„Prostě vstoupil asi v šestnácti letech do strany, podepsal, ale vůbec se nezajímal, jeho vůbec politika nezajímala. Opravdu ne. Jeho zajímaly letadla a sport, ale byl ve straně. Tím pádem, tedy to je pravda, a to já jsem potom řekla, když jsme na tom byli špatně, platíme daň za to, že jsi měl určitý výhody jako straník. Šel potom do té školy, že odmaturoval, a dostal se teda na vysokou školu do Ostravy. Takže on se vůbec nezajímal o politiku, ale byl vedoucí metalurgie, a když přišel rok 1968 a přijely tanky, tak vrátil legitimaci. Nic, v tichu, prostě vracím legitimaci. Za vrácení legitimace je trest, to vím od něj, vyškrtnutí ze strany. Ale protože byl vedoucí oddělení a jeho dva podřízení se velice angažovali ve dnech v roce 1968, tak měli dostat i výpověď a můj muž ji měl podepsat, a to on odmítl, že nebude ty pracovníky vyhazovat z práce, tak tohle odmítl. A když se sešla komise, tak řekli, že jednak je vedoucí, nechtěl to podepsat, za to není vyškrtnutí, za to je vyloučení ze strany, a označili ho, já jsem se tomu smála: typický pravicový oportunista, politicky nebezpečný. A s tím ho zbavili funkce. Takže vyloučený ze strany, zbavený funkce a ty dva... Na jeho místo hned byl dosazený někdo jiný. A ty dva pánové... těm podepsali výpověď. Stejně museli odejít. Dělali pak nějaký pomocný dělníky na stavbách, protože je taky už nikde jinde nevzali.“
„Jednadvacátého srpna asi v pět hodin volali mužovi z továrny, ona stála trochu mimo, že co se děje? A my jsme ještě spali. ‚Obsazují nás Rusové!‘ Tak nás vzbudili a pod oknama nám jely tanky, na Černokostelecké. Můj muž se rychle oblíknul, šel tedy pěšky do továrny, to jinak nešlo. A já jsem byla zaměstnaná ve vnitřní Praze, a tak jsem se taky oblíkla. No a co jsem měla dělat? Šla jsem do práce. Jenomže tou hlavní ulicí jely tanky, tanky a všichni jsme šli pěšky, protože nic nejezdilo, nemohlo. Tak my jsme šli pěšky. Některý mužský nadávali, některý ženy plakaly. Já jsem šla, šla, šla tou Černokosteleckou, Vinohradskou, až jsme došli k rozhlasu a rozhlas hořel. A tam byla veliká skrumáž. Rozhlas je ze Strašnic na levé straně ulice, my jsme šli po pravé straně, kde jsme bydleli. Takže my jsme přímo viděli hořící rozhlas a ohromnou skrumáž a tanky a strašně moc lidí. A vůbec jsme nevěděli, vůbec, co se děje. A najednou jeden tank odbočil a zabočil jakoby do Italský a tam jsme byli my nashromážděný. A lidi začali utíkat tou Italskou a schovávat se v domě. A já jsem taky utíkala a taky jsem se schovala v domě. My jsme mysleli, že nás chtějí postřílet nebo co, protože nikdo tomu nevěděl hlavu ani patu.“
„Všechno přišlo potom, protože pak už se děly věci. Po tom sletu v tom roce 1948, tak já jsem sice odmaturovala, to bylo všechno dobrý, ale už to nabralo spád. Tatínek šel do důchodu v pětapadesáti letech, maminka nepracovala. Co mohl dělat v pětapadesáti letech, tak šel dělat pomocného dělníka k firmě Baraba... Tam pak dělal až do té doby, než.. No, jako co mohl, aby vydělal nějaký peníze. A nejen to, že se stalo, ale ještě řekli, když tatínek už pracoval u té firmy Baraba, tak my jsme měli ve vile pronajaté přízemí, docela velký pěkný byt s příslušenstvím, i s tou malou zahrádkou. A přišel jednou k nám takovej esenbáček a prohlásil, že náš byt je konfiskát a že musíme z bytu pryč. A maminka začala plakat a říkala: ‚No, ale kam nás dáte? My jsme čtyři dospělí, holka je dospělá, kluk je dospělý, nemůžou spát na jedný posteli, nemůžeme mít ani malý byt, vždyť jsme čtyři dospělí lidi.‘ Já jsem seděla na malý stoličce a on se na mě podíval, dodneška to nezapomenu, řekl: ‚Pro ty dva se nějaká kuča najde,‘ na mě udělal. To mně bylo osmnáct let. To se mě tedy jako hodně dotklo, no ale nebylo to nic platný. Oni nás skutečně vystěhovali do vedlejší vesnice, kde byla jedna místnost a kuchyň se sraženou střechou bez příslušenství.“
Jaroslava Červenková se narodila 27. dubna 1931 jako druhé dítě v rodině vrchního strážmistra Františka Tomana a jeho ženy Anežky v Oselcích, v západních Čechách. V jejích šesti letech se přestěhovali do Dolních Měcholup. Otec se jako protektorátní četník zapojil do bojů během Pražského povstání. V roce 1948 odmítl vrchní strážmistr Toman vstoupit do KSČ (Komunistické strany Československa) a následně ho předčasně penzionovali. V roce 1950 byli nuceně vystěhováni z bytu a museli odejít do sousední vesnice, kde čtyři dospělí lidé sdíleli jedinou malou místnost. V roce 1953 se pamětnice vdala za Jiřího Červenku a měli spolu dvě dcery. Její manžel byl dlouholetým členem KSČ, ale v roce 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy, ze strany vystoupil. Jako vedoucí pracovník odmítl podepsat výpověď pro své kolegy, kteří se angažovali během Pražského jara. Byl sesazen z vedoucí pozice na místo pomocného technického pracovníka. Na základě jeho politických postojů měla jejich dcera problémy s uplatněním. Jaroslava Červenková celý život pracovala jako účetní. V roce 2025 žila v Českých Budějovicích.
