzivně. Jeho rodiče poslouchali Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky a dospívající Josef Chroust si naplno užíval uvolněné období plné svobodné kultury a necenzurovaných zpráv. “Lidé se nebáli, všude panovalo neuvěřitelné nadšení. Někteří lidé chtěli znovu začít soukromě hospodařit, ale bylo jich málo. Lidé už si zvykli na to, že družstvo pro ně bylo jednodušší,” vypráví pamětník o období těsně před vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Po srpnu 1968 bylo všechno jinak. Josef Chroust po prázdninách nastoupil do čtvrtého ročníku, ale stejně jako většina jeho spolužáků zatím neztrácel naději. “Rozhodli jsme se, že budeme stávkovat a držet hladovku. Chtěli jsme být v Ivančicích na náměstí u kašny. Ale pak za námi přišli profesoři, ať to neděláme, že nepřimějeme sovětské vojáky, aby odjeli,” shrnuje stručně. 

Povýšili mě až dvacet let po vojně

Josef Chroust odmaturoval v roce 1969, a i když přihlášku na vysokou školu podával skoro rok po okupaci, ještě bylo docela snadné se na vysokou školu dostat. “Na zemědělce v Brně byla ještě jiná garnitura profesorů, kteří na politiku nedali.” Pamětník sice nebyl ani v Socialistickém svazu mládeže (SSM), nikdy se ale nesnažil vybočovat z řady. “Předseda o mně pak psal posudek, že jsem v SSM sice nebyl, ale když byla nějaká úklidová akce, tak jsem se stejně účastnil. Otec mi radil, abych nikdy neprovokoval, protože jsem pořád na seznamu a můžou mě vyšoupnout.” A tím se taky pamětník snažil po celou dobu vysoké školy řídit. Jediný problém nastal až ve čtvrtém ročníku, krátce před nástupem na vojnu. “Dělaly se posudky a každý šel na pohovor s důstojníkem, který psal posudek. Já tam měl podplukovníka, který si zaznamenal, že máme 45 hektarů. Dal k tomu tři vykřičníky, vůbec mě to nenapadlo zatajovat,” přiznává po letech. Na vojnu se dostal do Loun a kvůli svému kulackému původu měl za celou dobu opušťák jen díky účasti na spartakiádě. Nedočkal se ani povýšení. Vojnu tak skončil v hodnosti svobodníka absolventa, s jakou na vojnu nastoupil, i když na vojně udělal důstojnické zkoušky. “Až v devadesátém prvním mi volali z vojenské správy, proč jsem svobodník absolvent. Já jim říkal, že o povýšení nestojím, ale za pár měsíců nás pozvali na Národní výbor ve Žďáře nad Sázavou a tam se nám omluvili za to, že jsme byli šikanovaní a nemohli jsme dostat důstojnické hodnosti. A během měsíce mě povýšili až na kapitána,” vypráví Josef Chroust se smíchem. Vojenskou hodnost tak dostal téměř 20 let poté, co ukončil povinnou vojenskou službu. 

Po vojně nastoupil jako mechanizátor ve dvou zemědělských družstvech i Agropodniku na Vysočině. Tohle povolání vykonával v různých obcích 13 let. Mezitím se ale oženil, a protože si vzal dceru evangelického faráře, některým lidem ve vedení to vadilo. Domluvil se proto, že půjde pracovat na nižší pozici, kde na něj bude “méně vidět”, ale ani tam nebyl spokojený a nakonec se z pozice mechanizátora dostal k práci instruktora v tírně lnu. Po půl roce přešel na vedoucí tírny. Tam zůstal až do 90. let, i když na něj přišel nelichotivý posudek kvůli původu. Ředitel fabriky se ho zastal a Josef Chroust mu tuhle laskavost oplatil po sametové revoluci. “Přijeli zástupci Občanského fóra a mluvili o tom, že se bude odvolávat ředitel, protože byl komunista. A já se přihlásil a řekl, že se zasloužil o to, aby tu ta tírna byla postavená. A že nikdy nikomu neškodil,” popisuje stinnou stránku porevoluční atmosféry. Změnu režimu jako takovou ale vítal. Ve žďárském okrese ji sledovali z povzdálí. “Týden po 17. listopadu jsme měli v Pavlovicích zabíjačku. Všichni byli nadšení, byla puštěná televize i rádio,” vzpomíná na listopad 1989. Potomkům soukromých zemědělců se po něm úplně změnil život. Bratr Josefa Chrousta začal zase hospodařit na jejich statku a Josef Chroust se díky své specializaci na len dostal několikrát na pracovní cestu do Jižní Karolíny. Jejich otec, který byl bez mála před 40 lety donucen založit družstvo, se pádu režimu také dožil. Měl tak šanci vidět, jak se hospodářství dostalo zpátky do rukou pouze jeho rodiny.