The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Červenka (* 1932)

• narozen 6. ledna 1932 v Těšově jako nejstarší ze tří dětí

• otec dělník, matka se starala o pole a malé hospodářství

• za války zažil nálety a osvobození Těšova

• po měšťance vystudoval průmyslovku ve Vsetíně, studium zakončil maturitou

• v padesátých letech rodina přišla díky kolektivizaci o pole, museli vstoupit do JZD

• pracoval ve Slováckých strojírnách a později ve Vojenském opravárenském podniku v Uherském Brodu

• v roce 1957 sňatek s Marii Varaďovou, narodily se jim dvě děti

• roku 1965 přešel do Vojenského opravárenského podniku v Uherském Brodu, zde zažil i příjezd tanků v roce 1968

Josef Červenka prožil jako dítě válku v Těšově, malé obci u Uherského Brodu, kde však nebyla o dramatické události nouze. V Těšově fungovala ilegální buňka komunistické strany. Roku 1942 zde zatkli tři místní muže, kteří byli zapojeni do odboje, jeden z nich, Josef Horák, byl popraven. V závěru války čelila vesnice náletům a bojům postupující fronty. Když se rodina po osvobození vrátila z krytu, zjistili, že jim sovětští vojáci vykradli z domu veškeré cenné věci. Po válce rodiče přišli o pole a museli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD).

Nějakou dobu jsme žili v nedostavěném domě

Josef Červenka se narodil 6. ledna 1932 v Těšově u Uherského Brodu jako nejstarší ze tří dětí. Otec Dominik Červenka byl dělníkem, ve třicátých letech, v době hospodářské krize přišel o práci. Nové zaměstnání našel až roku 1934 na stavbě silnic, jezdil na celý týden mimo domov, za rodinou se vracel o víkendech. Matka Marie Červenková, roz. Buchtová, se starala o malé hospodářství, za války chodila pracovat i k místním sedlákům. Rodina žila velmi skromně, než se jejich situace trochu zlepšila, žili v nedostavěném domku. Josef Červenka si vzpomíná, že dlouho neměli podlahy, pouze udusanou zem. Elektřinu jim zavedli až v roce 1942.

Josef začal chodit do školy roku 1938, navštěvoval místní obecnou školu, do pátého ročníku šel už do měšťanky. V témže roce byla vyhlášena mobilizace, týkala se i jeho otce. „Všechny ženské plakaly, i matka, nikdo nevěděl, jestli se vrátí nebo ne. Válka je vždycky zlá, ať je kdekoliv. S tatínkem jsme se pak vítali,“ vzpomíná Josef Červenka.

Sousedy ze vsi zatkli za činnost v komunistickém odboji

Roku 1939, když začala válka, byl ve druhé třídě. Ve školách se museli povinně učit německy „Dívali jsme se, jak jezdí němečtí ozbrojení vojáci po silnicích. Když přišli, matka musela vyplnit takový list, co všechno vlastníme a z toho se vypočítaly dodávky. Každý den, když podojila krávu, nosila do sběrného místa mléko, to samé s vejci. Všichni to plnili, protože za to byl koncentrák.“

V živé paměti má také přídělové lístky, které platily od roku 1939. Lidé na vesnici alespoň chovali zvířata, horší to měli obyvatelé měst. Josef Červenka uvádí, že když člověk šetřil, potravinové lístky stačily zhruba na tři týdny. Lidé z měst proto načerno nakupovali na venkově od sedláků i místních vše, co šlo. Přivydělávala si tak i rodina Červenkova. Někteří sedláci se na situaci obohacovali, ale matka prodávala potraviny za stejnou cenu jako v obchodě.

Roku 1942 matka nechala zavést do domu a chlévů elektřinu, ve stejném roce si rodina pořídila první rádio. „V rádiích bylo něco vymontované, takže Londýn nebo Moskva se nedaly naladit. Za poslech zahraničních stanic hrozil koncentrační tábor nebo i smrt,“ vybavuje si Josef Červenka.

V roce 1942 v Těšově gestapo zatklo místní občany Josef Horáka, Josefa Buráně a Václava Brumovského za účast v komunistickém odboji. Byli součástí aktivní těšovské buňky, která prováděla sabotáže ve Zbrojovce, na nádraží a roznášela ilegální tiskoviny a letáky. Právě letáky, které se začaly objevovat v obci, vyvolaly zájem gestapa. Roku 1942 začala rozsáhlá zatýkací akce po celém Uherskobrodsku. 16. dubna 1942 zatkli Horáka s Brumovským, v květnu gestapo přijelo pro Josefa Buráně. Jak se ukázalo až po válce, Horák s Brumovským patřili k hlavním organizátorům těšovské ilegální buňky. Josef Horák byl popraven roku 1943 ve Vratislavi. Buráně a Brumovského odsoudili na šest a čtyři a půl roku vězení tamtéž. Josef Buráň krátce po návratu na následky věznění zemřel. Tyto události nenechaly klidnými ani obyvatele Těšova, kteří se snažili rodinám odsouzených pomáhat.

Poslední dva měsíce války u rodiny Červenků bydleli dva němečtí vojáci, chovali se slušně, jeden z nich měl doma malého syna a Josefovi a jeho bratrovi přinesl kopací míč. Tehdy to byla vzácnost, kluci na vesnici běžně hráli s tzv. hadrákem.

Duben 1945 byl v Těšově napjatý. Němci ustupovali, v dálce se ozývaly zvuky postupující fronty. 26. dubna 1945 vyhodili Němci do povětří železniční most přes Olšavu, v noci pak i dřevěný most v obci. 27. dubna sovětská letadla bombardovala německé vojáky, nacházející se podél staré silnice vedoucí od Uherského Brodu. Bomby poškodily i místní usedlosti, vesnici celý den ostřelovalo ruské dělostřelectvo. Navečer začala útočit sovětská pěchota a tanky.

Seděli jsme ve sklepě a modlili se

27. dubna rozhodla matka, že s dětmi přečkají poslední dny války ve sklepě. Nanosili tam veškeré cenné věci, včetně nově ušitých šatů. Druhý den si matka vzpomněla, že jí kamarádky říkaly, aby raději přišli do sklepa místního hostince. Nakonec se tam tedy vypravili. V plném sklepě se pak obyvatelé modlili. 29. dubna, po několika dnech hrůzy, si místní oddechli. V odpoledních hodinách válka v Těšově skončila. Lidé objímali sovětské vojáky a připíjeli si s nimi domácí kořalkou. Josef s matkou a sourozenci se vrátili domů. Když přišli do sklepa, kam předtím nanosili veškerý skromný majetek, zjistili, že jej sovětští vojáci vykradli. Vše bylo pryč.

Josef Červenka si vybavuje, že v den osvobození viděli ležet na zemi dva německé vojáky. „Jeden z nich, starší pán, byl mrtvý hned, jeden byl prý ještě živ, přišel ruský voják a střelil je dvakrát do hlavy, viděl jsem je, měli jsme strach. Bylo to na kopci kousek od nás, dodneška tam jsou pochovaní.“ (Dle jeho vyprávění jsou vojáci pochováni v místě zvaném Na skalce, naproti dnešní ulice Svážné, v neoznačeném hrobu).

Sovětští vojáci ve vsi zůstali ještě asi měsíc a půl. „Ženské se před nimi schovávali, ve vesnici se říkalo, že došlo k několika znásilněním. Ubytoval se zde vojenský prapor, komise určovala, do kterého baráku se kdo nastěhuje. Rusové už nebyli vnímáni jako osvoboditelé. Kradli, lidé z nich měli strach, a když potom odcházeli pryč, tak si všichni oddechli,“ vzpomíná Josef Červenka. U Červenků ubytovali sovětského kapitána, který se choval slušně, rodině se snažil přilepšit.

Lidé se pomalu začali vzpamatovávat z války, Josef v roce 1946 ukončil měšťanku a začal studovat průmyslovku ve Vsetíně. Chystaly se první svobodné volby. Protože nebyl plnoletý, volit nemohl. Při cestách do kostela v Uherském Brodě vídali s kamarády nápisy na zdech, vyzývající lidi k volbě komunistické strany. „Na jedněch vratech se skvěl nápis: ‚Kdo chce míti život čistý, musí volit komunisty!‘ Za týden už to bylo přeškrtané a stálo tam nesmí volit komunisty,“ říká Josef Červenka. „Vyhráli komunisté, myslím že měli 47 procent hlasů, u nás vyhráli lidovci, jako vždycky,“ dodává.

Kamarád po návratu z jáchymovského vězení zemřel

Roku 1948 se komunisté chopili vlády. Nástup KSČ k moci s sebou záhy přinesl znárodňování živností, kolektivizaci, v padesátých letech začaly probíhat politické procesy. „V roce 1948 začalo znárodňování, všichni byli znárodnění, holiči, krejčí, ševci, prostě všichni, byl ustaven tzv. komunální podnik a mistři, kteří se tak tak živili, každý měl dva učně, potom dělali v tom komunálním podniku dělníky, takže nenávist tady byla veliká,“ vybavuje si Josef Červenka. Později rodiče museli podepsat vstup do JZD, přišli tak i o pole. Matka v JZD začala pracovat.

V roce 1951 odešel Josef Červenka na dva roky na vojnu, nejprve absolvoval důstojnickou školu v Českých Budějovicích, poté sloužil v Aši a Františkových Lázních u roty těžkých zbraní. V době jeho pobytu na vojně v Těšově zatkli jeho kamaráda Jaroslava Buráně a uvěznili jej na několik let v Jáchymově. Po jeho návratu se kamarádi shledali, dle vzpomínek Josefa Červenky měl Buráň podlomené zdraví a zanedlouho zemřel. Po návratu z vězení jej nikde nechtěli zaměstnat, nakonec pracoval v havřické kovárně. O tom, proč přesně byl zatčený, mluvit nechtěl.

Po návratu z vojny pracoval Josef Červenka ve Slováckých strojírnách, pak mu nabídli práci ve Vojenském opravárenském podniku, přikývl a poté zde pracoval až do důchodu. Nejprve jako konstruktér, později v technologii.

Ve stejném období se seznámil se svou budoucí ženou Marií Varaďovou, brali se v roce 1957. Bydleli u Mariiných rodičů, roku 1964 začal Josef Červenka stavět v Těšově dům, kam se později přestěhovali. Narodily se jim dvě děti. V té době žili hlavně rodinným životem a stavbou domu.

Řeči o kontrarevoluci byly nesmyslné

Pražské jaro roku 1968 dodalo lidem naději, očekávali, že socialismus dostane lidštější tvář, vkládali velké naděje do Dubčeka. Po krátkém období úlevy a zmírnění cenzury přišel srpen 1968. 21. srpna 1968 zastihl Josefa Červenku v práci jako obvykle. Už ráno rádio hlásilo zprávu o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území. „Tenkrát jsem dělal v technologii a měli jsme okno na novou silnici v Brodě, odsud jsme je všichni pozorovali. Tanky jeli směrem od Havřic, jedni k Těšovu, jedni k Nivnici,“ vzpomíná Josef Čevenka. Řeči o chystané kontrarevoluci nikdo nebral vážně, jak říká, lidé chtěli pouze mírnější formu socialismu a více občanských svobod.

Nastala normalizace a prověrky v práci. Josefa Červenky se nedotkly, ale někteří jeho známí museli odejít ze zaměstnání.