Olga Chotová

* 1937

  • "Němci se samozřejmě na konci války velice, velice báli. Dokonce někteří skákali do janovské přehrady, která funguje doteď, nad Janovem je přehrada. Několik Němců tam skočilo. Mám takovou zajímavou vzpomínku, jak před mým otcem klečel jeden Němec. To si dítě zapamatuje, když vidí dospělého muže klečet. Strašně moc chtěl, aby si otec vzal jeho obchod, což on samozřejmě neudělal. Vedle nás bydlel pravý esesák, jako dítě si pamatuji ten jeho černý oděv. Ten zmizel rychle neznámo kam. Mnozí prchali, jak se u nás říkalo, přes kopečky do Německa. Na hranicích mnozí z nich byli zmláceni a okradeni těmi Revolučními gardami. Tam se skutečně někteří z nich chovali skutečně, skutečně ošklivě k těm Němcům. Někteří Němci ale byli slušní. Tam nebylo tolik esesáků, tam žilo hodně horníků německých v Litvínově a to byli členové Sociální demokracie."

  • "Bombardování bylo časté od roku 1944. První nálet se odehrával tak, že lidé vlastně nevěděli, co se děje. Protože německé flaky, které byly umístěné kolem Litvínova, střílely velice často, tak to ani lidem nepřišlo. Já jsem si hrála na zahradě a lidi na nás z oken volali, že sestřelili nad Mezibořím, tehdy Schönbachem, letadlo, abychom šli okamžitě domů. Když jsem začala chodit do školy, tak při náletech, ti co bydleli poblíž, ty pouštěli domů, jako mě. A ti žáci, kteří bydleli daleko, ti šli ve škole do sklepa. Zajímavé bylo, že to všechno vždy proběhlo velice, velice ukázněně. Žáci byli ticho a ani nemukli a velice ukázněně odcházeli do sklepa. Protože byl vždy takový předpoplach. Proto jsme to většinou stihli domů. A otec dokonce na kole často přijel až z chemičky domů, protože říkal, že když máme umřít, tak pohromadě. Někdy se mu to taky nepovedlo, když rychle za předpoplachem následoval nálet. Jednou byl nálet tak silný, že jsme mysleli, že ze sklepa živí nevyjdeme, protože celý dům se třásl, světlo zhaslo, dveře do sklepa se zablokovaly. Protože omylem spadly bomby za litvínovský kostel."

  • "Mě otec varoval, protože hned následovalo rabování, jestli přinesu něco domů, že mně nařeže. Otec mě neřezal, ale měl pádnou ruku a myslel to vážně. Já jsem se jen dívala, jak z těch dvou hotelů poblíž centra nosí lidé salámy, máslo a jiné potraviny. Jen jsem se závistivě dívala na to, co jsem za války nikdy neviděla. Ale nic jsem domů nepřinesla. Velké rabování začalo až o pár dní později, když přišli lidi z dovolené. Bylo co rabovat, protože tam bylo několik vil továrnických kolem Litvínova. Bylo tam spousta pěkného broušeného skla, kožichů. Tihle lidé pak zas odjeli zpět a odvezli si to někam kolem středních Čech, do několika vesnic. Vrátili se zase Češi, co odešli před válkou. Vrátili se většinou do svých domů. Ale někdy měli potíže s rabovacími gardami ve svém domě. To říkám jen pro zajímavost."

  • Full recordings
  • 1

    Ústí nad Labem, 14.07.2021

    (audio)
    duration: 01:14:01
    media recorded in project Příběhy regionu - Liberecký kraj
Full recordings are available only for logged users.

Po válce přijeli do Litvínova rabovat Češi

Olga Chotová, 70. léta 20. století
Olga Chotová, 70. léta 20. století
photo: archiv pamětníka

Olga Chotová, rozená Guhrá, se narodila 5. února 1937 do smíšeného manželství, maminka byla Židovka a tatínek Čech. Rodiče po mnichovském diktátu a německém záboru Sudet odmítli opustit Litvínov a také odmítli přijmout říšské občanství. Olga zažila jako dítě bombardování chemičky v Záluží u Litvínova i bomby padající za kostel v Litvínově, u kterého s rodiči žila. Matku chránil po dobu války před transportem do koncentračního tábora sňatek, až v únoru 1945 jí přišlo předvolání k deportaci do Terezína. Transport však už z Mostu neodjel. Pamětnice zažila konec války i strach Němců a poválečné rabování Čechů v pohraničí. Obchod odevzdal otec komunistům dobrovolně v roce 1948. Následně nastoupil do Dolu Československé armády. V padesátých letech vzali Olgu na vysokou školu, na studia ale nenastoupila, musela se starat o nemocného otce, matka zemřela krátce po válce na následky útrap během nevypraveného transportu. Olga nesouhlasila s komunistickým režimem, podařilo se jí vybojovat na úřadech dům po rodičích v Litvínově, kde žije dodnes. Jako učitelka učila řadu slavných litvínovských hokejistů, olympijských medailistů z Nagana 1998. Příběh pamětnice mohl být zaznamenán díky podpoře Ústeckého kraje.