The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Chráska (* 1941)

• narozen 1. srpna 1941 v Plzni, život strávil v Hrádku u Rokycan

• rodina u sebe na jaře 1945 ubytovala americké vojáky

• v roce 1947 se jako Sokol setkal s Janem Masarykem

• v srpnu 1968 pomáhal v Plzni bránit budovu rozhlasu

• svědek škod napáchaných okupační armádou ve východních Čechách

• v roce 1969 se zapojil do šíření protirežimního letáku

• vyslýchán StB, podmínečně odsouzen, převeden do dělnického stavu

• zákaz práce ve všech zájmových a veřejných organizacích

• perzekuce manželky i dcery v pracovním životě

• útěchu našel v hudbě – český rekordman v počtu sebraných textů písní o růžích

V létě 1969, před ročním výročím srpnové okupace Československa, okopírovalo pár kolegů protirežimní leták, připomínající tuto událost jako Den hanby.  Jeden z nich, technik Miloslav Chráska, ještě netušil, že bude trestně stíhán. Další pokusy o jeho diskreditaci nepřestaly po více než patnáct let. 

Ubytovali americké vojáky

Život Miloslava Chrásky je spjatý s Hrádkem u Rokycan, městečkem proslaveným místními železárnami. Právě sem soustředila Škodovka, po vynuceném odchodu svých zaměstnanců ze Slovenska v roce 1939, zbylé pracovníky. Pamětníkův otec Karel se v Hrádku usadil i s budoucí manželkou Boženou, původně kolegyní z práce.

Miloslav přišel na svět 1. srpna 1941. Rodina se třemi dětmi postupně bydlela v několika továrních bytech. Na jaře roku 1945 se na zahradě jejich domu usadili američtí vojáci. K dětem se chovali přátelsky. „Poprvé jsem viděl černochy. Nakrmili mě čokoládou. Vzpomínali na své děti, že taky měly rády čokoládu. To mě poznamenalo tak, že jsem nemohl ani na záchod,“ usmívá se Miloslav Chráska při vzpomínce na vojáky, které zanedlouho odsunuli  na demarkační linii v Rokycanech, kde dnes sídlí známé Muzeum. „Později jsem velmi těžce nesl vyprávění, že nás osvobodila sovětská armáda a že tu Američané nebyli.“

Čestný člověk Jan Masaryk

Už od dětství se Miloslav Chráska hodně zapojoval do veřejného života. Hrál na housle, zpíval ve sboru vedeném Jiřím Langmajerem starším, otcem stejnojmenného herce. Od pěti let cvičil v Sokole. Na sokolském táboře v Mariánských Lázních vítal v roce 1947 návštěvu vedenou Janem Masarykem, tehdejším ministrem zahraničí. .„Působil na mě jako čestný člověk. Jméno Masaryk něco znamenalo. Já byl vychovaný k vlastenectví.“ Později se pamětník stal i úspěšným mladým hasičem, hrál českou házenou. Vystudoval elektrotechnickou průmyslovku a nastoupil na vojnu, kterou skončil jako poddůstojník v záloze. 

Obrana rozhlasu v Plzni

Zlom v jeho životě nastal v roce 1968. Pracoval jako technik v investičním odboru železáren. V srpnu objížděl pracovně republiku a viděl, jakou spoušť napáchala okupační vojska ve středočeském a východočeském kraji. Dostal se i do Trutnova, který byl vyhlášen tzv. městem mrtvých a jeho obyvatelé několik dní statečně vzdorovali polským i sovětským okupačním vojskům.

Předtím však v Plzni navštívil těhotnou manželku Ivu, která pobývala u své matky. Pak se vydal k budově nedalekého Českého rozhlasu. Plzeňskou stanici, tou dobou už jediné svobodné vysílání v Československu, mezitím přišly před možným vstupem okupantů bránit stovky lidí. Pamětník, který slyšel rozhlasové výzvy o pomoc, držel s ostatními hlídku na schodech budovy. „Kolem projížděla nákladní auta i transportéry s bílým pruhem. Rozhazovali noviny psané špatnou češtinou. Ty jsme sbírali a hned je odnášeli do popelnic. To víte, že se to těm vojákům nelíbilo. Člověk si neuvědomil, že kdykoliv mohli proti nám zakročit,“ popisuje pamětník, který se před rozhlasem zdržel asi půl dne. Celkově vnímal okupaci jako traumatickou záležitost. 

„Cítil jsem takovou bezmoc. Já měl úplně jiné vychování. Nedovedu si pořád vysvětlit, jak je možné, že v noci nás přišel někdo jako okupovat, dělat u nás pořádek. Na to jsem nebyl od dětský zvyklý.“

Osudný leták

V roce 1969 se československá společnost po prožitém šoku připravovala na roční výročí okupace. Komunistická strana očekávala potíže a pustila se do rozsáhlých bezpečnostních opatření. Mimo jiné varovala všechny krajské složky před zvýšeným množstvím letáků, které kolovaly mezi lidmi a vyzývaly k pasivnímu odporu.

Jeden takový leták, nazvaný Den hanby, se dostal i na investiční odbor do Železáren Hrádek. Miloslav Chráska s obsahem souhlasil a s ostatními na patře si udělal několik kopií pro vlastní potřebu. Jeden z kolegů však leták z vlastní inciativy veřejně vyvěsil a to se skupině stalo osudné. 

V železárnách začalo vyšetřování. „Chodila ženská ze zvláštních úkolů, měla klíče od všech kanceláří. Tak si všechno prověřili.“ Prozradil je perličkový psací stroj, jediný v továrně. Druhý den už na šiřitele letáků čekala rokycanská Státní bezpečnost (StB), která je několik dní vyslýchala. „Výslechy byly asi tři. Odvezli nás do Rokycan,  po ránu, po šesté hodině. Propustili nás po poledni. A tak jsem se ptal, jak se dostanu domů. To prý už je vaše věc. Zpátky nás nikdo nepřivezl.“ 

Celkově si pamětník nebyl vědom překročení zákona a vyšetřování ho překvapilo – varovnou kampaň ministerstva vnitra proti letákům, která běžela v tisku, prý s kolegy nezaznamenali. „Mě vyslýchal soudruh Budín z Volduch. Tam byla [kolonka] totožnost a on tam napsal ´osobně znám´. Já ho nikdy v životě neviděl a divil jsem se, že to napsal. Musel jsem to pak podepsat. Ty výslechy nebyly nic příjemného,“ popisuje pamětník. Vzpomíná i na důtky, které při výslechu visely na prázdném věšáku. „Aby dokázali, že jsou nějací nadlidé a mají možnost, kdykoliv bych se vzpouzel, zakročit.“

Z celé skupiny nakonec samosoudce Karel Vacek odsoudil dva účastníky – pamětníka a jeho přítele Bohumila Krále. „Já dostal šest měsíců podmínku na dva roky a kamarád devět měsíců na tři roky,“ upřesňuje pamětník. 

Štěnice a oportunista 

Snad to bylo horlivostí místní pobočky StB, možná měla vliv obecně nízká objasněnost distribuce protirežimních letáků, ale odsouzením trápení pro Miloslava Chrásku neskončilo.

Skutek, kvalifikovaný jako pokus o trestný čin, měl pro něj a jeho kamaráda další následky v pracovním životě. Ředitel železáren Karel Staněk, který se narychlo vrátil z nemocenské, jim vyměřil další tresty. „Byl jsem převeden do dělnického stavu, byl mi snížen plat o 400 korun, což bylo už znát.“ (V 70. letech činil průměrný plat cca 2000,- Kč.)

Kolegové v elektro dílně, kde začínal, ho najednou mezi sebe přijmout nechtěli. Šeptanda ho označovala za oportunistu a štěnici. Miloslava Chrásku nakonec přijal mistr zámečníků na údržbu soustruhů. Další kariérní postup měl ovšem zaražený. „Já nesměl pracovat ani jako parťák, že bych si moc moc vydělal korunovým příplatkem.“ V železárnách si proto ještě přibral směny pomocných prací.

Vyloučení ze spartakiády

Další tresty následovaly v obci. Miloslav Chráska se nemohl vůbec veřejně angažovat; s hasiči byl konec. Nesměl dělat ani kronikáře. Ze společenské izolace mu pomohli kamarádi, kteří ho přes veřejnou ostrakizaci pořád neformálně brali mezi sebe. 

Další potíže ale na sebe nenechaly dlouho čekat. Pamětníkovi zabavili pas. Odvolal se na krajský výbor, že podle Ústavy se jedná o nedotknutelné vlastnictví. Argumentoval i tím, že člověk nemůže být potrestaný za jeden čin vícekrát. Nakonec uspěl. „Pas mi vrátili, ale přes celou první stránku bylo razítko, že moje cesty do zahraničí nejsou v souladu se zájmy státu. A já jsem fakt tenkrát nevěděl, kde na mě co číhá.“

Za nějaký čas byl předvolán na okresní vojenskou správu, kam občas běžně chodil vyřizovat služební záležitosti. Na vrátnici se pro jistotu ptal po důvodu. „Vrátný říkal, pane Chráska, dělejte překvapeného. Já vám to nesmím říct, ale budete degradován. A skutečně jsem byl degradován. Dosud jsem vojínem, z poručíka v záloze.“ 

Obzvlášť těžce nesl pamětník zákaz startu na spartakiádě v roce 1975. Vystupovat měl již po několikáté. Trénoval celý rok a doplňoval osmnáctičlenný kolektiv. Do továrny se ale za ním osobně vydal tajemník okresního výboru tělovýchovy, soudruh Mašek. „Zakázal mi se v Praze ukázat, že do Prahy nesmím. Já jsem říkal, mám tam dvě tety, měl bych se kde ubytovat. Ne, jakmile vás uvidíme, odvezeme vás, vykážeme vás z Prahy pryč. Takhle se se mnou jednalo.“

Nepomohla ani přímluva jeho tehdejší bytné, paní Dolanské. Šlo o manželku bývalého vlivného člena politbyra Ústředního výboru KSČ, Jaromíra Dolanského, který napomohl k odstoupení Antonína Zápotockého v roce 1968. Popuzena nespravedlivostí podala paní Dolanská osobně stížnost na ústředním výboru strany v Praze, ale marně. „Z Prahy mi po čase odpověděli, že jsem cvičil na spartakiádě v Rokycanech a v Radnicích. A to že mně musí stačit,“ zakončuje pamětník. “Byl jsem strašně zklamaný z takového jednání.“

Určitou útěchou bylo pamětníkovi alespoň vrácení tři sta korunového poplatku za olympiádu, který mu po nepříjemném dohadování poslali nazpátek.

Zlikvidovaný posudek

Postihů pamětníka bylo celkem deset, řada z nich znepříjemňovala život i jeho nejbližším. „Manželka nesměla dostat zaměstnání. Byl jsem čerstvě ženatý. Nesměl jsem dostat byt, nesměl jsem na rekreaci. Dovolenou, lázně, to jsem neznal.“ 

Pamětníkovo manželství nakonec nevydrželo a Iva Chrásková odešla i s dcerou Janou do Plzně. Stíny minulosti však ohrožovaly jejich dceru ještě v 80. letech. Zhruba šest let po rozvodu rodičů za ní přišel na plzeňském gymnáziu ředitel. „Řekl: ‘Děvče, aniž bychom to žádali, dostali jsme z Hrádku posudek na tvého otce. Tak špatný člověk snad nemůže ani existovat. Já ten posudek zlikvidoval’,“ vypráví Miloslav Chráska, který si ředitelova činu dodnes váží.

Cesta ven z izolace

80. léta konečně znamenala pro Miloslava Chrásku určité uvolnění. V práci se přidal ke klubu zlepšovatelů. Jako člen vědecko-technické společnosti mohl cestovat na výstavy a veletrhy do tzv. spřátelených socialistických zemí. Při zaměstnání vystudoval ústřední zahrádkářskou akademii. Stal se okresním a později krajským předsedou zahrádkářů – šlo ovšem o neplacené funkce. Se zahrádkáři ale konečně mohl jet i na západ, do Holandska či Francie.

Po odchodu pracovníka údržby vysokého napětí zaujal jeho místo a stal se parťákem. Šlo o zodpovědnou, ale nebezpečnou práci, o kterou neměl nikdo zájem. „Při práci na vysokém napětí se spletete jen jednou. Je taková povinnost, než pustíte partu na zařízení vysokého napětí, musíte je přesvědčit rukou dáním na ten předmět, kde bylo třebas předtím sto tisíc voltů,“ popisuje pamětník zaměstnání, ve kterém vydržel dalších dvacet let.

Udělal bych to znovu

Miloslav Chráska časem na politickou situaci rezignoval, ale vrátil se ke svému koníčku z mládí, dechovce. Sebral na tři tisíce textů písní o růžích, je uvedený v české Guinessově knize Ladislava Kochánka. Zároveň se pustil do tvorby encyklopedie českých hudebníků. Díky svému koníčku se dostal i do televizních a rozhlasových pořadů. Je čestným členem klubu přátel dechovky a strécem Velkomoravské univerzity v Brně.

Spřátelil se s řadou známých kulturních osobností, např. country zpěvákem Josefem Zochem, nebo herci Helenou a Jiřím Růžičkovými. Svého činu, který mu změnil život, dodnes nelituje a udělal by jej znovu. „Já jsem žil s tím, že jsem v pěti letech podával ruku Masarykovi. Byl jsem jako Sokol vedený k pravdomluvnosti a čestnosti.“ 

V době natáčení v roce 2024 žil pamětník v domově seniorů v Mirošově, kde se přes zdravotní obtíže stále věnoval sborovému zpěvu. Podle jeho slov mu záliby také pomohly překonat nejtěžší období. Radí proto ostatním, aby na ně hned nerezignovali. „Člověk kolikrát dostane takový kopanec, že by řekl, já se na všechno vykašlu, ale on ten život je přece jenom krátký.“

Zdroje:

https://www.ustrcr.cz/publikace/milan-barta-jan-brecka-jan-kalous-demonstrace-v-ceskoslovensku-v-srpnu-1969-a-jejich-potlaceni

https://statistikaamy.csu.gov.cz/od-roku-2000-se-prumerna-mzda-temer-zdvojnasobila

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_Dolansk%C3%BD