The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.
If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)
V Odeonu byl kritériem Mount Everest
literární historik, překladatel a vysokoškolský pedagog
narodil se 18. května 1928 v Roztokách u Jilemnice
vystudoval bohemistiku, romanistiku a srovnávací dějiny literatur na FF UK, v roce 1952 získal doktorát
v letech 1952 až 1990 byl postupně redaktorem, vedoucím redaktorem, šéfredaktorem a hlavním lektorem nakladatelství Odeon (dříve SNKLHU, resp. SNKLU)
v 50. a 60. letech přednášel dějiny světových literatur na Univerzitě Karlově
od 90. let působil ve vedoucích pozicích v několika nakladatelských domech (Zahraniční literatura, Aventinum, Grafoprint Neubert)
jako historik literatury se zaměřuje na pražskou německou literaturu a česko-německé literární vztahy
z francouzštiny a němčiny, okrajově také z italštiny a španělštiny přeložil přes tři desítky knih, mimo jiné díla Prospera Mériméa, Jeana-Paula Sartra či Jacquese Le Goffa
zemřel 14. ledna 2020
Když se Josef Čermák 18. května 1928 v Roztokách u Jilemnice narodil, nikoho zřejmě ani nenapadlo, že se syn místního sedláka stane jednou z velkých postav kulturního a vědeckého dění nejen na československé scéně, ba co víc, že bude ve své zemi po mnoho let spoluurčovat povědomí o světové literatuře. Jeho život je podivuhodným příběhem člověka, jehož láska k jazykům a knihám dovedla až na nejvyšší vrcholy překladatelské a nakladatelské práce. Ne náhodou nese výbor z jeho studií, vydaný krátce před autorovými devadesátinami, název I do daleka vede cesta…
„Otec byl z pěti bratrů. Všichni dělali na poli, večer při petrolejové lampě tkali na stavu kanafasy a dodávali je roztocké firmě Klazar. Můj otec platil za člověka čestného, řádného a nesmírně pracovitého. Také proto se dědeček rozhodl odkázat statek právě jemu, i když otec nebyl nejstarší. Stejně jako on pocházela i maminka z české rodiny, avšak z česko-německé vesnice Zálesní Lhota. Byla laskavá, moudrá, mluvila skvěle česky i německy a měla větší rozhled než tatínek,“ popisuje Josef Čermák své rodiče.
Otec i matka pečovali o hospodářství a jejich život naplňovala tvrdá, nikdy nekončící práce. Zatímco otcovou láskou byli koně, maminka měla na starost chlév a prodávala máslo jilemnické pekařce paní Horáčkové, což představovalo největší pravidelný příjem do rodinného rozpočtu.
Právě na jedné z cest na středeční jarmark v Jilemnici se malý Josef poprvé setkal s němčinou. „Maminka se tam s někým dala do řeči, oba začali vydávat zvláštní zvuky. Byly mi asi čtyři roky, ani slovo jsem jim nerozuměl, tak jsem se rozbrečel. Na zpáteční cestě mi maminka vysvětlila, že není jen česká řeč a hráli jsme hru na to, jak se která věc řekne německy,“ líčí pamětník s odstupem více než osmdesáti let historku, od níž se poměrně záhy začala odvíjet jeho vášeň pro cizí jazyky a kultury.
Už v raném věku se u Josefa projevily mimořádné předpoklady pro studium. Chybělo ale málo a zůstal na rodném gruntu, jak si to přál otec. Naštěstí se přimluvili učitelé, tatínek ustoupil a nadějný žák se nakonec mohl přihlásit i na osmileté gymnázium. Kvůli válce a zásahům okupantů poznal celkem tři: jilemnické, novopacké a novobydžovské.
Septimu a oktávu absolvoval Josef opět zpátky v Jilemnici, kde po válce vládl čilý kulturní ruch.
„Se spolužáky jsme založili malou čítárnu, v knihovně jsme debatovali s profesorem češtiny, hráli jsme divadlo,“ vypočítává Josef Čermák a dodává: „Byl to krásný čas! Já jsem se zhlédl v E. F. Burianovi, založil jsem recitační soubor. Nastudovali jsme básně Svatopluka Čecha a měli jsme úspěch: sokolovna byla plná k prasknutí!“
Jako oktaván už Josef kromě češtiny a němčiny ovládal, byť v menší míře, také latinu, francouzštinu, angličtinu a ruštinu. Z literatury jej nadchl Karel Václav Rais, později František Xaver Šalda a přibližně ve stejné době Václav Černý, jehož objevil skrze Kritický měsíčník.
„Číslo stálo šest korun, což byla poměrně vysoká cena. Tak jsem v Jilemnici získal přibližně deset odběratelů a korespondoval s nakladatelstvím Borový o možnosti slevy. Černého kritiky a polemiky mě upoutaly natolik, že jsem si v oktávě vybral studijní obor tak, abych se mohl stát jeho žákem,“ vysvětluje Josef Čermák.
Na fakultě se adept literární vědy hned v prvním ročníku přihlásil do proslulého Černého prosemináře, který údajně navštěvovalo na sedm set posluchačů. Ti se kolmou čarou dělili na Černého naprosté obdivovatele a odpůrce. Josef Čermák byl po tři roky svědkem ostrých polemik mezi Černým a jeho mladými politickými vyzyvateli, než musel jeho milovaný učitel fakultu jako persona non grata opustit.
Za studií trávil Josef Čermák tisíce hodin v univerzitní knihovně. Tam se také u výdejního okénka poprvé setkal s dcerou Bedřicha Fučíka Kristinou, svou budoucí ženou, jež z politických důvodů nemohla studovat ani pracovat na jakékoli kvalifikovanější pozici.
Po absolutoriu získal Josef Čermák zaměstnání ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, pozdějším Odeonu. Jako redaktor pracoval postupně v českém, francouzském, anglickém, španělském a německém oddělení, až byl na počátku 60. let na základě konkurzu jmenován šéfredaktorem.
Zatímco ředitelé se střídali v poměrně rychlém sledu, Josef Čermák zůstal šéfredaktorem až do přelomu 80. a 90. let. Nesl tak velkou odpovědnost za orientaci i praktické fungování instituce, která ve své době domácímu čtenáři zásadní měrou zprostředkovávala kontakt se světovou literaturou a která je dnes v univerzitních a překladatelských kruzích takřka opředena legendami.
„V 60. letech se nám otevřel svět, bylo možné dělat řadu věcí, které do té doby nikoho ani nenapadly. Najednou se začaly vydávat Kafkovy spisy, po liblické konferenci přišla konference o pražské německé literatuře. A někteří lidé, kteří odborně nestačili, začali z Odeonu sami odcházet,“ vykresluje Josef Čermák situaci, jež předznamenala pozdější rozkvět Odeonu.
„Za normalizace byla pozornost úřadů mnohem slabší než dřív,“ pokračuje Josef Čermák. „A zatímco většina podniků upadla do rutiny, my jsme zdolávali vrcholy: vydávali jsme Prousty, Brochy a tak dále. Naším kritériem byl Mount Everest a já pracoval na tom, aby se z Odeonu stal ediční ústav pro světovou literaturu. V redakci se nám vlastními redaktory podařilo pokrýt prakticky všechny oblasti světa, z Evropy nám chyběla jen maďarština, finština a albánština. Mezi redaktory se našla řada vynikajících odborníků, například v jedné místnosti spolu seděli Jan Lehár, Jiří Pelán, Vladimír Justl a Jiří Stromšík. Na druhou stranu, v 60. letech jsme na každý titul měli dva až tři rovnocenné spolupracovníky. Mnoho z těchto lidí dostalo po roce 1968 zákaz a pod jejich překlady se museli podepisovat tzv. pokrývači, což nám ztěžovalo situaci.“
Možnosti Odeonu měly jen několik jasných omezení: nakladatelství si jednak nemohlo dovolit kritiku režimu, jednak od něj stranické orgány očekávaly, že bude čtenáře chránit před „nemravností a vulgaritou ze strany buržoazního kapitalismu“.
Nakladatelství se leckdy pohybovalo na hraně možného, nezřídka se vyskytl sporný případ a o osud knížky se muselo bojovat.
„U problematických titulů jsme měli předem připravené posudky, a kdyby nebylo statečných, byli jsme namydlení,“ zdůrazňuje Josef Čermák. „Třeba k Joyceovu Odysseovi jsem absolvoval sedm porad, než se knihu podařilo vydat – díky Miroslavu Jindrovi a Jiřímu Kotalíkovi, se kterými jsem byl domluvený. Díky nim a jim podobným jsme obcházeli ideologická kritéria ministerských úředníků.“
Za desetiletí svého odborného působení se Josef Čermák podílel na nespočtu projektů. Na jejich pozadí vyvstávají také tři hlavní osy jeho zájmů, jež také kopírují oddíly již zmíněného výboru I do daleka vede cesta: první část je věnována světové literatuře a komparatistice, druhá se zabývá česko-německými kulturními vztahy a třetí se soustředí na téma, na něž se Josef Čermák soustředil nejvíce, a sice na život a dílo Franze Kafky.
V závěru svého vyprávění se Josef Čermák vrací právě k tomuto dnes světově proslulému spisovateli a popisuje, jak se o něm v době, kdy jeho jméno znali jen zasvěcení, dozvěděl.
„Jméno Franze Kafky jsem poprvé četl v Černého Kritickém měsíčníku. V německém oddělení Odeonu si mě pak po letech vyžádal ke spolupráci slovutný překladatel Erik A. Saudek, jenž měl shodou okolností za ženu neteř Franze Kafky Věru. Jednoho dne mě Saudkovi požádali, jestli bych nepřipravil k vydání 110 dopisů z Kafkovy korespondence s rodinou jako pomocník již tehdy váženého berlínského kafkologa Klause Wagenbacha. Tu stovku dopisů, kterou předloni v Berlíně vydražili za 12 milionů eur, jsem měl více než rok ve svém mládeneckém bytě. Z celého podniku ale nakonec sešlo – jednoho dne jsem dostal dopis, že není v zájmu československého státu tohoto autora publikovat. Korespondenci pak o pět let později vydali Klaus Wagenbach a Hartmut Binder.“
Málem bychom nechali stranou jednu velmi podstatnou oblast: překlad. Za svůj život přeložil Josef Čermák více než třicet knih. Jakou cestou se někdejší pomocník ceněného E. A. Saudka na tomto poli vydal?
„Překládal jsem, abych zůstal ve cviku, na výdělek a také kvůli tomu, že jsem chtěl vydat nějaké své věci, ale z nakladatelství mi to vrátili, že to prý není dost marxistické,“ odpovídá Josef Čermák.
„Zaujal mě Wolfgang Borchert, potom jsem překládal poezii pro Černého antologii italské renesance, ze španělštiny jsem přeložil Alejandra Casonu. Až v roce 1989 přišla osudová chvíle: začal jsem mít pocit, že jen opisuju po druhých lidech a zároveň jsem si uvědomoval nemožnost dokonalého překladu. Tehdy jsem s překládáním přestal a naplno se začal věnovat Kafkovi. Překlad ovšem považuji za důležitou disciplínu a zajímám se o něj dodnes.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Witness story in project Stories of the 20th Century TV (Vít Pokorný)