Gustav Černý

* 1936

  • „A najednou bylo slyšet výstřely. A vycházelo to z té věže. Tak lidi začali křičet a rozprchli se. Někteří se přitiskli ke zdi [katedrály sv.] Bartoloměje, protože dolů se nedalo střílet, to je pravda. Vojáci hned [někde] číhali a ten můj voják, co seděl a kouřil, tak ten zbytek, ten nedopalek, takhle mrsknul tím prstem, jak to oni tenkrát dělali, daleko, sáhl za sebe [pro] ten kulomet, [co] on tam měl. On tam měl kolem věže takovou kolejku. A ten těžký kulomet měl vzadu. Takhle na něj sáhl, takhle si ho přetáhl před sebe, tady měl ty dvoje ručky, a [přitom] na mě mluvil a říkal, abych slezl dolů. Tak já jsem samozřejmě rychle poslechl. Slezl jsem dolů, a když jsem slézal, tak jsem na něj samozřejmě ještě koukal, [takže] jsem viděl, jak on to natáhl, zvedl to a začal střílet na tu věž. A to jsem koukal, jak se tam na věži, jak se prášilo, jak lítaly ty kulky. Pak jsem taky zalezl, abych nebyl někde střelen nebo něco podobného. Potom se říkalo, že tam byli... prostě buď to byl Hitlerjugend, nebo to byli nějací kluci, kteří si mysleli, že to ještě mohou nějakým způsobem zvrátit.“

  • „A byla tam na rohu pošta a u té pošty stála fronta lidí a právě už čekali na tu výměnu peněz, které si mohli vyměnit jedna ku pěti. Takže na ně volali: ‚Pojďte s námi, nestůjte tady!‘ Jenže ti lidé, když už tam stáli dvě hodiny, tak už nechtěli o to místo přijít. Tak já jsem dal babi kolo do baráku a hnal jsem za tím průvodem a šel jsem s nimi až na náměstí. Tam se to srotilo před radnicí, protesty... A začali tam chodit i jiní lidé, kteří byli postiženi, protože se to rychle rozkřiklo. Pamatuji si, jak takový starší chlap ukazoval těmahle rukama... Takhle zvedl ruce – a to prostě vidíte udřeného člověka, ty strašně rozpraskané, začernalé ruce od práce. Ne od počítání peněz, od práce. Takže jsem vlastně pochopil, že ti lidé mají pravdu. Tu věc jsem ještě nechápal z toho celkového hlediska. No, a najednou bylo řečeno: ‚Pročpak nepřišli také škodováci z hlavní Škodovky?‘ A někdo zase říkal: ‚Oni jsou tam zamčení. Oni je nechtějí pustit ven.‘ – ‚Tak tam jdeme!‘ To už nás tam byly stovky, možná tisíce... Tak jdeme na bránu. Tak jsme šli na čtvrtou bránu. A teď jsem vlastně viděl, jak je hrozná ta davová psychóza. Jak stačí ukázat prstem a zařvat, a ty lidi jsou ochotni udělat všechno, třeba i zabít. Protože jsme šli zrovna [těmi] sady u Slovanu a někdo tam na někoho kousek dál ukázal: ‚To je ta svině, co udávala!‘ Teď lidé: ‚Který? Támhleten?‘ – ‚Jo, tak [jdeme] na něj!‘ Tak se hnali. Jestli mu něco udělali nebo on se nějak obhájil, to nevím, protože my jsme hnali k té Škodovce nahoru. Takže jsme přišli před tu čtvrtou bránu. Jak jsme jako mužští zkoušeli otevřít, tak to nešlo. No, a z vrátek ven vešla paní, závodní stráž, že nám vzkazují, abychom se rozešli. Tak to se lidé začali řehtat. A aby zapadla, aby toho nechala. A hučelo se: ‚Otevřete, otevřete!‘ A pak vyšel chlápek, to byl zřejmě šéf té závodní stráže. Také říkal: ‚Rozejděte se, tady nemáte [co dělat], je to nezákonné.‘ Potom vyndal pistolku a vystřelil do vzduchu. Ten dav zahučel. To prostě asi neměl dělat. A ten dav se rozběhl a těmi těly těch prvních – a tam jsem zrovna byl taky já – s námi praštil o ta velikánská vrata. Ta vrata tam ještě asi jsou. Když jedete okolo, tak je vidíte. Takže my jsme dostali hroznou ránu do čenichu, do prsou, ale to jsme vůbec nevnímali. A jak jsme s tím lomcovali, tak někdo zevnitř ta vrata najednou otevřel, odhákl asi nějakou tu západku, ta vrata se rozletěla a my jsme mohli dovnitř. A skutečně ty první dílny po pravé straně, tam byla okna od záchodů, tak ta byla těmi silnými síty zavřena, aby tam nemohli zloději. A za těmi síty byli mužští, na těch záchodech. Měli otevřené okno a řvali: ‚Otevřete nám! Oni nás zamkli, nemůžeme ven!‘“

  • „Když jsem potom ráno na osmou hodinu jel na kole do práce, tak jsem přejížděl Klatovskou třídu a na Klatovské třídě vidím naše československé policisty, kteří vyfasovali fungl nové škorpiony. To bylo vidět na tom, že mají úplně fungl nová pouzdra. Ta svítila novotou. Bylo mi divné, co se děje. A na ulici byl takový zvláštní ruch neruch, tak jsem jel až do té úschovny kol u páté brány. Tam zajedu. A když jsem tam postavil kolo a šel si pro známku, tak portýrka, co tam měla to hlídání, brečela. Hodně brečela. Tak jsem se zeptal: ‚Kristepane, paní, copak se vám stalo?‘ [A] ona říkala: ‚Vy nic nevíte?‘ Já jsem říkal: ‚Co mám vědět?‘ – ‚No, že nás obsadili Rusáci.‘ Tak to jsem opravdu nevěděl, netušil, takže jsem se několika slovy podivil [a] pak už jsem mazal do fabriky. Přišel jsem do kanceláře, tenkrát v technologii, a tam už to samozřejmě bylo divoké.“

  • „My jsme udělali s kluky z tamté čtvrti velikánskou partu. A jednou se to tak semlelo – už nevím, jestli jsme hráli fotbal nebo co, protože nás tam byla hromada – a šla ta skupina těch Hitlerjugend a [měli] na nás nějaké pokřiky, tak se ta naše skupina kolem nich zakroužila a oni byli v prostředku. A teď samozřejmě, že jsme neměli honem odvahu [je] nějak mlátit nebo tak, to ještě ten čas nenazrál, ale oni se také nedali, byli vycvičení. Stoupli si zády k sobě. Nevím, jestli čtyři nebo pět nebo kolik jich bylo. A jeden z nich vyndal z kapsy nebo z pouzdra, nevím, vzduchovou pistoli, kterou natáhl, a začal na nás mířit. Teď co my máme dělat… A jak ten čas šel, tak jeden z těch Hitlerjugend kluků se vytrhl, prorazil ten kordon, který jsme [udělali], a běžel do kasáren – to jsou ta osmnáctá kasárna, tam byli němečtí vojáci – a běžel jim to říct, té stráži, že tam parta Čechů obtěžuje kluky Hitlerjugend. Tak tam dostali povel a byla pohotovost a bylo vidět, jak najednou vybíhají z těch kasárenských vrat dva oddíly s flintami, s helmami, prostě pohotovost. Že budou obkličovat celý ten plac. Tak jsme se rozprchli. My jsme byli zvyklí, že když jsme udělali nějaký průšvih, tak jsme se rozprchli na všechny strany, [tak] že nikdo nemohl vlastně nikoho chytit, protože nevěděl, koho má chytat. A to nás zachránilo, protože jsme se vraceli třeba z Bor nebo z Doudlevec a nikdo nemohl ukázat [na to], že ti tady byli.“

  • Full recordings
  • 1

    Plzeň, 13.06.2018

    (audio)
    duration: 01:33:00
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 20.06.2018

    (audio)
    duration: 01:16:07
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 3

    Plzeň, 25.06.2018

    (audio)
    duration: 01:19:45
    media recorded in project Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Full recordings are available only for logged users.

V duši a v srdci jsem pořád skaut

Gustav Černý po vojně ve 25 letech
Gustav Černý po vojně ve 25 letech
photo: archiv pamětníka

Gustav Černý se narodil 3. června 1936 v Plzni. Na obecné škole v Resslově ulici měl partu kamarádů, se kterou se často dostávali do střetů s chlapci z Hitlerjugend. V devíti letech zažil konec války a strhávání německých nápisů. Byl přímým účastníkem příjezdu amerických vojáků na náměstí Republiky a střelby z věže katedrály sv. Bartoloměje. Američany velmi obdivoval, nosil jim koblihy a prodával jim pohlednice a známky. Pak si splnil svůj velký sen a vstoupil do Skauta, po zákazu Junáka vstoupil do pionýrské organizace. Roku 1953 se ve Škodovce vyučil na soustružníka a zároveň se stal svědkem protestů v souvislosti s měnovou reformou. Dne 21. srpna 1968 zažil srpnovou okupaci Plzně. Nejen kvůli svým názorům na okupaci ho v rámci stranických prověrek vyloučili z komunistické strany, zároveň byl propuštěn ze zaměstnání. Tehdy se také rozvedl, z prvního manželství má syna. Další tři syny má z druhého manželství. Aby své rodině zajistil útulné bydlení v příjemném prostředí, zrekonstruoval dům v Horních Polžicích v západočeských Sudetech. Spřátelil se s původními obyvateli, kteří byli po válce odsunuti do Německa. Angažoval se v obnově památek a zachování historického odkazu míst v kraji. V Horních Polžicích založil Vesnické muzeum Harlosee, je předsedou Klubu přátel Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic.