„Od začátku roku 1968 jsme si udělali mládežnický kroužek, jmenovalo se to Klub mladých zemědělských odborníků. A scházelo se nás tam asi deset nebo patnáct. Zvali jsme si tam zajímavé lidi, přicházeli k nám rádi. Byl u nás taky psychiatr pan doktor Plzák a na ostatní už se nepamatuji, ale vím, že vždycky přišel někdo v té době toho pražského jara, že přišel někdo zajímavý povídat. A když jsme tohle utvořili a začalo se to blížit k tomu srpnu, tak jsme už měli nějaké tušení a říkali jsme si, na který kandelábre nás pověsí. Protože jsme vedli tzv. protistátní řeči.“
„A pokud jde o střelbu, to jsme slyšeli od rozhlasu, protože Československý rozhlas byl 300 metrů od nás. A my jsme slyšeli, když se střílelo tam, a současně, když to bylo přenášené v rozhlase. Byl tam rozdíl té jedné vteřiny. Těch 300 metrů, jak je rychlost zvuku. Střelbu jsme slyšeli dvakrát v rozmezí vteřiny. Všichni jsme smutně poslouchali rozhlas v přednáškové síni. Všichni byli smutní. A některým ten zážitek nevydržel, ale mně vydržel do dneška. Ředitel nám potom řekl: ‚Tohle nemá smysl, běžte si domů, já vám dávám ředitelské volno. Přijďte zítra.‘ Tak jsme se rozprchli domů. Ještě si pamatuji, že pánové převáděli dámy kolem parku, kde byli rozptýlení už Rusové, pozemní vojáci. A tak z obavy, aby odtamtud nepřiletěla nějaká střela, tak nás kolegové, kteří hrdě říkali, že jsou vojáci, převedli přes ten park. A pak už jsme šly samy. Slezská ulice byla plná tanků.“
„A pak teda umřel Gottwald, umřel Stalin. Nejdřív Stalin, pak Gottwald. A vím, že u nás v té třídě, což už jsem chodila jinam než do té základky na první stupeň…. Na ten druhý stupeň jsem chodila do Raisovy školy, což bylo směrem dolů k rozhlasu. Jedna stanice tramvají, to jsem samozřejmě chodila pěšky. A tam vzpomínám, co se dělo ve třídě. Našla jsem si tam jednu takovou kamarádku. Ne tu životní, ale prostě aspoň holku, se kterou jsem si povídala. A když umřel Stalin, tak jsme si obě daly do vlasů červenou stužku, že máme radost. No a když umřel Gottwald, tak jsme ji použily taky. Ale nikdo nevěděl, co to znamená. Mohli si myslet, že jim tímto projevujeme lásku, ale my jsme tím projevovaly svoji spokojenost, že ti dva už nejsou.“
Vladimíra Čermáková se narodila 8. září 1939 na pražské Štvanici. Její otec Josef Bubák byl zaměstnaný v orchestru Československého rozhlasu, matka Vladimíra byla učitelka. Rodina žila na pražských Vinohradech. Vladimíra Čermáková tam prožila letecký útok 14. února 1945, konec války strávila u příbuzných v Mnichově Hradišti. Po válce nastoupila do první třídy, vystudovala jedenáctiletou střední školu s rozšířenou výukou ruského jazyka. Rodina se hlásila k Církvi československé husitské, pamětnice po maturitě začala studovat bohosloveckou fakultu. Tu po třech letech přerušila a vystudovala ekonomiku na vysoké škole zemědělské. Poté krátce pracovala v JZD v Kostelci nad Černými lesy. Posléze přešla do Ústavu vědecko-technických informací, kde pracovala jako ekonomická redaktorka Naučného zemědělského slovníku. Srpen 1968 prožila v Praze, ještě před nástupem normalizace absolvovala několik workcampů v zahraničí jako dobrovolnice. Dvakrát navštívila Irsko a Francii, jednou byla v Dánsku. V roce 1971 se vdala za pedagoga Miloše Čermáka, manželům se v roce 1977 narodil syn Martin. Účastnila se demonstrací během sametové revoluce v roce 1989. V roce 2025 žila v Praze.
