Jarmila Černá

* 1931

  • „My jsme poslední tři dny museli být ve sklepě, protože, tak vlastně dva dny. To jsme se přestěhovali do tunelu brněnskýho, který spojuje Černá pole směrem na Soběšice, tak tam je tunel, tam jsme se přestěhovali. A tam přišli sovětští vojáci, teda ruští vojáci, tak tam nás jako takzvaně osvobodili. A jakmile už tam byli ruští vojáci, tak jsme šli jako domů. Domů jsme šli přes Husovice, jako dneska si pamatuju, do takovýho kopce, kde byl z jedný strany hřbitov, a takhle jsme šli nahoru a tady byla Provazníková, kde jsme bydleli. Takže to nebylo daleko, bylo to nějakých čtvrt hodiny. Ale po cestě jsme viděli mrtvé vojáky. Na zemi, že jo samozřejmě, po těch bojích, a to si pamatuju, a maminka mně byla za to strašně vděčná, když jí to můj tatínek řekl, protože jsme šli všichni čtyři, bratr, já, tatínek, maminka. Že jsem, když jsme šli kolem těch mrtvých vojáků, tak tatínek mamince takhle, a nebo já, jsme jí takhle zakryli oči, aby na ty vojáky neviděla. Protože maminka by asi omdlela. Ta byla velmi citlivá.“

  • „Já jsem byla nadšená Červeným křížem, začala jsem v osmnácti letech na gymnáziu, kdy k nám v Brně přišla paní, která s ředitelem domluvila, že bude obcházet třídy. Přišla do třídy a řekla: ‚Já jsem z Červeného kříže, děláme kurzy první pomoci, takzvaný...‘ Jé, to už nevím, teď mně to vypadlo, nevadí. ‚Kurzy první pomoci, děláme nábor na dárce krve.‘ A třetí věc, to byly myslím tyhle dvě věci. No, tak já jsem přišla domů, že se máme doma zeptat, že musí rodiče souhlasit. Tak mně bylo osmnáct, že jo. Začala jsem oktávu v osmnácti a do devatenácti. Tak jako přišla jsem domů a s nadšením jsem vykládala – paní tam byla a tak dále. Říkám, tak do kurzu, ano, to můžeš chodit samozřejmě. A co se týče dárcovství krve, to ne, ještě by ti to nedělalo dobře, budeš jednou mámou a člověk opravdu neví, co to udělá a tak dále. Teď se to rozvíjí, já vím, a tatínek i maminka jako ne. Tak dobře, tak jsem se přihlásila do kurzu, dělala jsem základní kurz dvacetihodinový nejdřív, to se mně zalíbilo. Tak jsem měla další kurz pro zdravotnické družiny, kde jsme dělali i soutěže a různé takové. A pak jsem dělala dokonce kurz dobrovolných sester.“

  • „No a Slovenský stát prakticky chtěl být čistý – bez Židů a bez Čechů. A taky to vykřikovali, když chodily průvody. To si pamatuju – kolem našeho baráku chodily průvody, bydleli jsme v takzvaných legiodomech, protože tatínek byl legionář, tak dostal tam byt. A kolem našeho baráku to byly prostě průvody, který křičely: ‚Češi, Židi, ven! Češi, Židi, ven!‘ A taky zpívali: ‚Dvadsať rokov češtinou nás otravovali, rež a rúbaj do krve, nebude to poprvé. Dokial Slovák na Slovensku pánom nebude!‘ To jediný, co si pamatuju. Jinak nepamatuju si, jak to začalo, jo.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 07.04.2022

    (audio)
    duration: 02:19:13
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Byla jsem nadšená Červeným křížem

Jarmila Černá
Jarmila Černá
photo: archiv pamětnice

Jarmila Černá se narodila 27. května 1931 na Slovensku v Žilině. Po vyhlášení Slovenského státu se ale musela s rodinou ze Slovenska vystěhovat, protože její tatínek byl Čech. Ve školní docházce tak pokračovala v Brně, kde nakonec i odmaturovala. Od osmnácti let byla aktivní v Červeném kříži, kde byla od 60. let také zaměstnaná. V roce 1968 její bratr emigroval do Německa, kvůli čemuž rodina zažívala různé nepříjemnosti. V roce 2022 žila v Praze.